Den první - odjezd
Vzhledem k uzemnění Boeingů 737MAX je v Evropě nedostatek letadel. SmartWings nám asi měsíc před odletem oznámily, že již objednané letenky z Prahy do Lisabonu a zpět byly zrušeny bez náhrady. Naštěstí se nám podařilo sehnat podobné náhradní spojení z Vídně. Asi jsme ale nebyli sami, kdo „přebukovával“, protože v letadle se hodně ozývala čeština. Ondra se uvolil nás dovést na letiště a pak vzít auto domů. Takže když „dá pánbůh“, tak nás po třech nedělích po návratu i vyzvedne.
Vyrážíme v pondělí 24. června dopolende z domova, na letišti ve Vídni jsme zhruba po poledni (plánovaný odlet 14:35 hod). Nejprve jsme dostali informaci o hodině zpoždění na odbavení, poté co jsme sedli do letadla, tak další info, že odlet nebude dřív než za další hodinu (to nám to dobře začíná). Prý kvůli problémům nad Francií. Celkem let trval zhruba 3 hodiny, takže přistání v Lisabonu v cca 20 hod našeho času (19 hod místního). Na příletech čekáme celkem dlouho na zavazadla, venku zase ohromná fronta na taxíky.
Taxikáře jsme evidentně zaskočili adresou našeho pobytu (byť spíme kousek od letiště). Neznalost místopisu a selhání jeho techniky nakonec vedlo k tomu, že mu Milan ukazuje na tabletu v Google mapách, kudy má jet (nebyl to přitom žádný UBERista). Do hostelu Lisbon Terminál 4 dorážíme až před 22 hodinou. Z venku nic moc, ale na druhý pokus se dostáváme dovnitř zaslaným kódem. Čeká nás tu docela pěkný pokojík s koupelnou. Součástí hostelu je i kuchyňka a snídaňová místnost. Na přespání více než dostačující. Je tu také malá noclehárna – cca 6 lůžek, kde celou noc „snoří“ jeden další nocležník.
Náladu jsme si rapidně zlepšili večeří v čínské restauraci Boa Sorte, hned naproti našemu ubytování. Hovězí s bambusovými výhonky nebo s čínskými houbami a skvělým portugalským červeným vínem je skvělou tečkou za nepříliš vydařeným dnem. Kolem půlnoci jdeme na kutě.
Den druhý (25.6.2019)
Na ostrovy máme plánovaný odlet 13:05 hod a do centra Lisabonu je to dost daleko. Město je rozloženo na mnoha kopcích a hustě zastavěno. Ráno po docela slušné snídani vyrážíme tedy jenom na orientační cestu po okolí našeho ubytování. Nic nás moc neuchvátilo. Kousek od hotelu nicméně narážíme na „štafl“ taxíků, čímž máme vyřešen problém s dopravou zpátky na letiště.
Na letišti jsme včas, bohužel první informace je opět o zdržení letu (o cca jednu hodinu). Máme tedy ještě 3 hodiny času (dáváme si capuccino a vodu, přikusujeme croissan od snídaně a čekáme). Naštěstí se zdržení dál neprotahuje, takže v cca 14,45 hod opouštíme Lisabon a konečně směřujeme přes Atlantik k Azorským ostrovům. Celý let je nad mořem, takže Iva pečlivě studuje pokyny, jak postupovat při pádu letadla do moře – dost depresivní. Let s Azores Airlines trvá 2 hod a 15 min, jedinou radostí na palubě je bageta a sušenky zdarma.
Kolem páté odpoledne místního času (tj. mínus 2 hod našeho středoevropského) konečně přistáváme na ostrově São Miguel v Ponta Delgada. Po nezbytných formalitách v půjčovně aut Ilha Verde. máme konečně klíčky od auta – Renault Captur. Naše zavazadla se jen tak tak vejdou do kufru.
Vyrážíme na východ ostrova, do oblasti Furnas, kde máme tři dny v hotelu Vale Verde. V autě máme navigaci – díky za ní – je totiž nastavena na češtinu (to jsou ale služby panečku). Radost máme ale jenom chvíli, protože mapy nejsou aktualizované, takže chvílemi jedeme i přes pole. S doplněními podle papírové mapy a i s dávkou intuice dorážíme do Furnas, kde ale brzy nacházíme náš hotel.
Ubytování slušné, pokoj s balkonem, vše čisté a příjemné. Ještě si kupujeme něco na večeři a po trošce vína hajdy na kutě. Venku je zataženo a trochu prší, snad bude zítra lépe při obhlídce vřídel a okolí Furnasu.
Den třetí (26.6.2019)
Frontální atlantická „níže“ i „výše“ nad Azorskými ostrovy se rozhodly setrvat s námi po dobu našeho pobytu na Azorech, což znamená, že všude v Evropě je krásně a na Azorských ostrovech je zataženo, fouká a místy prší J.
Nás to ale nezlomí a vyrážíme po docela dobré snídani na procházku po městečku Furnas. Prvně se jdeme podívat na kouřící caldeiry, ve kterých vše bublá, čmoudí nebo vypadá jak vstup do pekla. Vyvěrá z nich vařící sirná voda, jinak je tu ale i spousta horkých i studených minerálních pramenů. Ochutnáváme tedy jednotlivé minerálky a procházíme se kolem bublajících „papiňáků“.
Dále nás čeká arboretum Terra Nostra. Nádherný park plný krásných rostlin, kde převládá mnoho odstínů zelené a modré. Procházka trvá minimálně hodinu a nejkrásnější jsou hortenzie a kalokvěty. Je tu ale i zahrádka plná stromovitých kamélií, alej ze stromů gingo biloba a další zajímavosti z rostlinné říše. Je to úžasný pohled na květiny a stromy, které dosahují velkých rozměrů, přičemž my je známe jen jako hrnkové květiny v květináčích, které mnohdy u nás nepřežijí zimu.
Při návratu k autu objevujeme místní mlékárnu a sýrárnu. Kupujeme bochníček sýra po 4 měsíčním zrání, ochucený česnekem za 5,5 eura, což je víc než příznivá cena. Jen z rozjařilosti kupujeme krabičku místních bonbónů z mléčné čokolády s příměsí fíků. Podobné vyrábí i s vinnou révou, sýrem, ostružinami, medem… prostě mňam.
Odpoledne se vydáváme na objížďku východu ostrova. Naštěstí tu moc cest nevede, takže projíždíme cestu kolem pobřeží na jih přes Pavoação, Nordeste, a potom na sever ostrova až do Algarvia, Salga a zpět do Furnasu. V Nordeste nás láká cesta k majáku Farol do Arnel. Chvíli se nemůžeme shodnout, jestli autem nebo pěšky (jsou tu výstražné cedule, že sklon je až 35 stupňů a že cesta může být nebezpečná). Protože je to jenom 500 m volíme cestu pěšky (nerad bych Capturovi spálil spojku). Je to po asfaltu, sklon místy skutečně odpovídá. Dolů to jde, i když z toho bolí kolena, nahoru je to horší, až se z toho "potí naše trika".
Na zpáteční cestě objíždíme severovýchodní pobřeží až k Maia, odkud se chceme vrátit do Furnas. Zaujala nás ale odbočka na Lagoa do Congro, což je hluboký kráter plný sytě zelené vody, obrostlý hustým lesem. Tady je to strmě po kamenech a kořenech dolů (cca 10 min), potom zase strmě nahoru (cca 20 min). Jsou tu ale i jedinci, kteří to zvládají ve „vietnamkách“.
Večeře bagety, sýr, klobása a ovoce (Iva i s ochutnávkou dnes koupených mléčných bonbónů s fíky), co více si můžeme přát.
Den čtvrtý (27.6.2019)
Ráno polojasno, snídaně obvyklá, kolem desáté vyjíždíme na severní pobřeží ostrova São Miguel. Po cestě odbočujeme po cestě lemované hortenziemi, kalokvěty a sytě zelenými pastvinami se strakatými kravičkami na vyhlídku pod Pico Maria da Costa, odkud lze přehlédnout celou Caldeiru oblasti kolem Furnas. V dálce pod námi jezero Lagoa das Furnes.
