Naše cesty za exotikou Kapské město
Kruger Park

Den první a druhý

Na naši druhou cestu do Afriky vyrážíme v sobotu 5. září 2015, odlet z Prahy je v 15,40 s Emirates s přestupem v Dubai (Boeing 777-300R — cca 5 hodin cesty přes Turecko, Sýrii, Perský záliv). Mají pěkné letušky a stewardy (většinou Češky, Slovenky nebo kluci z Chorvatska — dá se to poznat podle vlaječky, kterou nosí na pracovních vestách. Holky si na servis během letu sundavají módní kloboučky se závoji (typické pro Emirates). Perfektní starost o pasažéry, výborné jídlo, pití neomezené.

V Dubaji po pěti hodinách letu máme necelých pět hodin přestávku, ale docela to jde vydržet (čekáme do 4,40 a už je po půlnoci místního času). Dostali jsme vouchery na jídlo, ale nic moc (alespoň jsme ale „zabili“ dost času, než jsme obešli všechny food stories, kde nabízí jídlo a pití výměnou za vouchery). Pokračujeme do Johanesburgu (zase Boeing 777-300R — tentokrát více než 8 hodin cesty, skoro 7 tis. mil přes Africký roh, Somálsko a po východním pobřeží na jih Afriky). Docela se nám povedlo trochu se prospat, takže v 10,30 vstupujeme na africkou půdu. Je slabých 14 stupňů, brrrrr.

První postupový cíl je dostat kufry. Po vyzvednutí kufrů zjišťujeme, že jeden je „nakřáplý“, žádná velká škoda. Proč bychom ale nezkusili požádat Emirates o náhradu škody (tím spíš, že nám to radí místní, kteří si toho všimli dříve než my). Svědomitá černá úřednice je ochota sama, hlavně když si přinese přenosnou váhu a potvrdí si, že kufr skutečně neváží víc, než povolených 30 kg. Takže máme sepsánu reklamaci, a že prý dostaneme na výběr jiný kufr. Bylo jich tam na výměnu dost, ale všechny menší než ten náš plastový „loďák“, asi bychom se do žádného z nich nevešli. Dostaneme tedy doklad, že se máme poptat před odletem zpět. Uvidíme.

Náladu nám to určitě nezkazilo a tak si jdeme vyzvednout auto. Pochopitelně nás odchytí místní nosič, a už se sápe po našem letištním troley se třemi kufry, kamerou a dalšími příručními zavazadly, a že nám ho doveze k Hertzům. Což byl z mého pohledu vcelku dobrý nápad, ale jen do té doby, než si to namířil k eskalátorům dolů. Už jsem je viděl rozsypané dole pod schody, ale na můj nechápavý výraz mě uklidnil, že je vše OK. Při náklonu dolů je svým tělem „zatarasil“, tak aby nemohly vypadnout, takže to dopadlo dobře. Vzápětí jsme absolvovali eskalátory i nahoru.

V půjčovně vše jako na drátkách, už měli připravenou obálku a v ní klíčky ke KIA Sportage (fungl nová, najeto cca 28 000 km). Trochu mě zaskočilo, že chtěli zaplatit asi 25 000 ZAR (asi 50% navíc nad cenu, na kterou byla objednávka), s tím že tuto částku navíc vrátí na účet, když jim auto vrátíme v pořádku.

Takže hurá,... vyrážíme směr Pretoria. Chvilku nám trvá, než se za jízdy podaří nastavit navigaci, taky první kilometry jízdy vlevo ..., chce trochu to trochu přemýšlet (např. který pruh na dálnici je ten pomalý a který ten rychlý, při přejíždění mezi pruhy stírám stěrači na místo signalizování blinkry, apod.) Naštětí je to automat, takže nemusím přemýšlet, jak správně řadit.

Navigace nás vede do pěkné vilové čtvrti, ubytování velmi hezké (East Ave View 175, Pretoria), uvítání vřelé (majitelé Jan a Elena jsou velmi milí). Mají čtyři psy (nejlepší je doga - velká "až po moje ramena" - jménem Lukas/Lukášek a minimálně tři kočky.

