Příprava na cestu
Můj milý deníčku, po roce znovu otvíráme tvoje stránky, abychom si u tebe zaznamenali naše výlety. V Africe jsme už dlouho nebyli, tak volba byla jasná – Kapské Město a okolí, jižní pobřeží JAR po Garden Route až do Port Elisabeth. Před zpáteční cestou potom trocha safari v rezervaci Addo. Když jsme se pochlubili našimi plány, přidávají se k nám Hašlerky, že poletíme spolu. Na internetu je spousta odkazů, co se dá v této oblasti vidět a zažít zajímavého např. na stránkách Get Your Guide. Při dřívějších dovolených jsme byli zvyklí na kurz cca 3 Kč za ZAR (jihoafrický rand), takže za současných 1,20 Kč bychom si to mohli užít.
Garden Route začíná za Střelkovým mysem (Cape Agulhas) a končí u Jeffres Bay před Port Elisabeth. Vyznačuje se skalnatým pobřežím, a bílí Jihoafričané sem jezdí rádi na dovolenou.
Všichni jsou nadšeni, ale jenom do doby, než Milan zjišťuje, že musíme být zpátky asi o týden dřív, než máme koupeny letenky. Je tedy potřeba přebukovat letenky a upravit ubytování (některé zrušit a jiné přidat). Co se týče Hašlerek, tak jim oznámit, že jsme změnili termíny, takže se s nimi překrýváme pouze na část našeho pobytu v Africe. Garden Route z Kapského města míjí vinařskou oblast mezi Paarl, Stellenbosh a Franschoek, takže díky vynucené úpravě itirináře první týden chceme strávit ve Franschoeku, pak se přesunout do Pringle Bay na východní pobřeží False Bay, následně přesun zpět do Cape Town, kde bychom se po pár dnech měli potkat s Hašlerkami, a potom už po pobřeží přes Plettenberg až do Port Elisabeth a do Addo parku.
Vcelku žádná cestovní horečka, balení až poslední víkend, zároveň objednání parkingu ve Vídni a rezervace auta na letišti v Kapském městě. V neděli večer poslední kontrola: letenky zakoupené, auto rezervované, ubytování na pěti různých místech potvrzeno. Cíl stanoven – doletět do Kapského Města a pak se uvidí.
Den první a druhý (23. - 24.10.2023)
A tak začala naše cesta. Vyjíždíme z domova okolo 11 hod, odlet z Vídně, Terminál 3 v 16:25 hod. Auto necháváme na parkovišti „C“ (asi 10 min pěšky od terminálu), cena podobná jako v Praze (při objednání on-line předem cca 200 € na 3 týdny).
Na letišti jsme včas, někdy před 15 hod. Odbavení vcelku rychle, nikde žádné velké fronty. Letíme s Qatar Airlines, sedadla jsou sice trochu stísněná, ale zase vcelku dobrá jídla a nerezové příbory. Čas letu z Vídně do Doha je cca 5 hod a z Doha do Kapského města cca 8 hod.
Po přistání vyzvedáváme auto u Hertzů. Chtěli jsme něco ve střední třídě, objednávka na VW T Cross nebo podobný. Nakonec je z toho Toyota Urban Cruise, vcelku nová (najeto 7500 km). Cena cca 28 000 Kč na asi 22 dnů, nám to vychází docela dobré. Sice blokují cca 50 000 Kč, ale pokud vrátíme auto v pořádku, tak vrátí 20 000 Kč. Milan má sice už dřívější zkušenosti s řízením vlevo, ale musí si řízení osvěžit. Nevýhodou japonských aut je to, že kromě řazení mají přehozené i blinkry a stěrače. Takže než si člověk zvykne, tak pravidelně před odbočením setře suché čelní sklo a teprv na druhý pokus se povede dát signál o odbočování.
Takže první kilometry hodně opatrné. I když WAZE říká „odbočte doprava“, jedeme poprvé radši rovně (prý nebylo úpně jasné kam se zařadit, abychom na čtyřproudovce neodbočili do protisměru (stejně tam žádné auto nejelo 😂😂😂). WAZE tedy říká „přepočítávám“ a zkoušíme to jinudy. Nakonec jedeme ven z Kapského města směrem na jihovýchod po N2. Navigace souhlasí, že jedeme do Franschoek, mělo by to být cca 120 km. Milan se sice diví, předpoklad byl pouze 55 km. Nakonec proč ne, je po poledni, když budeme ve Franschoeku okolo 14 hod, tak je to na ubytování vcelku OK. Po těch 24 hod na cestě, už se pomalu ozývá únava. Cestujeme přes Grabouw, kde odbočujeme na Vyeboom po R321 až k Theewaterkloof dam (odsud by už to mělo být kousek přes Franschoek Pass do Franschoeku). Po cestě různé objížďky, jsme informováni, že tady řádili velké deště, které narušily cesty a strhly pár mostů. Konečně jsme se probojovali až k odbočce na Franschoek, zbývá nám přejet přes sedlo Franschoek Pass a za kopcem máme naše první ubytování. Ještě krátká zastávka na protažení, když si všímáme první cedule, že Franschoek Pass je uzavřen. Radši si to potvrzuji u majitelky, bohužel odpověď je pro nás zdrcující. Musíme zpátky odkud jsme před zhruba 2 hodinami vyjeli a najít tu správnou cestu přes Stellenbosch do Franschoeku. Takže před námi ještě asi dvě až tři hodiny cesty. Hurááá!
Do bytového komplexu „Le Bourgette Estate“ dorážíme někdy po páté hodině a jsme úplně vyřízení. Ještě, že jsme si po cestě nakoupili nějaké jídlo a pití. Jsme ale mile překvapeni, bydlení je úplně fantastické – dvě ložnice, dvě koupelny, veranda s venkovním sezením, velká kuchyně, ze všech pokojů výhledy na krásné kopce všude kolem. Tady je odkaz na toto místo: https://rainbowresidence.co.za. Je to tu luxusní, normálně cena okolo 2,5 tis. randů za noc, dle nabídky v realitce prodej podobného apartmánu jako jsme ubytováni za cca 4 mil ZAR.
Den třetí (25.10.)
Ráno je krásné počasí, snídaně z místních zdrojů a včerejšího nákupu ve SPRITE, vše OK.
Včera večer jsme sledováním ČT a NOVA zpráv přes internet a O2 skoro úplně vybili baterku na počítači. Před spaním pak Milan zjišťuje, že jsou tu úplně jiné zástrčky, do kterých nejde zasunout naše nabíječka na PC (je tu tří kolíková zástrčka stejně jako v UK, bohužel redukci jsme zapomněli doma). Takže hned máme prioritní úkol pro dnešní den – zajistit nabíjení PC.
Vyrážíme okolo 9 hod na prohlídku Hugenote Monument and Museum ve Franschoeku. Asi je ještě brzy před sezonou, tj. nacházíme zavřeno. Obcházíme proto památník s krásnou zahradou jenom z venku a následně vyrážíme směr Paarl. Po cestě dostáváme zprávu, že Hašlerky marodí doma s Covidem. Čekáme je příští týden ve středu, tak uvidíme, kdo zvítězí. V Paarl hledáme elektro obchod, nakonec to není moc složité, akorát, když se Milan vrací k autu, už na něho čeká místní „nevím co“?, a chce po nás zaplatit za parkování. Argumentace, že žádné randy ještě nemáme nepomáhá, takže kartou platíme 2 randy za parkování.
Dále vyrážíme směr Worchester, pěkně po staré silnici R101, kde se tím pádem vyhýbáme mýtu, které se platí za průjezd průsmykem po dálnici N1. Určitě doporučená trasa, krásné výhledy na okolní kopce a skály. Na zastávce potom první setkání s tlupou paviánů. Místní sice ještě při našem příjezdu piknikují, ale po příchodu hlavního samce jsou rádi, že jídlo uklízí do aut a drží si od něho odstup.
V navigaci máme zadáno Rawsonville, takže další zastávka tam. Je to takové ospalé městečko (pouze černí – původní obyvatelé), takže jenom krátká zastávka a obejití místního kostela. Přemýšlíme kam dál, je ještě poměrně brzo na návrat. Pokračujeme tedy směrem na Worchester, kde alespoň vybíráme naše první randy z bankomatu. Co ale dál?? Buď rovnou zpátky po R43 na Villiersdorpf nebo pokračovat dál na východ směrem na Robertson. Nakonec vítězí druhá varianta (je přeci jenom ještě brzy se vracet). Zastávka v Robertsville ke úspěšné, mají zde velký SPAR (kde převažují běloši nad černošskými obyvateli). Po úspěšném nákupu surovin na jídlo a pití, ještě nákup místní datové SIMky od Vodafonu (cca 350m ZAR, plus dalších pár stovek za nabití na 6 GB), aby nám fungovala alespoň navigace. Všechny naše tarify z domova na data jsme „vyflákali“ během prvních dvou dnů, takže nám postupně přestaly fungovat všechny chytré „přístroje“.