Čajové plantáže Chá Gorreana kolem města São Bras je jediná oblast spadající pod Evropu, kde se čaj pěstuje. Prošli jsme si plantáže právě sklizeného čaje, i místní výrobnu – přes fermentaci čajových lístků a jejich sušení až po balírnu. Vstupné se neplatí, ale všichni považují za povinnost nákup místních produktů (taky jsme nakoupili).
Jenom pro zopakování rozlišení čajů podle kvality: 1.jakost = orange, 2. jakost = pekoe, 3. jakost = brokem leaves.
Dále míříme na západ směrem na Ribiera Grande. Zastávka na vyhlídce Miriaduo de St. Iria s výhledy na skalnaté a strmé pobřeží severní strany ostrova. Počasí nám přeje jenom trochu sluníčka, ale jinak je docela příjemně.
Jedeme do Caldeira do Valha, kde jsou termální prameny. Za vstupné 8 euro se můžeme dvě hodiny „cachtat v cca 40 st. teplé vodě“ tří propojených jezírek. Nahříváme se s ostatními návštěvníky v zelené vodě (těžko říci, co by tomu řekla kontrola české Hygieny). Vrchní jezírko zásobuje teplý vodopád, voda v něm má minerální příchuť, ale je o poznání chladnější.
Počasí se nám kazí se až u jezera Lagoa do Fogo, kde začíná drobný déšť. Stíháme jenom pár fotek zelené hladiny sopečného jezera. Dá se vystoupit jak na vrchol propadlého vulkánu (před cca 15 tis. lety), tak i sestoupit k hladině. Snad někdy jindy, počasí je velmi proměnlivé – tady ve vnitrozemí prší, ale dole na pobřeží u moře svítí slunce. Nejvyšší čas to změnit.
Přejíždíme na jižní stranu a vracíme se do Furnas. Projíždíme okolo jezera Lagoa das Furnas, kde ještě odbočujeme k místním caldeiras, kde se už připravuje k večeři místní specialita Cozido, což je směs masa a zeleniny vařené termickým teplem v pekelných hrncích. Speciální hrnce s masem a zeleninou jsou vkládány do připravených jam, kde se Cozido několik hodin dusí (až sedm hodin).
Jak Cozido chutná jsme si ověřili k večeři. Měli jsme kliku, ačkoli jsme neměli rezervaci, uvelebili jsme se v místní restauraci U Tonyho a objednali si Cozido pro dva. Byla to ohromná porce vepřového, hovězího, kuřecího masa, tmavé klobásy a paprikové klobásy s mrkví, bílým zelím, kapustou a batáty s přílohou rýže. Dušené v tlakovém hrnci přírodním teplem ze země, vše ale perfektně měkké, maso křehké a šťavnaté.
Úkol ochutnat místní specialitu splněn, příště bude pořádný hovězí steak.
Den pátý (28.6.2019)
Dnešní ráno na Azorech je výjimečné – opět prší a je zataženo, snídaně v hotelu Vale Verde se liší pouze jinou sladkou buchtou. Nechápeme, jak mohou všichni snídat tak málo a ještě vše sladké s marmeládou. Balíme věci a přesouváme se do západní části ostrova São Miguel.
Přejíždíme na severní pobřeží, kde se zastavujeme v Ribiera Grande. Konečně jsme blízko u oceánu. Všechny historické budovy (např. kostel, ale i most) jsou v kontrastní kombinaci černá (lávový kámen) a bílá, vše je tu čisté a upravené. Pokud tu někdo pracuje, tak polovina jako zahradníci (okopávání, plení, …) a druhá jako uklízeči (zametání chodníků, „ruční“ výběr odpadkových košů).
Kolem jedenácté se počasí rozhodlo spolupracovat, takže je vcelku slunečno a teplo. Pokračujeme po severozápadním pobřeží a navštěvujeme po cestě všechny vyhlídky. Projíždíme alejemi platanů, všude husté porosty modrých hortenzií, i krásnými vesničkami s převládající bílou a červenou a s pozadím modrého oceánu. Tráva kolem cest je vzorně vysečená, hortenzie, kalokvěty a ibišky krásně a bujně kvetou díky příjemnému teplu a častým srážkám.
Konečně jsme v Living Azores Sete Cidades, kde nás čekají další tři noci. Ubytování nacházíme až po delším hledání. Pan domácí na nás však čeká před domem a velmi ochotně ukazuje náš apartmán. Moc se nám tu líbí, skvěle zařízená kuchyňka a pračkou i myčkou (včetně připravených náplní), ložnice a obývák s výhledem do zahrady s grilovačkou. Máme kousek k jezerům Lagoa Azul i Lagoa Verde. Poradil nám, na co se máme těšit.
Ještě rychle na nákup do blízkého Ginetesu, pak „česká večeře“, tj. „Heinz fazole v tomatě a místní klobáska“ a pak už se jenom oddáváme odpočinku a kochání se okolní přírodou.
Den šestý (29.6.2019)
Dnešní den je výjimečný, protože „nad Azory“ svítí slunce a je azurově. Po skromné snídani (včera jsme to nějak nedomysleli s pečivem), co nejdříve vyrážíme na vyhlídky do okolních kopců a na místní sopečná jezera. Silnice je lemována hortenziemi a kalokvěty, převažuje bílá a modrá. Hortenzie rostou i ve dvou řadách nad sebou, vypadá to jako by se cesta prodírala kvetoucím tunelem.
První vyhlídky svrchu na Lagoa Verde a Lagoa Azul, odkud jsme vyjeli, další na Lagoa de Santiago, které je úplně zelené. Pokračujeme stále výše, až k Parque de Carvão, odkud jdeme pěšky na bezejmennou vyhlídku pod Pico da Cruz, odkud je výhled na celou Caldeiru se všemi jezery, která vznikla propadnutím jejich vrcholů (po rychlém uvolnění „magmatu“). Každé jezero má trochu jinou barvu (asi podle sinic, které barvu zvýrazňují). A tak, i když jsou jezera od sebe jen kousek vzdálená, barvu si uchovávají rozdílnou.
Na závěr ještě sestupujeme až k jezeru Lagoa de Canário.
Pokračujeme na druhou stranu do Ponta Delgada, největšího města ostrova. Projíždíme kolem letiště, kde jsme před zhruba týdnem přistávali, směřujeme do přístavu a do centra města. Turistický ruch je zde hodně poznat, kavárny a restaurace jsou plné místních i turistů již kolem poledne a proti klidu malých místních vesnic je tu relativně živo. Na kraji přístavu je městské koupaliště, a protože je dnes nádherně, je tu i plno lidí. Ačkoli jsme v přístavu, voda je nádherně průzračná a čistá. Chybí tu klasická písečná pláž, do vody se slézá z velkých lávových kamenů.
Chvilku posedíme u kávy a piva (s výhledem na přístaviště), pak se pozvolna couráme městem od památky k památce – pevnost, kostel, radnice, molo…. V suvenýrech objevujeme velký lněný ubrus s hortenziemi, takže dušička Ivy má konečně pokoj, hurá….
Máme dost času a tak se ještě zajíždíme podívat na plantáže ananasů – místní unikát – které založil místní zahradník Arrudo v roce 1850. V několika sklenících jsou zde k vidění různé fáze růstu ananasů od malých rostlinek až do rostliny s plody. V místním obchůdku prodávají spoustu výrobků na téma ananas, je zde i zdarma ochutnávka ananasového likéru. Kupujeme čerstvě sklizený zelený ananas (dostáváme instrukce, že dozraje zhruba do týdne, jí se až bude kompletně oranžový). Do té doby si ho budeme asi vozit sebou z ostrova na ostrov. Nakonec se ještě stavujeme v místním nákupním centru, kde kupujeme hlavně maso na grilování na večer.