Máme dost času a tak vyrážíme pěšky na prohlídku blízkých zahrad a památníku Nelsona Mandely. Zrovna tam dnes mají nějakou slávu (asi vyřazování nových policejních kadetů) a tak jsme měli možnost vidět pohromadě stovky policejních kadetů v modrých stejnokrojích (holky i kluci tak půl na půl, černá barva pleti převládající). Hned jsme se cítíme bezpečněji ☺.

Elena nám poradila, kam se máme jít najíst, takže kousek od ubytování jsme našli pěknou restauraci (Café 41), k jídlu skvělý hovězí a kuřecí kebab (po našem spíše spízy). Uprostřed večeře ještě telefonát od Eleny, jestli jsme OK, a jestli pro nás nemá dojet (jak milé…).

Po návratu do East View přijímáme pozvání na víno. Domání jsou zvědaví na náš program v JAR, ptají se na Evropu (museli jsme vyprávět co je na ČR typické, atp.). I my jsme se dozvěděli spoustu zajímavých informací o JAR (např. že platí daně na asi 11 afrických králů, že mají královnu deště, že už se naučili „rozumět a žít“ s černochy (v domě min tři služebné), apod. Dlouho jsme to nevydrželi, po dvou sklenkách se nám už začali “klížit“ oči, tak jsme šli radši spát.

Den třetí

Ráno po snídani vyrážíme na nákup (voda, džus, chleba, salám, sýr, sušené maso, steaky na gril, uhlí — vše dohromady cca 500 ZAR) a pak už hurá na sever do národního parku Marakele (cca 260 km). Pohodová cesta, nejprve po dálnici (N1 - mýtné), později po souběžné R101. Sjetí z dálnice se zážitkem, mysleli jsme, že sjíždíme k motorestu, ale při placení mýtného dotaz na to, jestli máme „gambling kartu“. Protože jsem rozuměl jenom „..kartu“, říkám že máme kreditní karty. Iva přitom říká, “asi to bude kasino“. Jo a ta černá holka kýve, jako že „trefa - jedete do kasina“. Tak nám musela vysvětlit, že když se budeme držet cedulí exit, že to projedem na druhou stranu, aniž bychom museli to kasino navštívit. Ten černej kluk na výjezdu moc nechápal, když jsem mu říkal, že jenom projíždíme, nakonec ale tu závoru zvednul.

U města Bele-Bela pěkný shoping mall — kupujeme sim kartu místního Vodafonu na 1GB a v tu ránu máme „pokrytí“ — signál skoro všude. Od Eleny taky vím, že se máme dívat po "bilong", což je sušené maso (často antilopí), objevuji tedy v obchodě s domácími produkty zmražené „steaky“ z antilopy losí (Eland — ze všech místních antilop největší, a prý taky nejchutnější, ale i malé sušené klobásky z antilopy Kudu). Za obé jenom cca 100 ZAR (cca 200 našich kaček)).

Národní park Marekele — provincie Limpopo (severně od Pretorie)

V Marekele se ubytováváme v slušném stanu s koupelnou a WC, slušně vybavenou kuchyňkou a terasou s venkovním sezením nad napajedlem. Kocháme se pohledem na napajedlo, ale kromě ptáku, ryb a žab (řvou do noci) žádná zvířata dnes nepřišla. Asi proto, že tady před dvěma dny slušně lilo, takže všude je dost vody. Dáváme si budíček „na šest“. Na grilu jsme mezitím upekli skvělé steaky ze pštrosa. Sepsat tento „můj milí deníčku“ a je 9 večer. Za mnou se nad žárovkou nahřívá gekonek, „vyžral“ už všechny můry, tak má asi taky plný břuch“. Iva už je „v pelechu“, jdu taky.

Den čtvrtý

Po ostrém a hektickém začátku jsme si ordinujeme klidnější den. Ráno vstáváme v šest v domnění, že veškerá zvěř přijde ráno k vodě. Velký omyl, vody mají zvířátka všude jinde po dešti dost, takže na nás ...

K vodě ale chodí alespoň divoké husy, kdákají, hádají se, vyhání se na břehu, ale když přistanou na hladině (dnes jsme si přečetli, že kempujeme na břehu přehrady Tlopi), jednu něco chytne za nohu a po chvíli marného boje jí to stáhne pod hladinu (krododýli ani hroši tu nejsou, tak tipuju na pořádného sumce). Bojovala, „bušila“ o hladinu křídly, ale zmizela pod hladinou.