Jsme poměrně daleko od domova, takže se naštěstí zrodil dobrý nápad, najíst se v místní restauraci. Pro Ivu záchrana v podobě nádherného sirlon steaku se sýrovou omáčkou a hranolky. Pro Milana podobně s omáčkou z Jalapeňos. Původní plán návratu po dálnici N2, přes Stormvlei, Caledon, Bot River a a Grabow bere za své tím, že před Bot River je dálnice uzavřena z důvodů oprav po povodních. Objížďka nám tedy přidává zhruba další hodinu cesty po místních komunikacích R43 a R45 a R321 zpátky do Grabow. Míjíme odbočku na Franschoek Pass, odkud bychom to měli asi jenom 20 km, ale průsmyk je rovněž uzavřen kvůli poškození komunikace. Vracíme se tedy opět přes Stellenbosh, v podstatě opakování z prvního dne. Cekem za dnešek najeto asi třista-plus kilometrů. Nakonec vítězíme, byť na apartmán dorážíme až okolo 22 hod noční. Máme toho sezení v autě plné zuby (navíc celá nádrž benzinu „v čudu“), takže Milan vyhlašuje na zítra odpočinkový den.
Den čtvrtý (26.10.)
Je odpočinkový den, proto nejprve ráno Milan odjíždí natankovat benzín, poté co jsme včera vyjeli celou nádrž. Až kolem poledne vyrážíme na obhlídku Franschoeku a také na okružní cestu podél okolních vinic a vinných sklípků. Franschoek je jedním z nejstarších městeček v oblasti Západního Kapska z období osídlení Holanďany a následně Angličany. Je tu i spousta otevřených galerií a výstav s afrikánskými motivy (sochy, obrazy, apod.), rovněž velké množství módních butiků. Starousedlí bílí obyvatelé se sejdou každý den na ranní čaj nebo kávu, proberou počasí a navštíví místní kostel (většinou anglikánská církev) Následně poobědvají steak a rozjdou se do svých domů, kde je mezitím perferktně uklizeno. Běžné v každé rodině je jedna nebo dvě paní na domácí práce, většinou také dochází zahradník. Následně zkontrolují, zda práce na vinicích pokračují v pořádku. Díky nim se tu udržuje zaměstnanost místního černého obyvatelstva. Pracovní síly tu mají více než potřebují.
Jsme ve vinařské oblasti, tj. všude kolem na svazích vinice a vinařství nabízející „wine tasting“. Zatím ani nevíme, zda je povoleno malé, větší nebo žádné množství alkoholu. Stavíme se na ochutnávku ve vinařství Chamonix „Pinot Rosé a Pinot Noir“ (60 ZAR na osobu). Dobrá zkušenost, odvážíme si láhev Pinot Rosé za 135 randů (večer si ještě potvrdíme kvalitu a máme dárek). Pak už jen nákup na večeři a na snídani v Starbucku, kde mají vše, ale zároveň si tu můžete dát i kávu.
Den pátý (27.10.)
Dnešní ráno „je smutný“, v noci pršelo a celé údolí je zamlžené. Tak nikam nechvátáme, spíš si probíráme varianty cest. Kousek od Paarl je útulek pro lvy, které nelze vrátit do volné přírody – viz Drakenstein Lion Park - takže nás první cíl cesty.
Už ze zvyku jsme připraveni z auta nevystupovat, nekrmit zvěř, maximálně stáhnout okénko, prostě být bezpečnostním vzorem. Milan zjišťuje, jak to zde funguje a vrací se s tím, že se jedná o pěší trip mezi výběhy, kde jsou umístěni lvi. Platíme tedy 2 x 150 ZAR a vyrážíme. V prostoru útulku se k nám připojují dvě mladé „ošetřovatelky“, které se ptají, zda chceme něco vědět o místních lvech. Je tu prý umístěno celkem 19 lvů/lvic + bengálský tygr, kteří se sem dostali různými způsoby. Jejich průměrný věk je od 7 do 15 let, normálně se v podmínkách zajetí dožívají max. 18 let.
Jsou většinou zachráněni z podmínek, kde by dlouho nepřežili, což si následně potvrzujeme na tabulkách u každého výběhu. Zachráněn z Bejrútu, kde byl chován jako domácí mazlíček na balkóně v 14. podlaží výškové budovy, zachráněna z francouzského cirkusu, kde byla chována v dřevěné bedně v povozu na přepravu koní, apod. Některé z nich jsou vidět‚ např. rodinka bílých lvů, jejichž mláďata se narodila v útulku už po sterilizaci samce, nebo dva staré bratří samce, ale většina z ostatních spí někde ve výběhu.
Naštěstí vstupenky platí celý den, takže máme zároveň pozvánku na krmení v 16 hod, kdy lvi budou akční.To se povedlo a opravdu jsme viděli všech 19 lvů i tygra v akci. Krmení proběhlo přesně v 16 hod jako divadlo pro turisty. Čtyřkolka s bílým ošetřovatelem a za ním kráčí 3 černoši, jejichž úkolem je z přívěsu „naházet“ přes plot do každého výběhu správný počet mrtvých kuřat. Jak se dozvídáme, počet záleží na stáří a váze strávníků (u samic mezi 5 až 7 kuřaty, u samců 6 až 8 kuřat). Všichni lvi se tvářili spokojeně, tak ať se jim daří.
Náš druhý cíl pro dnešní den je Karoo Desert National Botanical Garden severně od Worchestru. Je to zhruba hodina cesty autem na sever od Paarlu po dálnici D1. Tímto směrem už jsme jeli předevčírem, nyní ale volíme placenou variantu, (cena 50 ZAR), protože místo cesty po R101 do sedla se jede tunelem. Rozdíl je 6 km po dálnici versus 60 km po úbočí nahoru do sedla Du Toitskloof Pass a potom zase dolů. Trochu bloudíme, ale nakonec nacházíme botanickou zahradu Karoo Desert zaměřenou na sukulenty a další rostliny suchých oblastí, která leží na úpatí pohoří Hex River Mountains ve městě Worcester. Asi aktuálně není hlavní sezóna (jsme tu takřka sami, restaurace je zavřena, prodej rostlin ke opuštěný a moc rostlin tu nekvete), přesto ale procházka po místním pahorku se sukulenty je hodně zajímavá. U každé zastávky je tabulka v výkladem, o jakou rostlinu se jedná, odkud pochází a kdo ji sem přivezl. Jsme tu asi hodinu a už je pomalu čas vrátit se zpátky, abychom stihli krmení v Drakestein Lion Park.
Den šestý (28.10.)
Dnešek vcelku bez velkého plánu, vyrážíme směr na Stellenbosch. Chceme najít pole, kde se pěstují protei. Je sobota, takže ve Franschoeku je víkendový trh. Kupujeme průvodce po vinařstvích v Západním Kapsku. Následně na tržnici narážíme na přímého výrobce „vydělaných“ kůží, který nabízí nejenom kravské kůže, ale i ze zebry, antilopy nebo pakoně. Koketujeme s myšlenou koupit si kravskou kůži, cena je vcelku zajímavá. Zde na trhu je kravská kůže za 3500 ZAR, zatímco v místních buticích je za 7900 ZAR (přitom v ČR stojí okolo 16 tis. Kč). Zebra je tu za 9900 ZAR, kolik by asi stála v butiku??. Na dotaz, jaké má zkušenosti s exportem mimo JAR, to tu prý kupují hlavně Němci a Belgičani. Dal by nám potvrzení o nákupu, atd. Zítřek rozhodne, je to docela velký kus kůže.
Následně směrem na Stellenbosh objevujeme první pole proteí. Zároveň tu nacházíme ceduli „Open Gardens“. To nás pochopitelně zajímá, takže parkujeme a následně se dozvídáme, že tento víkend probíhá Garden Town Stellenbosh, v rámci kterého se otevírají soukromé zahrady místních VIP (které jsou normálně nepřístupné veřejnosti). Takže kupujeme vstupy do soukromých zahrad (2x 200 ZAR) a „fasujeme“ mapu všech míst a akcí, které souvisí s touto akcí. Následně už vstupujeme do soukromé zahrady v Zeven Rivieren. Je tu např. kout, kde jsou stromy obalené zralými citrusy (pomeranči i citrony), jsou tu i různé druhy kvetoucích Leucospermum. Dáváme se do řeči s majitelem, který má nádherného Readbacka. Chválíme mu zahradu, takže je mu do řeči, zmiňuje návštěvu Prahy – příjemné – zvláště, když se kamarádíme s jeho psem.
Pokračujeme směrem na Stellenbosh a hledáme podle mapy další otevřenou soukromou zahradu. Tu nacházíme kousek před Stellenbosh, jedná se o Tokara Wine Estate. Není to ale jenom o víně, cestou do otevřených zahrad míjíme i velké olivové sady. Dostáváme plánek zahrady, která jsou normálně přístupně pouze majitelům Tokara Wine Estate. Něco podobného jsme ještě neviděli, pro údržbu musí mít armádu zahradníků (pochopitelně černé pleti). Kvetou tu růže, strelicie, kalokvěty, hortenzie a mnoho dalších, o které se snažíme i doma. Je tu potok, napájející nádherné přírodní jezero, různá zákoutí se sochami a lavičkami, les z korkových dubů a mnoho dalších zajímavých míst. Dal by se tady strávit celý den (dohadujeme se jenom, kam se asi uchýlili na tento víkend majitelé tohoto nádherného kousku světa.
Den sedmý (29.10.)