Při příjezdu zpátky do Sete Cidades zjišťujeme, že místní něco slaví. I když je slunce ještě vysoko, každou chvíli je slyšet vystřelované petardy. Zároveň slyšíme takové zvláštní skřípavé zvuky, které nejvíc připomínají „klaksóny aut“. Uprostřed grilovačky zjišťujeme, že se na silnici před apartmánem formuje nějaký průvod. Ozdobené vozy tažené statnými býky vezou spoustu jídla (pečivo, bonbony, víno, pití…), které se roznáší do okolních obydlí (nás jako „cizáky“ pochopitelně vynechávají). Asi něco jako svátky hojnosti. Je kolem toho velký hluk, spousta „čumilů“, kola při pohybu vozů zvláštně vržou, do toho rány z odpalovaných petard – prostě místní „festa“. A to je teprve sedm hodin v podvečer.
Den sedmý (30.6.2019)
Dnešní den je odpočinkový, celý ostrov São Miguel máme projetý, takže poslední den už plánujeme jenom na pohodu (konec konců jako všechny dny předchozí). Jedeme do kousek vzdálené vesničky Mosteiros na severo-západním pobřeží, která v neděli dopoledne působí velmi ospalým dojmem. Opalujeme se na lavičce s výhledem na moře a pozorujeme černá skaliska, o které se tříští vody Atlantiku. Pobřeží je tu hodně rozeklané. Procházíme až k vodě, zkoumáme tzv. „piscinas naturais“, které jsou při odlivu úplně izolované od oceánu (je v nich průzračná voda, plavou v nich mořské ryby, slézá se do nich většinou po žebříku). Okolo poledne se postupně začínají zaplňovat pikniková místa místními.
Našli jsme několik pláží s jemným černým pískem a přístupem k moři, ve kterém je příjemné se procházet na boso. Jenom ale do té doby, kde pláž opět přechází v ostrá skaliska, na kterých si Milan rozřízne patu. I po vydesinfikování a zalepení zůstává v ráně spoustu černých kamínků. Úraz vypadá vcelku smrtelný, nicméně doufáme, že to Milan přežije.
Na večer nás láká přírodní piscina-bazén (ale termální), u městečka Ginetes. To místo se jmenuje Ponta de Ferraria, a teplý pramen tu ohřívá vodu Atlantiku. Nejpříhodnější je to pochopitelně až při odlivu, kdy je voda nejteplejší. Dneska odliv vrcholí v 7 hodin večer. Cestou ale narážíme na omezení. V Ginetes se připravuje nějaká festa a všechny cesty k Ferraria jsou uzavřeny. Po chvíli nacházíme polní prašnou cestou mezi jednotlivými poli a pastvinami z blízké vesnice Várzea. Cesta je to sice pro traktory, auto máme slušně zaprášené, ale nakonec se dostáváme až na parkoviště nad termálním bazénem. Jedinou výhodou je, že tu není tolik aut. Parkujeme a pěšky scházíme k přírodnímu koupališti, prudkým sestupem o nějakých 150 m.
Jedná se o bazén přírodně doplňovaný vodou Atlantiku, který horké prameny ohřívají na cca 40 st. C. (prostě balada). Kolem jsou lávové kameny, které jsou nahřáté sluncem, a dá se na nich místy i ležet, Jen se po nich špatně chodí. Dole se už buduje zázemí (parkoviště a další komerční objekty) k plnému využití pro návštěvníky, takže je jenom otázkou času, kdy se bude jezdit auty až dolů. Za jednu až dvě sezony to tu z toho bude ale dobře dostupná atrakce
Při odjezdu ještě potkáváme průvod, kvůli kterému byl omezen průjezd ke koupališti. Je to podobné naší církevní pouti. Protože jsou Azořané silně věřící a rádi oslavují, průvod církevních hodnostářů nesoucích svatouška doplňují místní ve festa krojích a všude je velká záplava květin (silnice je pokryta okvětními lístky z hortenzií, nádherná květinová výzdoba zdobí místní domy). Nemáme už benzín, zato máme hlad, tak to směřujeme až do Ponta Delgáda, kde tankujeme benzín do auta a tuňáka na grilu do sebe. Pak rychle domů na kutě. Zítra nás čeká přesun na ostrov Flores.
Všechny fotky z ostrova São Miguel jsou k nahlédnutí zde.
Den osmý (1.7.2019)
Milan žije, i když ho pata asi dost bolí, v keckách se ale tváří vcelku pohodově. Balíme vše do kufrů, nacpeme to do auta a dáváme si malou okružní jízdou kolem Lagoa Azul i Lagoa Verde. Pak už vyrážíme na letiště do Ponta Delgada. Na letišti vracíme auto, procházíme obchůdky, odbavujeme zavazadla a po čtrnácté hodině už jsme ve vzduchu (jen s pár minutovým zpožděním), směr ostrov Flores.
Cesta trvá hodinku a čtvrt, vše v pohodě, místní rodinná pohoda. Na ostrově Flores (17 x 12 km x 700 m do výšky) byl asi docela problém najít rovnou plochu, kde by mohlo přistát letadlo. Přistáváme v Santa Cruz das Flores, letiště je opravdu malé (letadla, kterým se nepodaří zabrzdit pravděpodobně končí v moři J). Alespoň je to tu ale přehledné. Opět fronta u Ilha Verde na půjčení auta – tentokrát máme kombíka Renault Clio, jen tak tak se do něj s našimi kufry vejdeme.
Ladíme navigaci a vyrážíme napříč ostrovem do Fajã Grande, do rezidence Mateus, kde je náš cíl. Ani moc nebloudíme, bydlení nacházíme v pohodě. Nic moc – pokojík se dvěmi oddělenými postelemi, koupelna jak dlaň, kuchyně společná pro všechny ubytované. Už jsme bydleli lépe, ale dá se to vydržet. Jsme tu ale určitě na nejzápadnější výspě EU (bylo by ale asi zajímavé se dozvědět, co si tu místní myslí o evropských volbách).
Alespoň jsme si večer udělali gurmánský zážitek. V restauraci Papadiamandis s výhledem jak na Atlantik, tak i na okolní skály a vodopády, nám doporučili dnešní „fresh fish“ (co přivezli místní rybáři). Dneska je to karnas (místní název Enchareú). Perfektní maso, jen pár kostí a skvěle připravená zelenina, prostě mňam. Počasí je tu příjemné, je tu tepleji, než na São Miguel. Nad Fajã Grande se tyčí strmé srázy, z nichž z více než stometrové výšky padá vodopád Poço do Bacalhau. Při večeři se kocháme pohledem na vodopád.
Den devátý (2.7.2019)
S tím pěkným počasím jsme se ukvapili, ráno mraky a na kopcích mlha. Vyjíždíme na poznávací cestu kolem ostrova. Cesty nové, lemované hortenziemi různých barev od sytě modré, světle modré, přes bílou a žlutou. Pestře je doplňují červené růžičky, sytě rudé a žluté kany, občas doplněné o bílé kaly.
Celý ostrov je rozdělený kamennými zídkami nebo rostlinnými bariérami na jednotlivá políčka nebo pastviny. Každý výhled je nádherný, celý ostrov je jedna krásná zahrada. Cestou zastavujeme na parkovišti, odkud vede cesta na Poço Riberia do Ferreiro, což je jezero, do kterého stéká asi celkem deset vodopádů. Cesta je trochu nepříjemná, strmá po kamenech, naštěstí ale krátká.
Dál nás cesta vede od vesnice k vesnici, od vyhlídky k vyhlídce až do rezervace Reserva Natural das Caldeiras Funda e Rasa. Jak název napovídá, jedná se o dvě zatopené caldeiry, každá v jiné nadmořské výšce. Vytvořila se tu dvě jezera Lagoa Rasa a Lagoa Funda. Jezero Funda má kolem sebe strmé a zarostlé srázy, s brčálově zelenou vodou. Jezero Rasa leží o hodně výše, jako by se chtělo přelít do spodního jezera Funda, má modrou barvu a pravidelný oválný tvar. Trochu nám připomíná přečerpávačku na Dlouhých stráních v Jeseníkách.