Po snídani nás navštěvují kočkodani, kteří přišli bůhví odkud, ale hned jich byla plná terasa, ohniště i střecha stanu. I když jsme vše v kuchyňce uklidili, stačila nestřežená chvíle s pootevřenými dveřmi a opice nám „vybílili“ lednici. Viděl jsem jenom jednu, ale museli být alespoň tři. Máslo jsme zachránili, ale dvě krabičky vajec už ne. Klackem jsem jim pohrozil, ale poděkování jsem se nedočkal. Skořápky jsou všude, kočkodani lízající z prachu cesty „náš žloutek“, to je to co vidíme, když v 8 hod vyrážíme na výlet.

Zvěře poskrovnu, všude kolem ale krásné hory a nádherné výhledy. Cíl cesty Lenong Wiewing Point. Místo, kde hnízdí největší počet vzácné druhy supů skalních (Cape Vulture). I když je trochu pod mrakem (termika nic moc), pár jsme jich nad sebou vidíe (jsou obrovští, s rozpětím křídel víc než tři metry). Ještě že u vyhlídky nám dělá společnost spousta horských ptáčků, kteří by se přetrhli za rozsypanou sušenku. Cesta zpět opět s nádhernými výhledy na horské štíty i na savanu dole. V kempu se zastavujeme jenom na polívku a zkontrolovat, že zvířátka tu žádná nejsou. Jenom černá uklízečka, která nám nejenom vymetla i papíry z grilu na dnešní večer, ale i umetla prašnou příjezdovou cestu ke stanu.

Odpoledne jsme sjeli do Thabazimbi dokoupit ukradené zásoby. Cestou antilopa koňská, prasata bradavičnatá, pštros, pták "tako" (vypydá jako malý tukan) a těsně před kempem i mohutný samec antilopy kudu. Celá cesta tam i zpět přes spoustu kamenů, všude trus jak od slonů, tak i od nosorožců (žádný na nás ale nepočkal, abychom se s ním mohli vyfotit).

Na večeři jsme dali na grilu špízy z antilopy losí (fakt dobrá) a skvělé červené víno (od mysu dobré naděje — Cape region). Zítra zase vstáváme brzo, zkusíme vyrazit kousek na sever do rezervací UNESCO.

Den pátý

V noci strašný „fujavec“. Jako by nestačilo, že řvou zvířata, do toho ještě vrže konstrukce stanu, mlátí plachty stanu, vše se houpe a kvílíještě, že nejsou strašidla. Milan spí jak dřevo, probouzí ho pouze ticho nebo já. Rozsvěcuji, jestli máme ještě střechu, zjišťuju, že vše je OK. Stan to ustál, ráno jsem ale nevyspalá.

I když si dáváme větší pozor než včera, po snídani nám opice opět vykradly ledničku (dnes vajíčka, půl manga a „hnusnou“ goudu — v JAR neumí dělat sýry). Kočkodaní jsou strašně rychlí a dokážou si poradit i se zavřenými šoupacími dveřmi, které jdou velmi ztěžka. Ledničku si otevírají jako by to děělali každý den. Musíme jí zatarasit židlí, aby se do ní nedostali.

Na výlet vyrážíme mimo park Marakele, do divočiny Lapalala, která je v součástí biosféry Waterberg, vyhlášené UNESCO. První, co jsme podcenili, je vzdálenost — 300 km je sice kousek na mapě i pro jednodenní výlet, ale po asfaltu. Najeli jsme minimálně 100 km po šotolině (gravel road), která je jako roleta a člověk se pořád musí vyhýbat kamenům a dírám. Naše KIA nás za dnešek určitě nemá moc ráda (chudáci tlumiče) a to jsme ani nedorazili tam, kam jsme chtěli.

Máme tedy cestování plné zuby, nadskakování a natřásání jsme si užili až-až. Po malé odpolední pauze v kempu (polévka a kafe) vyrážíme na krátký dosud neprojetý úsek v Marakele. Cheme být "doma" do tmy (stmívá se hned po šesté hodině a pak je „tma jak v ranci“). Když už se otáčíme směrem ke kempu, konečně vidíme naše první slony v Marakele.