Dnes máme program jasný, přesun do Pringle Bay. Nejkratší cesta bohužel nefunguje. Jak nám avizovala Ingrid, pobřežní cesta podél pobřeží z Gordon’s Bay do Pringle Bay (R44) je poničena kvůli nedávným povodním a nedá se po ní projet. Náhradní a mnohem delší trasa tedy vede po dálnici N2 přes Grabouw až do Bot River a odsud na jih směrem na jih k Whale Coast a dále přes Kleinmond (po R44) až do Pringle Bay. Ráno před odjezdem se ještě domlouváme, zda koupíme nějakou vydělanou kravskou (nebo jinou) kůži domů na podlahu. Nakonec ale tato varianta padá, kvůli problémům jak zabalit kůži do kufru.
Iva by si ráda dovezla domů nějaké vzorky proteí, ty jsou však rovněž neskladné do kufru. To, co chceme určitě jsou nějaká vína z místních vinařství. Volíme nejznámější vinařství La Motte, kde se už ráno v 10:30 hod hlásíme k degustaci. Z nabídky vybíráme degustaci tří bílých a tří červených vín. U bílých se jedná se o lehká vína Sauvignon Blanc 2023 a Rosé Vin de Joie 2022, po němž následuje archivní Chardonnay 2022. Z červených vín potom Millennium 2021 a archivní Cabernet Sauvignon 2020 a nakonec Syrah 2018. Vlajková loď Syrah při naší degustaci nebyla top, proto jsme nakonec vybrali Chardonnay 2022 a Cabernet Sauvignon 2020. Nechali jsme si zabalit 3 + 3 lahve do krabice, teprve při příchodu k autu si uvědomujeme, že je před námi zpáteční let a do kufrů to nezabalíme.
Pak již vyrážíme do Pringle Bay. Díky uzavírkám a občasného bloudění se výlet jen protahuje, ale cesta je více méně pohodová, kolem cesty již nejsou vinice, ale keře bougainvelií, růží (převážně bílých) a proteí. Ke konci cesty je krajina skalnatá, svahy jsou pokryty keřnatým kvetoucím porostem (lokální název je Fynbos, jedná se různé keřovité druhy rostlin, které se vyskytují endemicky pouze v této oblasti). Vjíždíme do přírodní rezervace Kogelberg, která je jako biosféra pod patronací UNESCO. Už nyní je to nádhera, a jak to bude krásné, až pokvetou další.
Ingrid, do jejíhož zahradního domku směřujeme, je terapeut a psycholog. Dům v městečku Pringle Bay je plný občasných vychytávek, po příjezdu se setkáváme s kamarádkou Robyn, která nám předává klíče. Máme sice na stole vytištěné velmi podrobné instrukce, přesto nám Robyn většinu informací připomíná ústně. Do domu se chodí přes garáž, přední i zadní dveře (vybavené mřížemi) je potřeba hlídat, aby nezůstaly otevřené bez dozoru (kvůli paviánům), nádoba na splachování se napouští velmi pomalu, musí se hlídat atp.
Jakmile jsme se smířili s ubytováním, tak se dle instrukcí Robyn jedeme podívat po městečku. Obdivujeme nádherné vily, které jsou letními sídly. Městečko a okolí prý patří k nejbezpečnější oblasti v JAR, bohužel pravidelně večer od 20 hod se tu vypíná elektřina (do 22 hod, kdy se zase proud obnoví). Prohlédli jsme si městečko, prošli se po náměstíčku. Obchody zavřené, je tu pošta, pizzerie, pár hospod a jinak tu „chcípnul pes“ – evidentně sezóna ještě nezačala. Na dotaz, zda lze nakoupit pečivo dostáváme info, že jenom do 10 hod, pak už je všechno pryč.
Je ještě poměrně brzké odpoledne a protože nemáme co jídlu a v Pringle Bay to na najedení nevydá, vyrážíme zpátky do Kleinmondu. Moc otevřených restaurací tu podle pana Googla není, ale na Water Frontu nacházíme otevřenou Kabel’s Joe Seafood s výhledem na oceán. Iva si dává Hake and Calamari s hranolky, Milan potom vepřová žebra). Večer po návratu do Pringle Bay nás překvapil velmi silný vítr, který cloumá celým zahradním domkem, ale prý je tu normální. Jsme připravení na možný příchod paviánů (bezpečnostní hlídky prý používají vuvuzely k upozornění obyvatel na přítomnost paviánů).
Den osmý (30.10.)
Už se nesnažíme všechno vidět, všechno slyšet, znát a poznat, proto dnešek dáváme na pohodu. Vybízí nás k tomu i místní prostředí, kde čas nikam nechvátá.
Chceme se trochu seznámit s místním prostředím, proto ráno vyrážíme na obhlídku okolí. Zejména nás zajímá místní pláž - Pringle Bay Beach, kterou zejména doporučuje naše hostitelka Ingrid. Je to krásná pláž v zátoce s bílým pískem, zakončená útesy a lagunou, kde se do moře vlévá řeka Buffels River (má hnědou barvu). Jsme tu sami, kromě jenom jediné vyjímky - místní ženy venčící psa. Na druhé straně pláže začíná Pringle Bay, kterému dominuje skalnatý mys Hangklip (převislá skála).
Dále se potulujeme po blízkém okolí směrem ke Kleinmondu, kde míjíme ukazatele vstupu do biosféry Koegelberg, kde žije místní populace levhartů. Nemáme čas ani vybavení se vydat na celodenní pěší tůru po místních kopcích, proto jenom krátká zastávka s asi hodinovou procházkou po místní Fynbos. Iva zároveň využívá pro sběr květů nebo semen z místní flory, většinou toho spoustu dovezeme, ale dosud se nám nikdy z toho nepodařilo doma nic vypěstovat.
Výsledek sběru máme ale alespoň ve váze za oknem našeho domečku v Pringle Bay. Protože cesta na sever do Gordon's Bay podél False Bay je neprůjezdná, plánujeme výlet na druhou stranu s cílem dojet až do městečka Hermanus, což je zhruba 60 km od našeho ubytování. Většina cestovek nabízí toto místo jako nejlepší na pozorování velryb jižních. Je to přívětivé letovisko a známé místo pro pozorování velryb, kavárny a restaurace jsou na vše připraveny. Dá se sedět venku, pomohou spuštěné boky restaurací. Ale fučí tu celý rok, místní uvádějí, že vítr už vyhnal všechny nemoce.
Při parkování se trochu bojíme o vykradení auta, protože se zde pohybují podezřelá individua, u kterých člověk nikdy neví, zda si netipují auta. Vždy se tedy přesvědčujeme, že v autě nezůstává nic na očích. Chvíli jsme pozorovali jednoho "pobudu", který se potuloval kolem aut, ale asi to byl jenom jeden z těch, kteří hlídají, až přijdou majitelé k autu, aby po nich vyžadovali bakšiš za hlídání auta. Káva a zákusky v restauraci v Hermanusu nám zlepšili náladu i kondici. Byť tu mají být nejlepší podmínky na pozorování velryb, dneska tu evidentně žádné nejsou. Čteme si, že v letním období (tj. u nás v zimě) se pohybují ve vodách bohatých na plankton okolo Antarktidy. Na zimu (u nás v létě) se pak stahují do tepleších vod Indického oceánu k jižnímu pobřeží Afriky, aby zde porodily mláďata (mají tu být od července do září). Teď jsme tu ale asi o měsíc pozdějí, takže už asi odplavaly na jih.
Den devátý (31.10.)
Dnešní den zasvěcujeme návštěvě Střelkového mysu (Cape Agulhas). Z našeho ubytování v Pringle Bay je to dlouhá cesta (necelých 200 km), se kterou ale počítáme. Když už jsme tady, tak si nechceme nechat ujít návštěvu nejjižnějšího cípu afrického kontinentu. Nebereme přitom nejrychlejší trasu, cesta nejprve kopíruje pobřeží přes Hermanus, Gansbaai, až do Pearly Beach, potom vnitrozemím přes Elim až do Struisbaai. Po cestě asi mezi nejzajímavější patří vesniča Elim, kterou založili misionáři z Moravy a kde prý ještě dneska prý žijí jejich potomci. Bohužel jsme se to dočítáme až následně, takže máme jenom pár snímků domků, které nám jsou více než povědomé. Škoda, mohli jsme si poklábosit pomoravsky.
K majáku na mysu Agulhas dojíždíme až kolem 2 hodiny odpoledne. Po krátké zastávce na kafe a moučník zvažujeme, zda k majáku dojít pěšky, ale je tu jenom prašná cesta a vypadá to tak ještě na 2 - 3 km. Od parkoviště vede dřevěný chodník až k mapě Afriky, kde jsou naznačeny kovovými pláty jednotlivé světové strany. Přímo k jihu potom po pár krocích hraniční kámen, který vyznačuje rozhraní mezi Atlanským a Indickým oceánem. Voda v Pacifiku je přitom úplně stejná jako ta v Atlantiku, stejně tak jako příbojové vlny, které tu buší do skalnatého pobřeží. Trochu nás začíná tlačit čas, máme rezervaci na večeři v Pringle Bay a počítáme minimálně s dalšími třemi hodinymi jízdy. Takže odjíždíme někdy krátce po třetí hodině.