Pokračujeme dál kolem pobřeží na sever, cestou kupujeme něco k večeři a posíláme domů pohledy ze Santa Cruz. Směřujeme až k nejsevernějšímu bodu ostrova, kde cesta končí u vesničky Ponta Delgada. Původní obyvatelé asi nebyli moc kreativní s názvy měst, které se mezi jednotlivými ostrovy často opakují, takže navigace často z toho šílí a posílá nás přes vodu na jiný ostrov.
Není nám moc jasné, co tu místní mohou dělat celý rok. Je jasné, že se starají o krávy na pastvinách (není jich tu ale tolik jako na São Miguelovi), traktorů je tu jen pár, kolem cest není moc vysekáno. V obchodě docela šok, regály zejí prázdnotou (jak před třiceti lety v Rusku). To sem turisty moc nepřiláká.
Cesta zpátky napříč zpět přes Reserva Natural do Morro Alto e Pico da Se nám rychle utíká. Podle mapy projíždíme kolem několika jezer, ale kvůli mrakům a mlze není vidět na krok a drobně prší. Ceníme si tedy alespoň, že jsme v přírodní rezervaci UNESCO. Asi tu musí být krásně. Den končíme českou večeří a zítra hurá tam, kde jsme dneska projeli cestou zpátky, ale nic jsme neviděli.
Den desátý (3.7.2019)
Naše optimistické přání, že bude krásné počasí, se meteorologům moc nepovedlo. Ráno je mlha taková, že i ptáci chodí pěšky, parta holubů je toho důkazem. Hned po snídani vyrážíme k jezerům v domnění, že když je mlha u moře, na kopcích bude alespoň trochu jasno.
Prvně stoupáme k jezerům Caldeira Comprido a Caldeira Funda. I když jsou kousek od sebe, má každé z nich jinou barvu – Funda je černá a Comprida je zelená. Pokračujeme přírodní rezervací až ke Caldeira Seca, což už dneska není jezero, ale jenom mokřadem zarostlý kráter nějaké menší bývalé sopky. Další Caldeira Branco je na tom podobně, z poloviny zarostlá, zbytek spíše bažina a mokřad. Počasí nám dopřává jenom pár fotek, když nás drobný déšť zahání do auta.
Přejíždíme přes přírodní rezervaci do severní části ostrova, kde prosvítá sluníčko. Všude kolem zídky z kamení a hortenzií, rozdělující jednotlivé pozemky pastvin pro krávy. Zastavujeme u bílého domku s křížem, odkud je vyhlídka na celý severní cíp ostrova. Pod námi malá políčka a vesničky s bílými zdmi a jasně červenými střechami.
Po kávě v Ponta Delgáda jedeme až k majáku na Ponta de Albarnas. Dál už vede jenom cesta, po které místní jezdí dojit krávy a sváží mléko z hor. Objeli jsme tedy celý ostrov, ale byť nás od Fajã Grande dělí pár kilometrů, je to pobřeží tvořené strmými srázy, kde vede jenom turistický track (tj. jedině, že by jsme tu nechali auto a pokračovali pěšky).
Po cestě zpátky do Fajã Grande zajíždíme ještě do bývalé vesničky s kamennými domky, jejichž stáří lze odhadnout podle letopočtu na kostele – 1874. Dneska to tu ale provozuje společnost Aldeia da Cuada, která z kamenných domků udělala luxusní bydlení se vším komfortem (k pronájmu za cca 150 €/noc), obklopeným nádhernou květinovou zahradou. Skvělý nápad, jak zachovat malebný ráz ostrova.
Počasí se rozhodlo stávkovat, oblačnost to nevzdává, občas mlží, občas prší, ale je velmi teplo. To znamená jako v prádelně. Vracíme se zpět do rezidence Mateus a užíváme si nic nedělání.
Ještě dodatek, kolem deváté vykouklo slunce a tak jsme ještě vyrazili k blízkému vodopádu Cascata do Poço do Bacalhau (z rezidence Mateus to máme jenom cca 15 minut). Upraveným chodníčkem jsme vystoupali kolem pozůstatků vodních mlýnů až k úpatí vodopádu. Voda padá jedním proudem z výšky tak 200 m, v dolní části potom po černých kamenech v mnoha pramenech do čisté tůně, kde se dá určitě v dobrém počasí vykoupat. Dnes ne, ale byl tam nějaký místní starší pán, který v tůni koupal udici. Podle nás tam ale ryby určitě nejsou.
Den jedenáctý (4.7.2019)
Dnešní den je ve znamení přesunu na ostrov Faial. Odlétáme ale až ve 16 hod, takže času máme dost. Po snídani Do Santa Cruz se vracíme cestou přes přírodní rezervaci Reserva Natural do Morro Alto e Pico da Se, kolem jezer s nadějí jasné oblohy a kopců bez mlhy. Přání nebylo úplně vyslyšeno, nicméně viditelnost je lepší, než včera. Pár chvilek jasného nebe nám potvrdilo, že názvy sopečných jezer odpovídají barvě jezera (třeba, že Negro je skutečně černé, i když na něj svítí slunce).
Před navrácením je potřeba doplnit benzín do auta. Mělo by to být jednoduché, protože pumpa je hned naproti půjčovně aut. Obsluha ale nikde a z hadice nic neteče. Je to asi samoobsluha, ale jak se obsluhuje, na to jsme nepřišli. Nacházíme tedy jinou, lépe spolupracující pumpu, u které ale zase neberou karty. Nakonec platíme v hotovosti a máme klid. Vracíme auto, odbavujeme velké kufry a snad už náš odlet nic nezmaří.
Konec pobytu v kytkách (na ostrově Flores) si zpestřujeme prozkoumáváním Santa Cruz. Je tu muzeum velrybářství, malý přístav a prostředkem městečka vede přistávací dráha letiště. Kocháme se pohledy na Atlantik v krásném resortu na pobřeží, s koupáním v přírodních lávových jezírcích. Bohužel jsme tu takřka sami.
Perlička na závěr – letadlo má jako tradičně hodinu zpoždění. Pravděpodobně je to normální, nikdo se nad tím nepozastavuje a ani se nediví. My už si taky zvykáme (jenom jsme zvědaví, jak nám to vyjde na cestě zpět v Lisabonu, kde máme na přestup jenom 2 hod).
Všechny fotky z ostrova Flores jsou k nahlédnutí zde.
Z ostrova Flores na ostrov Faial je to cca 45 minut letu. Přilétáme na letiště Horta kolem sedmé večer, taxi už na nás čeká, máme domluvenu smluvní cenu 12,50 € do penzionu H18 ve městě Horta (cca 25 km). Tady už na nás čeká milá Joana, která ochotně vysvětluje kam zajít a co stojí za to vidět. Iva má hlavní starost o vyprání prádla – není problém, pokud necháme prádlo v igelitce na posteli. Joana nám v mnohém pomohla a dobře poradila.
Pokoj je čistý, světlý a všechno je tu příjemné (na chodbách visí krásné olejové obrazy). Celý penzion voní novotou. Stíháme ještě zaběhnout do sámošky (5 min od pensionu) a pak jdeme do přístavu na večeři do Joanou doporučené restaurace. Dnešní „fresh fish“ jsou grilované filety z tuňáka (červené maso) a z mečouna (bílé maso), Iva volí tuňáka jako jistotu, Milan mečouna. Oboje bylo skvělé (hromada jídla), dneska večer ale vyhrál mečoun, protože tuňák měl po okrajích kosti. Příště už musíme zkusit ty chobotnice, nebo alespoň koktejl z krevet.
Den dvanáctý (5.7.2019)
Pension H18 v Hortě je opravdu skvělá volba, možná pokoj trochu stísněný (kdo by ale čekal, že do ráje baťůřkářů přijede výprava z Čech s tolika kufry J). Snídani ráno nacházíme v lednici, každý má připraven svůj talíř (šunka, sýry, máslo), pečivo dva druhy a piškot.