No vidíme, spíše je tušíme, jako siluety přecházející přes cestu cca 50 metrů před námi. Nejdřív pět, pak tři další (hlavně mláďata), když se ale chceme rozjet, vyleze na cestu „mohutný „táta“. Tak to bylo několikrát, celkem mohlo mít celé stádo tak 20 jedinců. Dospělí nás sice spořádaně ignorovali, zatímco mláďata nás zvědavě okukovala (asi ještě neviděla KIU s rozsvícenými led světly). Zvláště jedno slůně se chtělo přátelit a vykročilo směrem k nám, sledováno zrakem své mámy (což Ivě na klidu nepřidává, pořád prý "couvej - couvej"). Představuje si všechny ty zprávy o tom, jak slon v Krugeru rozsedl auto britských důchodců, jak tam zdivočelá slonice kutálela před sebou auto, atd. Milan ale uklidňuje, že "sloni jsou milí a případně nás jenom ohmatají choboty". Iva ale nevěří, ... "kdo prý má 6 dioptrií, tak prd vidí, jak jsou blízko".

Závěr dialogu: Buď si Ivana sundá brýle, aby neviděla tak ostře, nebo si Milan vyčistí brýle, aby viděl líp.

Na vzdálenosti od slonů jsme se do teďka neshodli. Ještě, že jsme jim byli „šumák“.

Večer zakončujeme grilovanou hovězí klobásou a červeným vínem. Opět se zvedá vítr, žáby „řvou“ jak o život, to zas bude noc!!!

Den šestý

A že tedy byla, vítr fučel, stan kvílel (ještě že je „Made in Botswana“, vyroben pro armádu). Pozitivní zpráva je, že ráno jsme lednici před opicemi uchránili (i když při jednom pokusu se dostali až do kuchyňky, nikoliv však do ledničky). Vstáváme brzo, už v šest hodin a hned se balíme do auta. Odjezd kolem půl osmé, ještě nás čeká hodina cesty přes rezervací na recepci.

Cestou milá odměna, hned vedle prašné cesty vidíme slony — dvě slonice s mláďaty. Škoda jen, že jsou proti sluníčku, které je nízko nad obzorem, takže nejdou fotit (už ale docela „peče“, dnes má být až 34 st. C). Těsně před výjezdem z divoké části parku ještě vidíme nosorožce bílého (takže už dvojka z pětky). Vůbec ho ale nezajímáme, takže se k nám brzy obrací zadkem a mizí ve bushveldu. Pak už jen antilopy všeho druhu a vyjíždíme z rezervace. Čeká nás 400 km cesty na sever. Národní park Mapungubwe leží při soutoku řek Shase a Limpopo, které je místem kde se setkávají hranice JAR s Namibií a Botswanou.

V JAR jsou obrovské vzdálenosti, vše trvá hrozně dlouho, takže jsme se i chvíli dohadovali, zda nemáme kilometrovníky na mapě v mílích, místo v km. Celá cesta sice po asfaltu (přes Lephalale na Maasstroom po R752, většinou dlouhé rovné úseky, lemované z obou stran ploty (se kterými paviáni nemají žádný problém, takže občas sedí přímo na krajnici. Celé je to vcelku uspávací až do té doby, než zjišťujeme, že nám svítí rezerva a pumpa nikde. Po malé chybce v navigaci dojedeme až na hranici s Namibií. Kdo by si myslel, že na hranici bude pumpa, je na velkém omylu.

Naštěstí se máme koho zeptat, takže nacházíme čerpací stanici asi 10 km odsud (něco jako když u nás zemědělci ve statku nabízí naftu). Protože mají pouze 93 oktanový benzím, necháme si načepovat pouze za 200 (poprvé od nás chudák pumpař nedostal žádný „tringelt“, protože máme jenom papírové randy od padesátky výše). Potvrdil nám ale, že další pumpa s Naturalem 95 je jenom 35 km odsud (ve Swartwateru). Odbočku hlídáme oba, ale že jsme jí přejeli jsme zjistil, až když jsme byli o 30 km za ní. Záhada, ale asi tam zrovna nebyla, když jsme jeli okolo.