Ve staré části Struisbaai jsou podobné domy s doškovými střechami, jako ve vesnici Elim. Bohužel už nám nezbývá čas se zastavit. Snad příště. Cestou zpátky projíždíme asi obilnici Jihoafrické republiky, všude ohromná pole, kde právě probíhá sklizeň (kolikátá asi už v tomto roce?).
Večer máme rezervaci na večeři v Prigle Bay v restauraci Hook, Line a Sinker. Dostali jsme na ní tip už v letadle, od jedné Polky, která s námi letěla do Kapského města. Vlastně to ani restaurace není, jedná se o místnost s otevřeným ohněm a jsou tam jenom 4 dřevěné stoly (proto je nutná rezervace předem). Majitelkou a zároveň šéfkuchařkou je starší paní jménem Jackie. Využívá toho, že má každodenně čerstvé mořské plody a ryby. O co je to uvnitř menší, o to je to útulnější. Vybrali jsme stůl pro dva tak, abychom viděli na ohniště, na kterém bude Jackie připravovat jídlo.
Žádný jídelní lístek se nekoná, protože Jackie každému ústně přeříkává, co je dneska v nabídce. Mezi předkrmy máme na výběr rybí polévku (krémová), dále hluboce vysmažené baits (celé rybičky, my je známe spíše z konzerv jako šproty), nebo zelný salát s klíčky a domácí majonézou. Abychom ochutnali, tak objednáváme všechny 3 předkrmy. Vyhrává rybí polévka, která je fantastická (hustá, krásně ochucená a plná masa), na druhém místě salát (hlavně kvůli zálivce) a na třetím smažené Baity (ale i ty zmizeli taky všechny). Od rána jsme nic nejedli, abychom si v bříškách dělali místo.
Jako hlavní chod objednáváme combo s na ohni pečenými krevetami (prawns) a chobotničkami (calamari & squids), obojí zalitou delikátní domácí salsou. Krevetky jsou sice ve skořápce, jsou ale rozříznuté po hřbetu (takže k masu je snadné se dostat), calamari jsou chutné a vůbec nejsou gumové. Druhým dnešním hlavním chodem má být „fish of the day“ (dneska tedy prý Kingklip). Máme za to, že potvrzujeme i tento chod pro jednoho, Jackie nám ale asi nerozumí, takže nakonec neochutnáme (už jsme ale mořskou štiku ochutnávali několikrát a vždy byla výtečná). Stejně toho jídla už je pro dva krky až dost. Výsledná cena na ručně vyplněné účtence je 680 randů (včetně láhve vynikajícího místního Savignon Blanc) nám nepřijde tak moc, spokojenost vyjadřujeme štědrým tipem. Doma bychom podobnou večeři pořídili určitě mnohem dráž.
Takže od nás Hook, Line & Sinker dostává jednoznačně palec nahoru.
Den desátý (1.11.)
Poslední den v Pringle Bay pojímáme opět jako odpočinkový. Včerejší večeře u Jackie byla vyvrcholením, takže už žádná další velká očekávání. Milan při studiu map pana Google zjišťuje, že v Betty Bay má být kolonie tučňáků afrických, tak to si rozhodně nechceme nechat ujít. Ještě předtím se ale ještě jednou vyrážíme podívat do sousední vesnice Rooi-Els, která je poslední dostupná autem před uzavírkou pobřežní cesty na Gordon's Bay.
Děláme zde krátkou procházku po uzavřené cestě, pro získání představy, jak vypadá místní pobřeží. Dostáváme se až k prvnímu odpočívadlu, odkud je krásný výhled na písečnou pláž do které ústí řeka Rooiels. Zároveň je vidět země na druhé straně False Bay. Měl by to být mys Dobré naděje, předpokládáme, že se tam také podíváme. V deltě řeky potom fotíme hejno asi 5 jeřábů popelavých (na velkou vzdálenost to nejde úplně poznat), kteří sem mohli přiletět zimovat ze severní polokoule.
Na kolonii tučňáků nás navádí směrovky v Betty Bay. Je tu parkoviště plné aut, takže jsme tu asi správně. Nacházíme se na pobřeží, které je součástí rezervace Stony Point Nature Reserve. Tam, kde se dříve porcovaly a následně vytahovaly z moře ulovené velryby (ještě jsou zde vidět pozůstatky z tohoto období). Byť se na internetu inzeruje vstupné 30 randů, nic se tu neplatí. Tučňák africký je poměrně malý pták, tak asi půl metru vysoký, je kontrastně černo bíle vybarvený a jak jsme si přečetli kriticky ohrožený. Obývají tu skaliska ve třech malých skupinkách a vůbec je nezajímá, že jsme sem za nimi přijeli přes půl globu. Pár jich sedí a čistí si peří, ostatní jenom tak „leží a čumí“. Jediné, co umíme rozeznat jsou mladí tučňáci, kteří ještě nemají výrazně peří, takže jsou spíše celí do šedo-hněda.
Poslední naše dnešní zastávka je v Kleinmondu, kde je dlouhá bílá písečná pláž, po které se chceme projít a smočit v Atlantiku. Fouká velmi silní vítr, teplota vzduchu tak mezi 10 až 15oC, takže na koupání to rozhodně není. Také příboj, ve kterém si brouzdáme nohy je pěkně ledový. Přitom je zde vše dokonale přichystáno: půjčovna loděk a padelbordů, sprchy v provozu, krásně posekaný trávník na slunění, prolézačky pro děti, …. No nic, sezóna ještě nezačala. Večer si ještě voláme s Hašlerkami, že přiletí do Cape Townu v neděli 5.11. V pondělí se tedy určitě potkáme a v úterý 7.11. potom společně vyrážíme na Garden Route a do Addo parku.
Den jedenáctý (2.11.)
Čeká nás jenom přesun z Pringle Bay do Cape Townu a pak se uvidí. Po cestě nic zvláštního, profrčeli jsme kolem známých úseku oprav prací na silnici, kolem letiště a před námi už panorama Table Mountain (po stranách s Devil’s Peak a Lion’s Peak). Podle navigace nacházíme vcelku snadno dům Ingrid, někdy kolem 13 hod jsme na místě. Je umístěn v krásné zahradní čtvrti Newlands pod Stolovou horou.
Přivítání s oběma psy a Ingrid proběhlo velmi přátelsky, bydlení máme 1 + KK, s přímým vstupem na zahradu, kde jsou zralé citrony. Jedná se o přístavek k hlavnímu domu, určený zřejmě původně pro služebnictvo. Přivítali jsme se také s její maminkou, které už je 97 let. Jak už víme z předchozí korespondence, Ingrid obratem odjíždí do Pringle Bay. Ptáme se, co s dnešním zbývajícím odpolednem a necháme si poradit, že nejlepší alternativou je blízká národní botanická zahrada Kirstenbosh. Je to odsud kousek pěšky a dá se tam strávit příjemný půl den.
Brána do zahrady od našeho ubytování cca 2 km (Google říká cca 30 min pěšky), ale celé do kopce. Vstupné pro dospělého činí 220 randů (Jihoafričané to mají levnější) a tak vstupujeme do království místní květeny. Iva hned po vstupu objevuje prodej celých rostlin, kde objevuje svoje vysněné Protee v květináčích (ceny podle velikosti od 150 do cca 350 randů), takže hned začíná plánovat jejich nákup a převoz domů. Není jasné, jestli nebudeme muset kupovat další zavazadlo. Protože jsme od rána nejedli, tak ještě před prohlídkou lehký oběd v místní restauraci.
Zahrada je obrovská, rostliny jsou na začátku tématicky řazeny např. na vonící, užitkové atd., jak ale dál stoupáme do kopce (před námi hradba Stolové hory), procházíme krásným údolím cikasů až úplně nahoře ke krásným vzorkům proteovitých rostlin. Všude taky spousta barevných ptáčků, návštěva zahrady rozhodně k doporučení. Zpáteční cesta zase pěšky, máme v nohách za dnešek tak 6 – 8 km. Ještě potřebujeme něco nakoupit k jídlu, radši s navigací abychom nezabloudili (jak jsme mohli žít bez ní), nakonec zvládáme ákup i s jídlem. Dáváme si bezva místní noodles na způsob asijské kuchyně a chvátáme zpět domů, naplánovat cestu na zítra.
Den dvanáctý (3.11.)
Náš hlavní cíl prvního dne v Kapském městě je Mys dobré naděje. Je nám jasné, že i když navigace ukazuje, že se jedná o trasu něco málo přes hodinu, že z toho bude celodenní výlet.
Vyrážíme okolo 10 hod, vzhledem k místu našeho ubytování se vyhýbáme městskému provozu a míříme po M3 přímo na jih. Naší první, byť neplánovanou zastávkou je Fish Hoek. Zatáčíme tam hlavně z tohoto důvodu, že již druhým dnem hledáme myčku na umytí auta. Potřebuje to jako sůl, protože jízda po prašných cestách po sobě zanechala stopy. Při té příležitosti zjišťujeme, že je ve Fish Hoeku krásná písečná pláž, která stojí za pár fotek. Zajíždíme tedy dále do města cestou po pobřeží a děláme krátkou procházku. Jsme ale někde v kubánské čtvrti (podle kubánského baru a okolo stromů se povalujících bezdomáčů s dredy s kakaovou barvou pleti, a evidentně pod vlivem…).