Ráno vyzvedáme auto z půjčovny (Ilha Verde v Horta City), tentokrát je to Ford Focus Estate, kam bychom pohodlně složili všechnu naši bagáž (kterou už ale máme v penzionu). Jedeme cestu okolo ostrova. Zastavujeme u přírodních bazénů Varadouro, ke kterým vedou pohodlné betonové chodníky napříč lávovými skalami. Je tu to nádherné, mělčí část bazénů ale okupuje smečka malých Portugalců, tak se radši dáme na ústup.
Za vesnicí Capelo se silnice rozdvojuje, směřujeme k západnímu cípu ostrova, kde v letech 1950 – 1958 vybuchla sopka a vzniklo zde několik kráterů (Volcao dos Capelinhos). Dneska je kromě kráterů ještě tu museum, připomínající poslední sopečnou aktivitu, maják a ohromné pískoviště lávového písku, které ještě nestačilo porůst vegetací. „Křepce“ vyběhneme na vršek nejvyššího vrcholu (byť asi jenom 350 m.n.m.), pár fotek prostoru pod námi (z ptačí perspektivy = všichni místní racci pod námi), k autu v botách doneseme kilo písku.
Máme na volbu muzeum nebo vykoupání v piscina naturais Varadouro. Volba je tedy jasná, koupání vyhrálo 99 ke 1. Jsme zaprášení a zpocení a tak snad nám nebude Atlantik moc studený. Milan si užívá plavání v příboji, zatímco Iva se jenom tak decentně smáčí ze žebříku. Koupání jak v klidném bazénu, tak i v příboji je bezva osvěžující a opravdu se koupat dá.
Cestou zpět projíždíme severní stranu ostrova s krásnými vyhlídkami na moře. Je tu spousta přístupných pláží a moře vypadá fajn. Nad Hortou se začíná zatahovat a místy drobně prší. Zastavujeme ještě na poloostrově Guia s výhledem na celou Horta i na ostrov Pico, včera byla krásně vidět sopka Pico, která je dneska v mlze.
Na ostrov Pico se jedeme zítra podívat, má být ještě trochu rozumné počasí, v neděli má být zataženo a pršet. Po české, zdravé večeři brzo spát, zítra odjezd trajektem v 7,30 hod na sousední ostrov Pico.
Den třináctý (6.7.2019)
Bohužel opravdu třináctý. Po včerejším dohadování ohledně vývoje počasí a tedy kam se jet kdy podívat (výlet na místní Vulcano s procházkou kolem kráteru nebo poznávací výlet na sousední ostrov Pico) jasně vyhrál ostrov Pico – protože tam má být podle předpovědi jen mírně trochu oblačno.
Trajekt na Pico odplouvá už v 7,30 hod. Přestože lístky na trajekt jsme kupovali již včera večer, radši vstáváme už v šest. Snídani máme připravenou dole v lednici, takže se rychle najíme a chvátáme do přístavu. Tam je již živo, spousta cestujících tu čeká navlečena v bundách u odbavení. Rozdělujeme se, protože řidiči s auty musí nejprve nacouvat do trajektu. Teprve pak přivezou kufry a nakonec nastupují pěšáci. Při odbavení Iva působí trochu zmatek, protože Milan si nechal oba lístky u sebe, takže Iva nemá doklad o zaplacení. Ačkoliv mluví na personál plynulou češtinou, vypadá to že jí nikdo nerozumí. Neplynulou angličtinou a gestikulací se však vše rychle vysvětluje. Podle auta chtějí najít řidiče Milana, který řídí černý Ford Escort s poznávací značkou 54 AQ 25. Než se jim to ale podaří vyhlásit, Milan se už dobrovolně hlásí a přináší chybějící lístek na trajekt. Iva je tedy zachráněna, jenom jí není jasné, zda-li jí náhodou nechtěl Milan na ostrově Faial nechat schválně.
Plavba z Horty do přístavu Madalena trvá cca 30 minut, opuštění trajektu již bez problémů. Problém je spíše počasí, je celkem zataženo. Vyrážíme cestou na jih kolem pobřeží ostrova Pico a znovu a znovu se přesvědčujeme o rozmanitosti jednotlivých ostrovů.
São Miguel – krásní příroda, krávy, ploty z hortenzií, zemědělci s traktory, termální vřídla.
Flores – chudší než Miguel, barevnější květy, vodopády, krávy, málo turistů.
Faial - je tu tepleji než na prvních dvou ostrovech, taky větší vlhkost a mlhy, pláže nebo přírodní bazény téměř u každé vsi (resorty vybavené sprchami, restauracemi, bary).
Pico – sopka Pico (2350 m.n.m.), pěší tůry, jachting, climbing, … .
Příroda se liší hned na více místech. Na jihozápadním pobřeží u moře, na sopečných svazích se pěstuje vinná réva. Každý keřík má svoji zahrádku vyskládanou z černých lávových kamenů. Černé zídky obecně slouží jako dělící čáry pro zemědělské plodiny (to muselo stát lidské práce a stavělo se určitě mnoho a mnoho let). Ploty z hortenzií spíše výjimkou.
Projíždíme jižní stranou celý ostrov (se spoustou vyhlídek na městečka i oceán), až na východní cíp ostrova, do městečka Piedade. Zde sjíždíme až na pobřeží, kousek proti nám je vidět ostrov São Jorge. Plánujeme se zpátky vrátit přes kopce středem ostrova (ukazatele na Montange), na mapě označena jako transmagistrála. Když ale vystoupáme od pobřeží do hor se zelenými příkrými stráněmi a pasoucími se kravkami („horolezkyněmi“), ráz krajiny i počasí se výrazně změní. Cesty jsou neupravené, je zde mlha, nevidíme vůbec nic, několikrát i bloudíme (ještě, že nám pan Google vždy ukáže, kde právě jsme).
Vracíme se kolem sopky Pico, která je dneska celá v mlze a kam chodí jenom zdatní turisté s průvodci. Proto se nás to netýká, tak si radši jdeme spravit náladu do restaurace s mořskými plody O Ancoradouro v Madaleně. Byl to skvělý nápad. Milan si dává rybí špíz na jehle, Iva telecí steak s hříbkovou omáčkou – obojí skvělé, k tomu víno pěstované na místních lávových polích. Zase jsme kousek dál v přípravě na ochutnání plodů moře a chobotniček.
Trajekt zpátky na Faial máme ve čtyři hodiny odpoledne, přijíždí na čas a tak míříme zpět. Projedeme si ještě přístav v Hortě, v upomínkových předmětech kupujeme dřevěnou velrybu do naší sbírky dřevěných suvenýrů z cest a pak se vracíme na hotel.
Večer se sopka Pico probírá z mlhy a tvoří krásné panorama v zapadajícím slunci. Bohužel pro nás pozdě.
Den čtrnáctý (7.7.2019)
Dnes nás čeká velká výzva. Máme v plánu podívat se na Caldeira do Faia (cca 920 m n.m.), což je kráter vyhaslé sopky a zároveň nejvyšší bod ostrova Faial. Předpověď počasí není nic moc, tak snad se nám zadaří něco zahlédnout. Vyrážíme k severnímu pobřeží, které je vcelku bez mraků. Odtud začínáme stoupat ke středu ostrova, nad námi kupodivu zpoza mraků pořád svítí slunce. Cesty se trochu zhoršily, jsou špatně značené. Domácím to nevadí, ti co to tu znají, nás předjíždí na motorkách.
Dorážíme na vyhlídku Miradouro do Cabouco, kde jsme už v mracích a mlze. Z počátku to vypadá, že silný vítr mraky rozfouká, ale zatím se mu to nedaří. Přesto je vidět na zarostlé dno vulkánu (mechem a přesličkami), cca 300 m pod námi (sestup jen pro zdatné turisty s průvodcem), jsou vidět i malá jezírka z dešťových srážek. Pokud se mlha rozptýlí, jsou vidět strmé stěny vulkánu.