„S vypětím všech sil“ dojedeme až do Alldways (dalších cca 50 km). Já v pohodě, protože vidím na ukazatel v nádrži, Iva neustále ve stresu, co budeme dělat, když nám benzín dojde. Kolem cesty první baobaby.

V Allways v pohodě natankujeme, ale zjišťujeme že zde není žádný supermarket (obchody tohoto názvu nic moc, jedině tak kdo potřebuje koupit 50 kg rýže, 25 kg cukru atd. Naštěstí se všímáme na pumpě velkého nápisu Butchery, takže to jdeme zkusit tam. V klasickém Biltong obchůdku (maso z divokých zvířat, mají ale i sušené hovězí) nakupujeme zásoby steaků, kupodivu i ty jejich „papírové chleby“ a vyrážíme na poslední část cesty do Mapungubwe.

Národní park Mapungubwe — Limpopo (soutok Shushe a Limpopo, rozhraní JAR, Botswany a Namibie)

Národní park je už na první pohled úchvatný, nádherné skály hrající mnoha odstíny hnědé až po oranžovou, bizardní tvary skal, ale hlavně baobaby (stromy, které vypadají, že rostou kořeny nahoru). Mnohé mají obvod více jak šest metrů a stáří prý více než 2000 let. Kemp uvnitř národního poarku je na skvělém místě v údolí chráněný ze tří stran skalami. Náš bungalov č. 10 je až na konci s výhledem do skal. Je luxusně vybavený — klimatizace, dvě místnosti (velká obývací místnost i ložnice, venkovní terasa s grilem, krásná kamenná koupelna se sprchou venku (aby se "zvířátka" mohla podívat, kdo se to tam sprchuje).

Dáváme T-bones steaky na gril a poté i na talíř (jestli je to divočina, tak to chutná úplně stejně jako odleželý hovězí steak. Je brzy večer okolo 21 hod, ale po oboustraném souhlasu, že je to tu perfektní, jdeme spát. Zítra si projedeme rezervaci a konečně už snad taky vyrazíme také na nějakou pěší tůru. Ještě, že jsme podepsali na recepci prohlášení, že se nám tu může stát cokoliv (kromě buvola zde mají celý zbytek velké pětky), a že se zříkáme jakýchkoliv nároků na odškodnění, pokud by se nám něco stalo (kemp je pochopitelně neohrazený).

Den sedmý

Konečně jsme se vyspali, v bytelném kulatém domku (rondavelu). V noci žádný vichr, ale hrozné vedro, teplota více jak 28 st. (ani celou noc zapnutý ventilátor moc nepomáhá). Vyjíždíme na obhlídku parku okolo osmé. Cestou potkáváme velké množství antilop: kudu velký, roztomilá antilopa skákavá, lesoň pestrý s velkýma ušima, skálolez (stále stojí na špičkách kopýtek), drobná antilopa travní, ...

Na první zastávce je zbudována cesta nad mokřady (Tree Top View), podobná cestě nad korunami stromů jako u nás na Lipně na Šumavě. Pozorujeme dalekohledem a fotíme spoustu krásně zbarvených ptáčků (většinou ledňáčci, rybaříci, vlhy, ...

Další zastávka se jmenuje Confluence (jako, že se tady stékají řeky Shushe a Limpopo). Dá se tu vystoupit z auta a projít se po vyhlídkách s nádhernými rozhledy na níže položené planiny. Je ale kolem poledne, takže ani dalekohledem nejsou vidět téměř žádná zvířata (kromě stáda pakoňů, vodušek a tlupy opic), ostatní se v tom horku radši někam schovala. Výhledy jsou ale úžasné, nádherně barevné (načervenalé) skály s bizardními tvary, a v tom velmi impozantní baobaby.

Vcelku nás překvapuje, že uprostřed parku se pracuje. Dělají nové cesty (což je chvályhodné, až ten „rambajs a prach“). Cesta je před námi neprůjezdná (jezdí zde bagry a náklaďáky s radlicemi — upravují cestu), proto se otáčíme a jedem druhou stranou. Zastávku děláme na recepci, kde objednáváme na zítra ranní safari.