Radši to tedy balíme a vyrážíme nazpět, když se nám při průjezdu hlavní třídou podaří „zabít dvě mouchy jednou ranou“. Po levé straně je Car Wash a po levé pošta. To si nemůžeme nechat ujít, takže další zastávka. Za známky do Evropy na 4 pohledy jenom 40 randů, ruční umytí auta včetně kol, vyluxování interiéru i kufru a vyleštění všech oken z obou stran stojí 165 randů (a navíc se chystá vyplnit účet). Dostali tedy ještě dvacku do ruky a velké poděkování.
Další zastávku děláme v Simon’s Town, kde je základna námořní flotily JAR. V přístavu však max jedna až dvě šedivé vojenské fregaty, asi mají ostatní lodě někde schované. Určitě ale lze zastávku doporučit, hlavní ulici lemují krásné historické domy (až 150 roků starých), ve kterých „vymetáme“ obchody s africkými výrobky. Všude mají zájem si s námi povídat, nakupujeme nějaké dárky pro vnoučata. Při průjezdu městem zajímavá příhoda. Doprava před námi zastavuje a za chvíli zjišťujeme důvod, po chodníku se prochází statný pavián. Místní ostraha s červenými praporky ho "stínuje" a odděluje od dopravy, aby se nedostal mezi auta.
Dále směřujeme na jih se zastávkami na focení. Cesta kopíruje pobřeží, v moři jsou ohormné bouldery. Tady někde mají být i tučňáci, je už ale po poledni, takže radši pokračujeme k mysu Dobré naděje. V Miller’s Point potom sledujeme jak rybářské lodě vytahují z vody jednoho Kingklipa za druhým. Na laguně je několik desítek rybářských člunů s udicemi, která brázdí vodu sem a tam. Sledujeme jak vypadá další pouť po ulovení této ryby. Když je loď plná, vyvezou jí autem až na cestu, kde čeká další auto s kovovými kontejnery, do kterých všechny ryby přehází a auto loď znovu odveze do vody. Druhé pak pokračuje opačným směrem (asi prodat ryby do místních restaurací). Pobřeží je krásně fotogenické, takže míjíme odbočku do přírodní rezervace Table Mountain.
Kousek kolem pštrosí farmy a otáčíme to zpět. Zajížďka nás ale stojí 850 randů, protože kupujeme krásného lva vyřezaného ze dřeva. Oběma nám padl do oka, a když se děvče přiznalo, že ho vyřezávala 3 dny a že jsme první auto, které u ní zastavilo (byla úplně na konci řady stánků), tak uzavíráme obchod. Na kalkulačce nám ukazuje 980, ale že nám dá slevu, kolik bychom jí byli ochotni přispět na živobytí. Nabízím tedy osm stovek, na což ona obratem, že za 850 randů je náš. Ještě zabalit do papíru, přelepit páskou a jedem dál. Vedle stojící prodejce na nás smutně kouká a láká, abychom si od něho taky něco koupili. Přitom zaznívá „I need your support“ – „Potřebuji Vaši podporu“. Dáváme mu tedy stovku, přeci jsme jí ušetřili vedle.
V bran na vstupu do parku Table Mountain National Park se dělají fronty, takže si máme možnost přečíst si ceník, abychom věděli, co nás čeká. Už včera v botanické zahradě jsme si všimli, že pro dospělé jsou tu nastaveny 3 ceny. Pro Adult International platí ta nejvyšší v tomto případě 400 randů, pod ní je zlevněná za 200 randů (s průkazkou vstupu do SAN parků), pro SA Citizen potom platí ceny 100 randů. To bylo u nás řečí po revoluci, že nesmíme diskriminovat cizince a všem musí náležet stejné ceny.😂😂😂
Cesta k mysu je ještě asi 18 km, dostali jsme mapku celého parku, s vyznačením spousty zajímavých míst, takže by se tu dal strávit celý den. Všechna auta ale jedou jenom jedním směrem, na konci s parkovištěm, kde je už vidět moře z obou stran. Nad námi pořád ještě poměrně vysoko maják na Cape Point. Neváháme tedy zaplatit dalších 2x90 randů, abychom se vyvezli nahoru (jsou už skoro 4 hodiny a pěšky by nám to trvalo další hodinu). Z vrchu ale krásné výhledy, jak na poslední útes, tak k na krásnou Diovu pláž, která je pod hluboko pod námi. Zkoumáme, zda někde neobjevíme v oceánu nějakou rybku (myšleno hlavně velryby nebo delfíny, ale bez úspěchu. Takže lanovkou zpátky na parkoviště, je okolo páté snaha dát si něco k jídlu se míjí účinkemv bufetu nic moc, restaurace právě zavírá.
Milan pořád postrádá dřevěnou ceduli, že se nacházíme na nej-jihozápadnějším cípu Afriky. Teprave podrobné studium mapky nám ukazuje cestu. Nelitujeme, protože cesta sjíždí až přímo ke skalnatému pobřeží, které bičuje Atlantický oceán. Takže máme fotku i od známé cedule. Škoda, že už je tak pozdě, protože podle mapky je tu ještě spousta dalších míst, na která bychom se chtěli podívat. Snad příště, chce to si tady na Table Mountain vyhradit minimálně půl dne. Na zpáteční cestu tedy vyrážíme až po půl šesté.
Máme sice hlad, ale ještě se zastavujeme v Boulder’s Bay, zda zde nezahlédneme nějaké tučňáky. Už je sice zavřeno, ale hned v křoví vedle dřevěného chodníku mají svoje „noclárnu“, takže si je fotíme ze zhruba půlmetrové vzdálenosti. A aby to nebylo málo po dřevěném chodníku a v jeho okolí se pase spousta kapských damanů. Hodně zajímavé.
Protože už není kam spěchat, zastavujeme v Simonstownu na večeři, Iva „Catch of day“ – grilovaný filet z Yellowtail (velká ryba, podobná tuňákovi, se žlutými ploutvemi), Milan potom Hake a Chips (v podstatě anglické Fish and Chips, namísto tresky však mořská štika).
Den třináctý (4.11.)
Dnešní den neplánujeme žádné dlouhé výlety, den chceme strávit v Kapském městě. Naše plánování končí u WaterFront (kdo nenavštíví, jako by nebyl), pak se uvidí. Brzy zjišťujeme, že nemá cenu používat navigaci, protože na většině dopravních cedulí jsou hnědé ukazatele na hlavní lákadla města (Water Front a Table Mountain). Parkování přímo ve Victoria Wharf Shopping Centre (cena jenom 20 randů na tři hodiny). Procházka po přístavu, všude spousta barev a lidí, stejně tak jako zajímavých pohledů na přístav. Ve Waterfront se všemi krámky, atrakcemi, restauracemi trávíme asi 3 hodiny. A to včetně kafe a lehkého salátu v Harbour House V&A Waterfront.
Spousta krásných výhledů na přístaviště lodí. Docházíme až k otočnému mostu Clock Tower Bridge. Zde okukujeme afrikánské rukodělné výrobky v African Trading Post, zároveň pozorujeme okolní dění (hraje kapela, hrají se zde pozemní šachy, kousek odsud výhled na Stolovou horu, kde se spousta lidí fotí. Potom sledujeme vystoupení tančící a zpívající skupiny mladých afrikánců. Před odjezdem ještě znovu procházíme Victoria Wharf Shopping Centre, Iva oceňuje nákup krabičky s Crispy Donuts (nejvíce připomínají naše žloutkové věnečky, ale jsou posypány různými příměsi (oříškové, čokoládové, atp.). Přesun na South Point, zde procházka po promenádě, focení místních a pro Ivu dva kopečky zmrzliny.
Večeře kousek od našeho ubytování v restauraci. Oba Espetáda na jehle, ale tentokrát s rýží (neobvyklé ale dobré). Za pětistovku se tu ve dvou dá najíst skoro všude.
Den čtrnáctý (5.11.)
Bezva výlet, nádherné pohledy i příjemné odpočinutí, krásné počasí, to vše je dnešní nedělní výlet na Stolovou horu a okružní cesta po Kapském městě. Původně plán navštívit Stolovku v sobotu padl, protože podle předpovědi počasí má být dnešek jediným dnem, kdy má být jasno (tj. přebukováno ze soboty na neděli). Máme předplacené jízdenky lanovkou na Stolovou Horu, v kombinaci s autobusem Hop on, Hop off, k lepší orientaci, co všechno je zajímavé v Kapském městě.
Skutečně ráno jako vymalované, z postele vidíme na zadní stěnu Stolové hory. Rychlá snídaně, spěcháme, plán vyrazit okolo adeváté. Bohužel člověk míní, osud mění. Iva totiž během snídaně pouští pračku, přičemž ani po dvou hodinách program nekončí. Nedaří se přitom program ani změnit ani ukončit a Iva nechce pračku nechat plnou prádla, protože jí sdílíme s našimi hostiteli (je tu sice jenom služebná, ale co kdyby stará paní potřeovala něco vyprat). Je po desáté, Milan stojí mezi dveřmi a s vražedným pohledem čeká až budeme moci naskočit do auta. Konečně vyrážíme, ve tři čtvrtě na jedenáct (v autě tísnivé ticho).