Kolem Caldeiry vede okruh cca 8 km. Sluníčko právě vykouklo zpoza mraků, což rozhodlo – vyrážíme. Na pravé straně jsou pohledy na dno kráteru otevřenější, tak sledujeme vyšlapanou pěšinu a jdeme vycházkovým krokem. Občas jsou krátké pohledy na dno kráteru, občas mlha, fouká ale silný vítr. Není to nic příjemného, zvláště když je z obou stran strž (naštěstí směrem od caldeiry).
Směrem k severnímu pobřeží se nám ale otevírají zajímavé pohledy. Od poloviny cesty ale mračna houstnou, mlha se valí kolem, už se ani nevidíme, nikde nikdo. Kde jsou ti lidi, co šli okruh obráceným směrem?? Potkáváme jen jednu rodinku, jdou svižně a s úsměvem, nedokážeme odhadnout, zda jsme alespoň v půlce cesty.
Celou druhou půlku nám prší, cesta je blátivá a začíná nám čvachtat v botách. Iva velmi oceňuje nepromokavou bundu, protože je v ní teplo a sucho, zato na kraťasy nám stéká voda. Konečně přicházíme zpět na vyhlídku a k autu. Boty máme obalené bahnem a promáčené. Nicméně po přezutí a sundání bund už nikdo ani nepozná, že jsme byli na tůře.
Jedeme do penzionu a dáváme si vzpomínku na domov, ve formě polévky z pytlíku. Ještě nás dneska čeká vrátit auto do půjčovny. Všechno OK, tak si v přístavu v Hortě (u Peteho) dáváme kávu a gin s tonikem, který tu objednávají všichni ostatní. Potom už jenom pomaličku vyšlápneme prudký kopec k našemu penzionu H18. Ráno nás v půl deváté bude čekat taxi, aby nás odvezlo do přístavu na trajekt. Přejíždíme na ostrov São Jorge.
Všechny fotky z ostrovů Faial a Pico jsou k nahlédnutí zde.
Den patnáctý (8.7.2019)
Celou noc vydatně prší a bouří, blýská se a duní hromy. Občas déšť ještě zesílí, takže nás noci často budí, hotové nadělení. Ráno ale v pohodě, je sice mokro, ale žádné tragické záplavy nejsou poznat. Místní jsou prý za každý déšť rádi, protože na ostrově není dost vody.
V devět hodin se naloďujeme na trajekt směr Velas na ostrově São Jorge, se zastávkou v São Rouqe (ostrov Pico). Cesta trvá cca 2 hodiny, ostrovy Pico a São Jorge jsou od sebe vzdáleny cca 19 km. V přístavu bereme taxíka, aby nás odvezl na letiště vyzvednout auta z půjčovny. Asi se to dalo vymyslet i lépe, protože půjčovna je i v přístavu, ale co – občas se vloudí i chybka.
Bohužel ale na letišti u přepážky llha Verde zrovna nikdo není (kdo by tam taky co dělal, když sem přilétá a odlétá letadlo jenom dvakrát denně). Milan proto volá na kontakt, zrovna prý myjí auta a za cca 10 min přijedou. Jak řekli, tak se stalo, domlouváme, že auto vrátíme zpět v přístavu. Ubytování máme kousek od letiště v rezidenci B&B A Quinta v Santo Amare. Jsme tu brzy, pokoj ještě není uklizený (řádí tam automatický vysavač), tak jen vykládáme kufry a jedeme se podívat na západní část ostrova.
Jakmile sjedeme z hlavní cesty kolem ostrova, silnice se mění na prašnou. Zatím platí, že silnice jsou tady asi nejhorší z celých Azorů (EU asi došli peníze). Tam, kde na ostatních ostrovech byla silnice druhé třídy jako asfaltka, tady je to jenom „gravel road“ (jak v Africe, jen sloni chybí...). Nicméně vše nám vynahrazuje nádherná příroda, zelené kopce a lesy, zídky z hortenzií kolem cesty, nový prvek slunečnice a jako všude – krávy horolezkyně.
Cesta nás vede až do Parque Florestal das Sete Fontes. Je to nádherně udržované lesní arboretum s chodníčky, rybníčky s kačenkami, výběhem pro jeleny a dalšími atrakcemi pro návštěvníky. Hlavně domácí sem asi jezdí na piknik, na procházky a odpočinek.
Po dalším bloudění (nikde žádné značení) nacházíme cestu k majáku Farol dos Rosais, což je nejzápadnější místo ostrova s výhledem na ostrovy Faial a Pico (bohužel viditelnost nic moc).
V přírodním parku jsme viděli ceduli, která nás upozorňovala na deset TOP ostrova. Maják a park byly první dvě pozoruhodnosti. Vracíme se na ubytování, kupujeme jen lehkou večeři a dáváme sušit boty. Ubytování je dobré, v kamenném domku se společnou terasou pro další čtyři ubytování. Restaurace pod okny.
Den šestnáctý (9.7.2019)
Ostrov São Jorge je 80 km dlouhý a jen 14 km široký. Je samozřejmě sopečného původu a je známý svými Fajãs, což jsou rovné a úrodné plošiny, vzniklé ze stékající lávy mezi strmými srázy (místy až 800 m vysokými) a mořem. Ráno vyrážíme na průzkum fajãs v severní části ostrova. Vypadá to, že dnešek bude vcelku jednotvárný – nejdřív prudké serpentiny dolů, potom zase nahoru.
Jako první navštěvujeme Fajã do Ouvidor a Ponta de Grande Norte. V přístavišti nic zajímavého (kiosek, který nabízí výlety okolo pobřeží je opuštěný). Hledáme a brzy i nacházíme přírodní bazén „Simão Dias“. Je to kouzelné místo, ke kterému se lze dostat přes lávové pole vybetonovanými schody. Trochu problematický vstup do vody po převislém žebříku, jinak ale křištálově čistá voda v odděleném bazénu (tj. s klidnou hladinou), oddělená od okolního oceánu, pod převislými skalami. Pouze mírně se do bazénu přelévá jenom každá větší vlna. Milan si užívá plavání ve slané vodě, Iva se zalekla toho problematického vlezu do vody (místní to řeší skokem do vody).
Další je méně známá Fajã da Ribeira da Areia. Na internetu poměrně málo informací, ale překvapuje nás impozantním kamenným obloukem Caminho da Arco, který se tyčí nad příbojem. Ve vsi pár bílých domků jak ze škatulky, místní obyvatelé pečující o políčka s vinnou révou.
Po Fajãs das Pontas jako poslední na severním pobřeží sjíždíme k vyhlášené Fajã de Cubres. Je tu několik lagun, které nejsou propojeny s oceánem, voda v nich není nejčistší. Funguje tu ale občerstvení pro turisty, kteří využívají možnosti projít místní turistické stezky mezi jednotlivými fajãs. Byť to není jako autem 800 m nahoru a potom zase dolů, jsou i na těchto turistických cestách docela slušná převýšení. Čekají tu proto na utrmácené turisty taxíky, aby je odvezli zpátky k autu (většinou už dopředu objednané).
Všechny fajãs mají jedno class="vlevo" společné – jsou to udržované, většinou bíle natřené domečky postavené z černých lávových kamenů, ve kterých kupodivu bydlí lidé. Kolem domků jsou políčka, ohrazená zídkami z lávových kamenů, kde se pěstuje zelenina, kukuřice, víno, pasou se tu kravičky. Většinou je už sem zavedena elektřina a voda (s výjimkou Faja de Santa Cristo, kde elektřina zavedena není), ale ani cesta pro auto do ní nevede. Máme jí v plánu navštívit zítra.
Již pozdě odpoledne zajíždíme až do nejvýchodnějšího cípu ostrova, kde je městečko Topo. Na konci ostrova / světa, kde je již vidět oceán z obou stran, bdí bílo-červený maják. Kousek od pobřeží je ještě samostatných ostrov (taková stolová hora) - Ilheu do Topo. Je placatý jak hřiště na fotbal, ale dalekohledem na něm objevujeme i pár kraviček a spoustu racků. Pod námi je vidět další přírodní bazém, koupe se v něm spousta místních. Na parkovišti si dáváme skvělé expreso a chlazené Sommersbe a obracíme „k domovu“.
Chvátáme domů, ale v Topo ještě objevujeme obchůdek s vyšívanými produkty. Rádi bychom podpořili místní ekonomiku, ale nemáme peníze v hotovosti. Hledáme tedy podle pana Googla bankomat, ale nějak se nám ho nedaří najít. Když projíždíme už popáté kolem baru, kde sedí místní, mají z nás docela srandu. Bankomat jsme nenašli, tak jedeme domů.
Po cestě zpátky stíháme ještě zajet do Fãja do Vimes na jižním pobřeží, kde se daří na jediném místě v EU pěstovat kávu. Plantáže kávy jsme sice nenašli, ale místní kávu jsme ochutnali v kavárně Nunes, kde právě suší kávu na velkých zelených plachtách.
Na bankomat nakonec narážíme až v Calhetě, zítra je také den. Den velmi dobře zakončujeme skvělou večeří v restauraci A Quinta, kde bydlíme – je to grilovaná treska se fazolovou oblohou – mňam.
Den sedmnáctý (10.7.2019)
Ráno už máme vše nachystáno na pěší výlet do Fajã da Caldeiro de Santa Cristo. Počasí nám přeje, jenom musíme přejet na severní pobřeží. Milan se již v místních cestách na ostrově docela dobře orientuje, tak mapu ani nepotřebujeme.
Do Fajã da Caldeiro de Santa Cristo se dá dostat jedině pěšky, buď z Fajã de Cubres nebo z druhé strany od Topo. Přijíždíme okolo desáté, parkoviště je téměř prázdné, bereme jenom batoh s pitím, hole a vyrážíme. Z Cubres je to asi čtyři km, převýšení nejsou velká. Cesta vede úbočím srázu nahoru a dolů po šotolině nebo kamenech, pro pár místních je to jediná přístupovka. Někde jsme se dočetli, že zde žije trvale už jenom 8 obyvatel. O cestu se jim starají cestáři, kteří zpevňují zejména ty části, kudy evidentně v době dešťů valí z kopců sousta vody
Kromě mechanizace cestářů, které přiváží materiál na opravu cesty, jsou tu jediným dopravním prostředkem čtyřkolky, pomocí kterých sváží odpadky, nákupy, děti z družiny, manželky z práce, tvárnice na opravu domů, atp. Dopoledne jdeme sami, ale odpoledne cestou zpět je na cestě docela rušno.
Ve Fajã da Caldeiro de Santa Cristo je v pozůstatcích po caldeiře velké jezero, kde se dá koupat, voda je ale slaná, od oceánu je oddělené jenom násepem z kamenů. Z moře ale není na pevninu žádný přístup, není tu žádné molo, kde by mohli přistát lodě. Ve vesnici ale funguje restaurace a bar, návštěvníků má poměrně dost, velká skupina Němců si tu dává dokonce i jídlo. Je tu také fungující kostel. Cestu zvládáme v časovém limitu, u parkoviště se opláchneme v pramínku a jen propocená trička nás usvědčují o horku na cestě.
Klimatizace nás ochladí, jedeme do Topo, u švadlenky nebyly žádné suvenýry, zato šije oblečení na festu. Jedeme se zcivilizovat a pak ještě večer do Velas. Chybí tu ale nějaká promenáda nikde nenacházíme obchůdky pro radost nebo se suvenýry z cest. V sámošce kupujeme jenom chlebovou placku a víno, večer dojídáme zásoby a u domácích si dáváme víno ze džbánku. Zítra odplouváme na Tercieru.
Všechny fotky z ostrova São Jorge jsou k nahlédnutí zde.
Den osmnáctý (11.7.2019)
Dnes se přemisťujeme na poslední základnu z našeho putování po Azorech – na ostrov Terciéra. Přepravujeme se trajektem z přístavu Velas (ostrov São Jorge) do přístavu Praia do Vitoria (ostrov Terciéra), se zastávkou v přístavu Santa Cruz da Gracioza (na stejnojmenném ostrově). Plavba má trvat cca šest hodin, snad se to bude dát vydržet. Ztracený čas oproti letadlu na Terciéru je zhruba třetinový, ale zase to finančně vychází lépe.
Auto vracíme do půjčovny Ilha Verde, v přístavu Velas kousek od námořního terminálu, kde odbavujeme zavazadla. Odjezd máme v 10,15 hod, přijíždí velký luxusní Super Jet, plující pod řeckou vlajkou – společnost AtlanticoLine. Má kapacitu několika stovek lidí, na palubě je nás ale asi tak stovka. Všude čisté koberce, kožené a široké sedačky, bufet s občerstvením (pizza, zapečené bagety, pití všeho druhu, atd.). Všude spousta personálu, neustále zde chodí uklízečka a uklízí stoly a koše.
V první části cesty objíždíme São Jorge až k jeho západnímu cípu s majákem Farol dos Rosais . Super Jet docela houpá, snažíme se to moc nevnímat, aby nám nebylo špatně. Někteří cestující už mají trochu problémy (zejména některé děti už využily pytlíky na „sea sickness“). Kromě nás jsou na palubě už asi jenom Portugalci.
Zastávka na Gracioze netrvá dlouho, přistupují ale další cestující. Lodní hlášení, aby cestující na Terceiru a na São Miguel zůstali na palubě Iva moc nerespektuje a chce z lodi vystoupit. Milanova neochota vystoupit jí ale zahání zpět – plujeme přeci na Terciéru! Z lodi vypadá přístavní město velmi pěkné a fotogenické.
Po dalším vyplutí si tak alespoň dáváme malý oběd. Chvilku se prospíme a už konečně vidíme ostrov Terceira, který trajekt obeplouvá ze severu až do přístavu Praia da Vitoria. Na první pohled to vypadá, že tady „chcípnul pes“. Zavazadla si bereme rovnou z vozíku na molu („každý si vezmi co chceš“). Nakládáme se do taxíku, který nás odváží na letiště, kde máme rezervováno auto. Taxikář jede jako „blázen“ (na limitu 90 km/hod to dokáže vytáhnout i na 140 km/hod). Stojí nás to za 10 €, ale jsme na letišti za 10 min).
Zde si vyzvedáme Hundai I20 a jedeme hledat naše poslední ubytování v Sawmill. Jezdíme kolem adresy, kterou nám ukazuje pan Google, ale nevidíme nic, kde by se dalo bydlet. Konečně nacházíme něco, co se podobá vjezdu do JZD. Jsou tu krávy, slepice, kachny atd., ale jsme na místě.
Pronajímatel tu není, tak se s ním alespoň kontaktujeme telefonicky. Potvrzuje, že se máme nastěhovat do apartmánu č. 1, klíče jsou prý v zámku. Apartmán je sice starší, ale konečně něco prostorného. Máme k dispozici kuchyňku, jídelnu, koupelnu a ložnici (kde je sice široká postel, ale zase v ní zase úzká matrace J). Ještě v nedalekém marketu nakupuje něco k večeři a ke snídani, a pak už jenom plánujeme poslední dva dny naší dovolené. K plánování konečně došlo i na ananas, který sebou vezeme již ze São Miguela. Ostrým nožem jej oloupeme a pak už si užíváme sladké chuti.
Den devatenáctý (12.7.2019)
Z ostrova Terciera máme pocit, jako by se tu čas zastavil tak před třicet roky. Ráno je všude klid, jen kohouti kokrhají jak o závod. Pomalu se chystáme k odjezdu na výlet, jsme jediní, kdo je vzhůru. Cílem dnešního dne je se zorientovat na ostrově a podívat se do města Angra de Heroismo, zapsané na seznamu UNESCO. Jedeme podle mapy a ukazatelů, ale po chvíli (jako obvykle) nevíme, kde jsme.