Původní plán dojet na WaterFront, nechat tam auto a autobusem Hop on, Hop off se nechat dovést k lanovce se nám rozleží v hlavách právě včas. Měníme navigaci z WaterFront rovnou na Stanici lanovky na Stolovou horu. (Plán: Nechat auto u lanovky, potom objet město autobusem a znovu se nechat vysadit u lanovky). Opět se vyplatilo být trochu drzejší než ostatní a mít trochu kliku. Objíždíme dobře 1 km zaparkovaných aut, když asi 100 m před stanicí lanovky právě odjíždí parkující auto - asi jediné volné místo na parkování. Frontu na lanovku jsme si ale poctivě vystojíme (asi ¾ hodiny), je asi pravda, že má cenu přijet až po poledni (cena lanovky je nižší – dopoledne 480 randů, od 13 hod jenom 360 randů).
Lanovka má kapacitu 800 lidí za hodinu, takže to docela odsýpá. Zajímavostí je, že je otočná, takže při jízdě je vidět na všechny směry (bez ohledu na to, kde člověk stojí). Nahoře mraky lidí, ale také nádherné výhledy a výtečná viditelnost (pohledy dolů jako z letadla). Jsme ve výšce cca 1000 m.n.m. pod námi Cape Town i Lion's Head, ale také např. pláže v Camps Bay. Nahoře kamenné choďáky, dá se po nich dojít až na druhou stranu, odkud jsou výhledy asi až na Hout Bay).
Bohužel i fronta na to, dostat se lanovkou dolů je cca 30 min. Kolem 3 hodiny se dostáváme dolů, hned naskakujeme do autobusu, který nás dováží k pláži v Sea Point, kde na chvíli vystupujeme, právě u tančící a zpívající skupinky malých černošských dívek. Nádherná podívaná, stojí nás asi 50 randů do jejich společné kasičky, ale určitě nelitujeme.
Pokračujeme okružní jízdu kolem Cape Townu, zastávky např. u Sea Aquarium poblíž Water Frontu nebo krátká zastávka v DownTownu, díky přestupu na jinou linku. Vypadá to tu trochu jako na Manhattanu (při přestuipu si dáváme pivo v baru kafi). Starají se tu a nás místní černoši, Milanovo nedopité pivo nakonec končí v papírovém pytlíku, protože nelze s alkoholem na veřejnosti (tj. ani ve výletním autose). Hop on Hop off nakonec končíme zpátky u lanovky, kde parkujeme auto. Během courání se ozvaly Hašlerky, že už se vyspaly a jsou na hotelu. společná večeře v Ons Huisie Restaurant restauraci v Bloubergstrandu.
Iva a Hubert: fisch and chips (obrovský kus obalené ryby deap fried). Milan si dává Calamari and Chips (obalené deap fried), Iva a Hugo Fish and Chips. Vítězem dnešní večeře je nicméně Maruška, která si dává vepřová žebra o váze 600g (není jasné jestli v surovém nebo pečeném stavu) na hodně velkém talíři. Nedaří se jí udat část ani Milanovi ani Hubertovi, tak v kuchyni asi měli hody nebo poslali porci potřebným.
Den patnáctý (5.11.)
Poslední den před přesunem na další ubytování bývá vždy trochu volnější. V našem případě o to více, že jsme se s Hašlerkami domluvili na 11 hodin v Haut Bay. Na sraz vyrážíme okolo 10 hod, na místě jsme potom asi 15 min před jedenáctou. Parkujeme u SPARu a posíláme SMS, že čekáme. Ani Ve 11.30 hod nikde nikdo, tak jedeme hledat, jestli na ně nenarazíme jinde. 11:37 hod přichází SMS, že jsou u SPARu, jsme tam během 5 minut. Nikde nikdo až do 12:30 hod.
Tak nakonec sami vyrážíme na Chapman’s Peaks Drive (placený úsek => 61 randů za auto) s hezkými výhledy na Chapman’s Peaks a Haut Bay, který končí před Noordhoekem, které dominuje krásná, dlouhá, bílá pláž. Žádné zprávy o Hašlerkách, tak pokračujeme dál na jih směr na Cape peninsula. Teprve během zastávky na kafe a cheese cake v Koometjie doráží SMS, že jsou stále v Haut Bay v Mariner's Wharf na Harbour Front. Je tedy jasné, že nemá cenu již se na sebe vázat.
Nakonec tedy pokračujeme sami v cestě po západním pobřeží až k pláži Scarborrough. Iva znovu neodolá, aby se neprošla bosky po pláži a namočila nohy v Atlantiku. Mezitím přichází další zpráva, že Hašlerky už jsou v Muizenbergu v Hanz Lloyds Café. I pro nás je už pomalu čas to otočit, proto přejíždíme přes Redhill na druhou východní stranu poloostrova (po hranici Table Mountain National Park). Při sjezdu dolů, nádherné pohledy na Simon’s Town a jeho přístav. Dále už po známé trase přes Fish Hoek až do Muizenbergu, kde je rovněž pěkná pláž i Water Front se spoustou restaurací a kaváren (jedna z nich řetězce Hanz & Lloyds Café). Kontrolujeme, že už zde nejsou a po krátké procházce po promenádě se rozhodujeme, že pro dnešní večeři volíme Pizzu, kterou koupíme až v Newlands a sníme si jí v klidu doma s láhví dobrého červeného vína. A tak se i stalo.
Den šestnáctý (6.11.)
Přesun do Plattensberg, resort Castletton Self Catering Accomodation. Ráno, když nastavujeme navigaci, tak se objevuje vzdálenost 519 km (s časovou náročností 6 až 8 hodin). Snad to zvládneme.
Vracíme se zpátky na dálnici N2 k Bot River, po ní cesta vcelku nudná, zejména za Caledon. Naštěstí máme cíl, protože jsme domluveni s Hašlerkami na zastávce na oběd v rodinné restauraci ve Swellendam, La Belle Alliance Restaurant. Jsme tam okolo 12:15 hod (asi první), tak objednáváme nějaké pití, 2x capuccino a Iva volí lehký Shrimps and Avocado Salad. Nakonec ten salát přináší dvakrát, čeho rozhodně nelitujeme, protože je výborný. Rovněž prostředí je výjimečné, sedíme na palubě, pod námi teče potok.
Než se stačíme najíst, už doráží Hašlerky, a hodnotíme, co všechno bylo včera špatně. Hlavní doporučení – nespoléhat v JAR na SMS, chodí přes ČR až z ¾ hod zpožděním, takže se nelze podle nich domluvit. SMS „Jsme u SPARu“ znamená, „Stáli jsme u SPARu před ¾ hod, teď už jsme jinde“. Vyplatí se mít data a komunikovat on line, v našem případě přes datovou SIMku od Vodafon, ale jistě existuje i spousta jiných možností.
Jinak ale Swellendam stojí určitě za návštěvu, jedná se o čtvrté nejstarší město v Západním Kapsku, založené Holanďany, následně spravované Angličany. Dodnes je zde zachována koloniální atmosféra (Afričané pracují a bílí obyvatelé na ně dohlíží). Nikoho to ale nepobuřuje, všichni s tím jsou v pohodě. Kromě jednoho chlapce, který po nás po zaparkování chtěl příspěvek, že má hlad (při tom si pořád zkroušeně hladil břicho). Dostal zbytek chleba, který zbyl po snídani, doufáme, že jsme mu tím udělali radost. Kousek odsud je Národní park Bontebok (spadá pod SAN Parks), možná tip na některou z našich budoucích návštěv.
Dalších cca 300 km více méně utrpení, ale dali jsme to. Na konci nás potěšil resort Castletton v Plettenbergu. Na vrátnici stačilo ukázat QR kód, na který nás vpustili dovnitř. Máme apartmán 22A, což jsme lehce našli, po otevření zakódovaných dveří nás okouzluje ohromný apartmán se třemi ložnicemi a dvěma koupelnami a verandou v přepychovým vybavením. Je už tma a nejde elektřina, takže svítí pouze dvě lampy na interní zdroj. Máme ale nachystánu dýňovou polévku a chléb (milá pozornost od majitelky apartmánu).
Ještě komunikujeme s Hašlerkami, které bytují v Mossel Bay, že zítra v poledne se potkáme v Knysna Elephant Parku, kde chovají sloní stádo, které je zvyklé na lidi a nechá se krmit z ruky a hladit po chobotech. Uvidíme, zda ten zítřek přežijeme.
Den sedmnáctý (7.11.)
Ráno si ještě s Hubertem potvrzujeme, že platí sraz ve 12 hod na parkovištu u parku. Spí s Mossel Bay, takže to mají ještě zhruba 160 km, zatímco my to máme máme asi jenom 15 min od našeho ubytování. Protože máme dost času, vyrážíme na průzkum Plettenberg Bay. Hned po vyjetí se nám otevírá krásné panorama písečných pláží, oddělených lagunou. K plážím Indického oceánu s příbojovými vlnami jsme se na první pokus nedostali, takže to zkoušíme jinde.
Při té příležitosti však míjíme řadu stánků a spoustu zaparkovaných aut. Zastavujeme, abychom to tu prozkoumali. Místo se jmenuje Old Nick Village a právě začínají středeční trhy. Nejsou to tradiční řemeslné trhy, je tu ale spousta stánků s různými jídly (od různých druhů čokolád až po prodej steaků). Zajímavé vidět, ale pro nás nic ke koupi. V zadní části potom narážíme na zahradnictví, kde je možné koupit rostliny proteí, strelicií a mnoha dalších místních rostlin. Místní chodí hlavně pro sazenice salátů, kedluben atp. Znovu si uvědomujeme, že tu je jaro.