Milan se však rychle zorientuje, stoupáme vedlejší cestou, na které nás ukazatel vede přímo k jeskyni Gruta do Algar do Carvão, tedy úplně jinudy, než jsme chtěli, ale vracet se nebudeme. Dobře jsme udělali, projíždíme okolo pastvin ohrazených zídkami z černých kamenů, porostlých hortenzií , mezi kterými se pasou krávy a další plůtky, pak se dostáváme až do krásně vonících lesů. Objíždíme Pico Alto (809 m.n.m.) která je součástí lesní rezervace Biscoitos de Ferraria. U jeskyně jsme brzy, otevřeno je od 14 do 18 hod. Tak až pojedeme zpět.
Další odbočka je na Furnas do Enxofre, kde jsou sopouchy, ze kterých ze země vyvěrají horké plyny, podobné jako jsou ve městečku Furnas na São. Miguel, ale v malém měřítku. Ukazatele nás dál vedou k další jeskyni Gruta do Natal (což má být lávový tunel, ale taky zavřeno), u které je malé lesní jezírko Lagoa de Negro.
Pak už sjíždíme do Angra de Heroismo, kde se Milan znovu přesvědčujeme, že kde nejsou značky je nutno se řídit podle ostatních. Několikrát se mu podaří zatočit do jednosměrky a pouze troubení aut za námi nás upozorní, že něco není v pořádku. Místní se orientují, kde je jednosměrka, kudy můžeš nebo nemůžeš jet asi podle zvyklostí. Pravidla jsou jim jasná, tak proč se pořád divíme. Konečně parkujeme kousek od hlavní ulice, za parkovné 1,10 € máme více než hoďku a půl. Iva se hlavně těší jak bude plenit obchůdky se suvenýry. Stačí nám dva a máme dárky komplet.
Dál se couráme městem, krásné zdobené a barevné domy s překrásnými zdobenými balkonky, jak z krajky. Na závěr ještě vyjíždíme k Monte do Brazil, která je obklopena hradbami a je tu rekreační oblast (dříve tu byla pevnost, dneska je v části pevnosti je umístěna vojenská posádka). Z hory je nádherná vyhlídka na celé město i s přístavem. Čas nás ale tlačí, tak ať stihneme ještě jeskyni.
Vracíme se stejnou cestou k jeskyni Algar do Carvão. V pohodě stíháme, bereme pevné boty a bundy, vstup 8 € pro jednoho stojí za to. Procházíme betonovým tunelem a už vidíme nad hlavami oko modré oblohy, kolem vlhké skály porostlé přesličkami a mechem. Sestupujeme do podzemí (více než 300 schodu), všude kape voda a schody moc nejsou vidět a kloužou. Na dně jeskyně je křišťálově čisté jezero. Je hluboké 25 metrů a jeho hladina se mění téměř o 10 metrů v zimě a v létě. Dole příjemně chladno okolo 13 st., venku příjemně teplo 25 st.
Den dvacátý (13.7.2019)
Čisté prádlo došlo, nakoupení potraviny také, ale neklesáme na duchu. Tato dovolená je opravdu logisticky náročná. Přesuny mezi šesti ostrovy, různá ubytování, různá auta, každý den nákup vína v jiném obchodě …. Lidé jsou tu v mnoha oblastech dost soběstační, takže koupit třeba čerstvé mléko nebo rajčata je docela oříšek.
Dnes máme poslední den na seznámení se Terciérou, chceme se ještě projet těmi hustými lesy, kterým vévodí krásný strom Kryptomérie japonská, neboli japonský cedr (jak si Milan včera nastudoval). Za Raminho vjíždíme do přírodní rezervace Recreiro da Serreta, kde odbočujeme do kopců, směr na Pico do Carneiro a kocháme se nádhernou přírodou a občasnými výhledy. Cesta nás zavede až k Fonte do Borges, kde je krásně upravené místo na kraji lesa s výhledem na oceán připravené pro pikniky nebo na přespání pro baťůžkáře (se studánkou, sociálkami, ohništi na grilování, mnoho stolů. Hodně si tu potrpí na podobná místa, jenom lidi tu nějak chybí.
Když sjíždíme dolů k Santa Bárbara, počasí se začíná kazit a z hor se rychle začíná šířit mlha. Na vyhlídku k místnímu vulkánu Serra de Santa Bárbara tedy už nemá cenu vyjíždět. Volíme proto další přírodní rezervace - parky, zařízené pro piknik u Lagoa das Patas a Viveiros das Falcas. Tady už jsou vidět místní, celé rodiny se potkávají v těchto parcích, grilují, baví se, chodí po parku a zdraví se s dalšími lidmi. Vypadá to, že se na ostrově všichni znají, cizince snadno rozpoznají, protože ti mají na autě nálepku z půjčovny nebo na zádech batoh. To tu ale nikomu nevadí, zdraví se s námi, při potkání na nás mávají, rádi se dávají do řeči, obecně jsou velmi milí.
V Angře si dáme brzkou večeři. Iva ještě neochutnala garnáty, takže smažené jako předkrm, hlavní potom smažená treska s „french fries“ (něco a là Fish & Chips v UK). Minule byla treska grilovaná, což je mnohem lepší úprava (méně mastnější), než smažená. Nicméně na Azorech se ohledně jídla člověk nemůže spálit.
Máme od včerejška informaci, že v Cinco Riberais (což je kousek od Angry) budou probíhat Touradas à Corda, což je taková korida pro amatéry na ulici. Každý den jsou v jiném městě, který den jsou kde se dá najít na internetu. Vše proto směřujeme k tomu, abychom kolem půl sedmé byli v Cinco Ribeiras.
Přijíždíme společně s místními. Všechny ulice už jsou zacpané auty, parkuje se všude, kde je možno, jdeme velký kus pěšky. Jeden výstřel světlice (jak jsme poučeni) znamená, že býk byl vypuštěn, což nestíháme a jsme ještě na cestě. Konečně přicházíme k místu, kde jsou přes silnici namalovány dvě bílé lajny. Tu je hranice, za kterou se býk už nemůže dostat, takže „safe“. Zde zastavují policisté přijíždějící auta nebo odklánějí dopravu.
Před námi je ale stále ještě spousta lidí, tak pochodujeme dál. Všude spousta chlapů popijí pivo. Dámy sedí nebo stojí za zídkami a ploty místních domů. Vstupy do domů, vrata, branky, nízká okna jsou zatarasena dřevěnými bariérami. Chvilku se nemůžeme zorientovat co se děje, ale místní pán nás upozorní, že býk je před námi a prý běhá docela rychle. Nacházíme tedy vyvýšené místo za zídkou, a už vidíme, jak dav „zdrhá“ zpátky, odkud jsme právě přišli. Býk má kolem krku oprátku a na dlouhém provazu ho drží skupina pěti mužů, které ještě jistí dalších pět. Býka dráždí pár troufalců, ostatní běhají tam a zpět a snaží se vyskákat na zídky domů, když se jich býk všimne. Evidentně je to baví, i když býk zuří jinde. Dnes tu představují svoje býky čtyři chovatelé. Koukneme na Touradu dvou ze čtyř býků a jedeme na ubytování se sbalit.
Zítra odlétáme v 11,50 hod (snad), všechno jednou musí skončit. Bylo tu krásně.
Všechny fotky z ostrovů Gracioza a Terceira jsou k nahlédnutí zde.
Den dvacátý první (14.7.2019)
Vše končí, vracíme se domů, odlet v 11,50 s tradiční hodinovým spožděním, v Lisabonu budeme mít málo času. Musíme totiž vyzvednout zavazadla a znovu je odbavit do Vídně.Vše nakonec dopadne dobře, protože i let do Vídně je spožděný...Ondra na nás čeká a tak kolem půlnoci jsme doma.