Pak už směřujeme do Knysna Elefant Parku a po chvíli čekání doráží i Hašlerky, takže jsme komplet. Vstupné pro dospělé nerezidenty je 460 randů, Hubert se však vytasuje s tím, že zkusí seniorské vstupné. Milan rovněž dostává dotaz na věk, takže i pro 64 a 61 let dostáváme 10% slevu. Asi ne každý využije, ale pro nás dobrá zkušenost (asi stačí mít věrohodné šediny). I tak ale platíme přes 900 randů, protože objednáváme dva kyblíky s nakrájenými pamlsky pro slony (jablka, ananasy, červená řepa, žlutý meloun, atp.).
Krmení každou půl hodinu, ke slonům nás odváží traktorem se zapojenými dvěma vozy se sedadly. Už zdaleka je vidět asi sedm slonů, ale i stádo zeber. Krmení je krátký proces, všichni sloni se seřadí za dřevěnou zábranou a jsou schopní jet jako pumpa (je to jen otázka rychlosti podávání). Ptám se, kolik kyblíků jsou schopni za den spořádat a odpověď je: "Jakékoliv množství, které jim sem turisté přinesou."
Následně nás rozdělí do dvou až třech skupin a každá s průvodcem následuje nějatého ze slonů, kteří se rozptýlí po pozemku a pasou se buď travou nebo nařezanými větvemi travou. Nemáme se jich prý dotýkat, ale pro focení můžeme být libovolně blízko. Ten náš má propichané uši, prý je to od přepravy s ostatními slony, kdy mu je ostatní propíchly svými kly. Takže foťáky cvakají, jak se postupně všichni musejí vystřídat. Je to rozhodně skvělý zážitek, lze jenom doporučit.
Po návratu do Plettenberg okolo druhé hodiny hledáme, kde bychom si dali něco na zub. Hubert si vzpomíná, že na internetu ještě doma vytipoval jednu restauraci, ze které by měl být krásný výhled na zátoku. Nacházíme na Google mapách poměrně snadno, jedná se o The Lookout Restaurant - Plettenberg Bay. Sice tu trochu fouká, je tu ale fakt krásný výhled na celou zátoku, do které buší příbojové vlny. Spolu s tím dobré jídlo, takže spokojeni se zvedáme až skoro do půl páté. Iva ještě nemůže vynechat procházku po pláži a okoupání bosých nohou v oceánu (prý je mnohem teplejší než Atlantik, občas už se tady někdo koupe). Na večer ještě Hašlerky zveme k nám (bydlí sice vzdušnou cestou kousek, chůzi pěšky v noci jsme vyloučili, autem je to asi 5 min). Sedíme tedy v patio, pijeme víno a spřádáme plány, zda bychom příští rok nezvládli společnou dovolenou s nějakými většími auty SUV 4x4 po Botswaně.
Den osmnáctý (8.11.)
V Plettenberg máme jenom dva dny, takže volba je jasná. Nedaleký Tssissikamma národní park a zejména jeho perla Storm River Mouth (ústí řeky Mouth) a jeho visuté mosty. Hašlerky zde již sice byli (a prý dokonce i na pobytovce), ale prý rádi pojedou znova. Domluvili jsme se tedy, že pojedeme jedním autem. Nabíráme je proto někdy před desátou. Ještě než stačíme opustit Plettenberg, čeká nás zhruba ¾ hod zdržení, protože se před námi stala bouračka. Je to asi 1 km před námi, využíváme toho, že máme v kufru dalekohled, takže Milan může informovat ostatní řidiče, že v našem směru je napříč auto, a v protisměru stojí autojeřáb, který se ho snaží vytáhnout. Chvíli kalkulujeme, zda to neobjet jinudy, ale kvůli 5 km objet 40 km se nám nechce. A nic bližšího tu evidentně není, protože ani místní to nijak hromadně neotáčejí.
Vyrážíme tedy po N2 směr na Port Elisabeth, k odbočce na Storm River Mouth je to asi 50 km. Po cestě je mýtnice, osobní auto je za cenu 63 randů. Při vjezdu do přírodního parku Tssissikama se náhle mění ráz okolní krajiny, která je najednou plná borovicových lesů. Po levé straně nádherné kopce pohoří Crack. Od odbočky z N2 je to k bráně do Storm River Mouth ještě pár km, cena za vstup za osobu pro Daily visitors je necelých 300 randů (seniorní slevu tentokrát neuplatňujeme, i když o tom na bráně vtipkujeme).
Po sjezdu dolů se otevře překrásné panorama rozeklaného a skalnatého pobřeží, o které se tříští poměrně velké vlny. Jsou tu perfektně upravená kempovací sloty a po obou stranách i ubytovací chatky (na internetu prý vedené jako „honeymoon chalets“, před nimiž pár metrů burácí Pacifik. Parkujeme poměrně snadno až na konci cesty, kde prý stála krásná dřevěná restaurace, která vyhořela. Dnes je tady staveniště, nová budova bude asi radši betonová, ale je zde poměrně čilý ruch (ještě, že tu alespoň někdo pracuje, když všichni ostatní si tu jenom užívají).
Kolem staveniště pokračuje stezka až ke dřevěnému chodníku s ukazatelem k visutým mostům (900 m ale s převýšením). Chodník se klikatí po úbočí, chvíli stoupá - chvíli klesá, občas s krásnými výhledy na skaliska a příboj. Na konci už v ústí řeky Storm zase strmě dolů, kde zhruba 30 m nad hladinou jsou před námi dva boční visuté mosty, každý dlouhý asi 30 m, za nimi pak přes řeku další asi 70 m dlouhý. Iva si nejprve není úplně jistá, co to s bude dělat, nakonec ale vykročí právě když se z druhé strany proti ní vydá skupinka turistů, kteří schválně most rozhoupávají. Dává to a stejně i pak druhou půlku.
Docházím jí a když čekáme na přechod většího mostu, právě z něho vychází česky mluvící pár, se kterým jsme se bavili na začátku stezky. On jede na katamaránu kolem světa, na moři je už třetím rokem a má za sebou cestu Pacifikem od Austrálie přes Madagaskar až k jihu Afriky. Dočasně prý teď přibral k sobě Češku žijící v Americe. Ta se vyptává na všechno kolem našich zkušeností s cestováním po Jihoafrické republice. Směřují prý ještě do Kapského města, tak se jim mohou naše zkušenosti hodit.
Nakonec tedy přecházíme i nejdelší visutý most, odkud je vidět do ústí řeky Storm. Na řece „parkuje“ asi desítka červených kajaků, pro větší dobrodruhy se dá slézt až k vodě a pokračovat po vodě proti proudu do úzké soutěsky. Na druhé straně mostu už jenom pár snímků a otočka zpátky. Dál už pokračuje jenom tzv. Otter trail, několikadenní pěší trail podél rozeklaného pobřeží.
Cesta zpět stejnou cestou, Hašlerky vysazujeme u jejich ubytování a domlouváme se, že se potkáme další den v Main Kampu národním parku Addo.
Den devatenáctý (10.11.)
Tento den je věnovaný na přesun, proto si o něho nic moc neslibujeme. Před námi je necelých 250 km do Addo, kde bude naše poslední základna o této dovolené. Cestou se nic zvláštního nestalo, dáváme to s jedinou zastávkou na kafe poblíž sjezdu do Francis Bay. Hodně se zdržujeme před Port Elisabeth, kde opravují dálnici a proto čekáme několikrát několik desítek minut, než se kolona před námi rozjede.
Do Addo se dá přijet buď jižní nebo severní branou. Cesta po R355 objíždějící Port Elisabeth, směřující na sever parku prý nemusí být bezpečná, proto směřujeme po dálnici N2 až za město, kde se dá odbočit na sever a po několika km přijet k jižní bráně parku. Volíme druhou variantu i proto, že se těšíme na průjezd parkem. Náš hlavní kemp je totiž až na severu. K bráně přijíždíme před 15 hod odpolední.
Po vypsání nezbytných formulářů (včetně dotazů, jak jsme na tom se zbraněmi), můžeme konečně vjet dovnitř. Po parku se může jezdit max. 40 km/hod, přesto nás na bráně upozorňují, že musíme být v základním kempu do 17 hod (kvůli recepci). Jedeme tedy na hraně, moc toho po cestě nevidíme. S Hašlerkami se potkáváme v místní restauraci Cattle Baron Addo (doráží pár minut před námi), a společně oslavujeme setkání dobrou večeří (většina steak Madagaskar). Kromě kávy se pak Iva ještě echává přemluvit na Dona Pedro (našlehaná zmrzlina s whiskou).
Den dvacátý (11.11.)
Musíme si to užít, tak jedeme na safari ještě před snídaní (včera jsme šli spát už v 9 hod). Brána do parku se otevírá už v 5:30 hod (zavírá se večer o 18:30 hod). Je to poměrně těžké rozhodnutí, ale vstáváme chvíli po rozednění a v 5:45 hod jsme na vjezdu do parku.
Slunce je ještě nízko nad obzorem, jedem přímo proti němu, přičemž zjišťujeme, že v ostřikovači chybí voda. Nakonec to řešíme vodou, kterou máme sebou na pití, po polití a utření předního skla je alespoň trochu vidět. Oba koukáme spíše do stran (proti nám teď určitě nic nepojede), když v tom Milan říká: „Vidíš to samý co já?“ Před autem pár metrů nám přechází přes cestu nosorožec černý. Zastavuje se a pomalu otáčí hlavou směrem k nám, vypadá to, že ho rozčílila naše přítomnost. Asi nás ale nemůže zaostřit, auto už stojí, Milan cvaká jeden záběr za druhým. Kousek ještě pokračuje kolem cesty, couváme abychom byli pořád na jeho úrovni, ještě jednou váhá, zda se nevydat k tomu bílému, vrčícímu nesmyslu na kolech. Pak se ale otáčí mizí nám z očí. Slušný úlovek na začátku dne.
Pak to nějakou dobu vypadá, že všechna zvířata ještě dospávají. Dlouho nemůžeme narazit na slona, pouze na jednoho samotáře narážíme u napajedla Hapoor Dam, další samec se pase ve fynbosu o kousek dál. Nakonec ale z toho je docela úspěšný výlet (hodně zeber a antilop rudohlavých, samec kudu, pštros, šakal, a další). Vracíme se okolo desáté hodiny, bylo to velmi příjemné ráno. Ještě jsme Hašlerky stačili pozdravit v hospodě u ranní kávy, odjíždí na dva dny do jiné soukromé rezervace.
Ještě než se stíháme dospat, přichází k napajedlu pod naším rondavelem slon samotář. Už z povzdálí ho sledujeme, jak sestupuje z protějšího kopce. Během dne se přichází pozdravit ještě třikrát. Okolo tvrté hodiny odpoledne ještě chceme zopakovat ranní úspěch, znovu tedy vjíždíme do parku, ale laťka je příliš vysoko, tak příště.
Večer to jistí místní restaurace, Iva tentokrát Sirlon salad a Milan Madagaskar Steak.
Den dvacátý první (12.11.)
Nemáme pečivo, tak se ráno rozhodujeme pro snídani v místní restauraci. Jednak to chceme zkusit a také ceny jsou zde mnohem nižší než u nás doma, tak proč bychom si nedopřáli. Iva dává přednos omeletě ze tří vajec s náplní slaniny, hub a jarní cibulky), Milan pak Sun Rise (dvě volská oka, slanina, pečená rajčata, rosty). K obojímu dva opečené tmavé toasty, máslo a džem. Dohromady s čajem a kávou za si 150 randů. Po snídani focení v Bird Hide (přímo v kempu), kde je možné sledovat spoustu barevných ptáčků (včetně snovačů).
Přemýšlíme, co podnikneme. Po včerejším samostudiu jsme chytřejší, že tento park je součástí širšího Addo parku, který má i horskou část, stejně tak jako mořskou část (včetně písečných dun). Vydáváme se proto nejprve ve sever do oblasti Zuurberg. Cesta je prašná, nejprve projíždíme okolo ohromných ovocných sadů asi pomerančovníků, které jsou celé zakryté síťovinou. Z Addo parku jsou vidět jako ohromné bílé plochy (zprvu jsme si mysleli, že je to voda). Jak začínáme pomalu stoupat, vegetace kolem připomíná prales (je to neprostupná různobarevně kvetoucí hmota). Cesta trvá asi hodinu, než dorážíme do sedla s Zuurberg Mountain Village. Jaké překvapení, je zde umístěn luxusní hotel s welness a restaurací. V okolí je rovněž spousty chat, ve který je možné se ubytovat. Necelý km odsud je recepce pro vstup do parku Zuurberg, bohužel jenom dvě pěší a tři koňské trasy.
Další část, která nás zajímá je oblast písečných dun na jih od Addo parku. Je to sice úplně na druhé straně, ale je teprve kolem poledne. Bohužel mapa je až to poslední, na co se díváme, takže namísto směr na Robertson, vyrážíme směr na Addo po R355. Nebyla to dobrá volba, dlouhá nezajímavá cesta až do Colcesteru. Větší část jich má být ale ještě dál po pobřeží.
Po opuštění dálnice se ráz krajiny najednou mění, všude kolem nádherně upravené pastviny a spoustou pasoucího se dobytka. Dál pokračujeme po R72 směrem na Alexandrii. Je to červeně značená rychlostní silnice, ze které podle mapy směřují přes kopce směrem k pobřeží žlutě vyznačené (zřejmě prašné) cesty. Jednu z nich zkoušíme, cesta se kroutí mezi dalšími a dalšími pastvinami. Musí to tu být ráj pro krávy, v každém výběhu se jich pase jenom pár, mají k dispozici hektary kvetoucích pastvin. Nikde přitom ani živáčka. Zastavujeme u jednoho výběhu, kterou je asi jenom 5 statných býků, zvláštního plamene (každý má hrb jako velbloud). Jsou zde evidentně ukrytí podél cesty a odnikud nikam, aby o nich nikdo jiný kromě majitele nevěděl.
Cesta se pomalu zhoršuje, za každým dalším hřebenem už myslíme, že bychom měli být u pobřeží, ale stále nic a cesta už jenom pro čtyřkolky. Naštěstí nad námi uprostřed těch pastvin poměrně luxusně vyhlížející dům, bavíme se tedy o tom, že snad s němu povede přístupová cesta z druhé strany. Pak přijíždíme na místo, odkud se nám otevírá nádherný výhled na obrovité žluté písečné duny, které se táhnou po celém obzoru a za nimi modro. Něco podobného jsme viděli naposledy v Namibii.
Je to ale ještě poměrně daleko před námi a čas nás už nutí k návratu. Naštěstí cesta se mění zpátky v prašnou, projíždíme kolem pozemků a bydlení místních farmářů. Kolem nás pokračují nádherně upravené pastviny a na nich tisíce kusů dobytka. Zrovna když přemýšlíme, jak odsud asi dostávají to mléko, se před námi objevuje obří cisterna. Následně přijíždí několik aut a přiváží skupinu dojičů krav, do večera mají co dělat.Vracíme se na hlavní silnici, a cestou přes Paterson se dostáváme zpět do rezervace severní branou.
Den dvacátý druhý (13.11.)
Hašlerky si užívají v soukromé rezervaci Amakhala Game Reserve, kde jim servírují velkou pětku (slon, nosorožec, buvol, lev a levhart) téměř před nos, zatímco my zůstáváme u tradičních metod hledání zvěře. "Když jsou tu takové kopce "koblih" od slona nebo nosorožce, tak tu někde musí být ...", tak je jedeme hledat. Addo je rezervace zaměřená na slony a sloni tu jsou. Dopoledne jsme věnovali projížďce po parku, kromě slonů jsme nic zásadního neviděli. Snad si tato majestátná zvířata (vlastně všechna zvířata) a tento přírodní poklad Afričani uchrání před pytláky.
Den dvacátý třetí (14.11.)
Celodenní jízda do Swellandam (600 km), tak abychom zítřejší, poslední den měli klidný dojezd na letiště. Bydlíme za peníze u typických Holanďanů ve Swellandonu, což je nádherné koloniální městečko, kde se zastavil čas před 50-ti lety. Nádherné domy s šindelovými střechami, bílé kostelíky pro všechny církve zahrady plné nádherných rostlin a upravených trávníků. To co doma hýčkáme a staráme se tady mnohdy roste jako plevel.
Tak už se nám krátí čas vyměřený na naši dovolenou. Začátek byl trochu chaotický, opět jsme nedocenili místní vzdálenosti, ale setkání s místními lidmi nám drobné nedostatky vyvážili. Ať je JAR jakákoliv, bezpečná nebo nebezpečná, bohatá nebo chudá, je to země, která má perspektivu a pokud se zvýší vzdělanost, za pár let se budeme učit my od Afričanů. Je skvělé poznat lidi, kteří svoji zem milují a váží si jí. A to nemusí být mistrovství světa v kriketu nebo rugby.
Den dvacátý čtvrtý (15.11.)
Po snídani vyrážíme do Kapského města, čeká nás posledních cca 250 km, jsme v časovém presu. Chceme ještě koupit pár drobností a hlavně proteu. Zjišťujeme také prázdnou nádrž. Nejbližší pumpa je u letiště, alespoň víme, kam máme jet. Vracíme se zpět do obchodní části Victoria Wharf Shopping Centre, kde objevujeme obchod s květinami. A máme jasno (tedy Iva má jasno). Protee jsou nádherné, bereme 5 kusů a po upřesnění možných problémů si s prodavačem vysvětlujeme, že vše bude OK. Balí je pro přepravu, tj. odcházíme s jakýmsi palcátem, který s námi bude cestovat domů . Nikdo nic nechce, nikoho „palcát“ nezajímá. Škoda, mohli jsme nich vzít více. Doma po rozbalení nádhera ………….
Vracíme se domů a už pomalu přemýšlíme o Botswaně, Viktoriiny vodopády, Okavango, Kalahari….. Afrika se umí vrýt pod kůži a nám se vryla až moc. Snad se zadaří a brzy se uvidíme. Těšíme se.