Návštěva místní restaurace stojí za to, jsme jedinými hosty a pití si můžeme vybrat z „chlaďáku“. Při placení za dvakrát colu a kafe chce číšník čtyřicet jedna randů, když mu ale dávám padesát (a říkám čtyřicet pět), vrací mi dvě pěti randovky. Říkáme mu o klíče od místního curio shopu (kde ale nic nemají), tak mu dávám za ochotu pět randů zpět.

Jdeme se ale podívat do místního muzea (vstupné 48 randů), což je nesmírně zajímavé, neboť oblast byla osídlena již 3000 lety. Kolem roku 900 n.l. zde bylo první africké království (obchodovali až s Indií). V rámci archeologických vykopávek tu našli spoustu artefaktů, od nástěnných kreseb až po nádoby s popelem mrtvých a různými posmrtnými předměty (od korálků až po různé sošky zvířat). Museum dokumentuje osídlení této oblasti od starší doby kamenné až po dobu železnou, ve které zpracovávali i zlato. Ne nadarmo tu UNECO vyhlásilo oblast světového dědictví. Symbolem je nález sošky pozlaceného nosorožce — kopie (doufám) je umístěna v muzeu, stejně jako spousta pravděpodobně originálních zlatých náramků a náhrdelníků.

Poté vyrážíme na zbylý okruh parkem. Orientační tabule nás navádí na Kennieedood Loop. Na recepci nám jí na mapce doporučili, na ceduli je ale cesta označena jen pro auta s 4x4. Máme sice 2x4, ale proč nezkusit trochu dobrodružství. Cesta místy trnitá, čumák auta chvíli nahoru tak, že není vidět, kam cesta pokračuje, jindy zase strmé sjezdy dolů. Dobře vymletá cesta, hodně velké šutry, chvílemi jenom po skalách (4x4 by se hodilo ☺☺☺). KIA „kvílí“ a občas i „sténá“, ale nakonec vše projede. Moc si nedovedu představit, že bychom odsud (není tu žádný signál) museli jít „pěšky“ — mezi těmi všemi „divokými zvířaty“, pro záchranu. KIA to odnesla pár šrámy na boku (od akácií, které rostou do cesty), ale hlavně na spodku o kamenů. Snad se ty šrámy podaří rozleštit dřív než auto vrátíme.

Do kempu jsme dorazili okolo páté, lehce jsme pojedli a vyrazili znovu na Tree Top View (vyhlídky a pozorovatelny v korunách stromů), co kdyby se k řece přišli napájet sloni nebo jiná velká zvířata. Při soumraku však vidíme jen pár ptáků, opic a stádo antilop migrujících do Botswany. K večeři zase steak (tentokrát „biltong“ z něčeho mladého, chutná to jako telecí svíčková (35 deka za 45 randů!!!). Zítra ráno chceme vstávat už po čtvrté, jedeme na výlet na safari s průvodcem, tak brzo na „kutě“, snad uvidíme něco dalšího z velké pětky (jsme zatím pořád jenom u dvojky).

Den osmý

A u dvojky jsme také zůstali i po dnešním výletu s průvodcem. Tři hodiny jsme jezdili po parku, abychom viděli všechny slony, kteří jsou v JAR. Něco tak nádherného, jako je ohromné sloní stádo, těžko najít jinde. Byli všude, velcí samci, samice a spousta mláďat až po úplná miminka, srandovně chlupatá s problémem udržet se na nohách. Viděli jsme žirafu, orla, spoustu antilop, ale žádné predátory, kromě šakala. Situaci nám stěžoval poměrně silný vítr a bylo zataženo.

Po návratu jsme se najedli a vyrazili do blízké (jen 85 km) vzdálené Musiny. Cestu nám kromě plotů lemovali hlavně baobaby. Na kraji rezervace ještě obdivujeme slony, přímo ze silnice. Přes Skype posíláme video signál domů, aby naši junioři (Kamča a Ondra) měli také něco z naší dovolené. Musina nás nepřekvapila, všude černo, chaos, nepořádek, spousta obchodů, stánků, tržnice, dva obchody s potravinami, nic moc. Ale nejdůležitější věci nakoupíme a jedeme zpět.

Monumentální baobaby v kombinaci se skálolezi a antilopami travními jsou malou náplastí za dnešním větrným dnem.

Je pravda, že tolik slonů v jednom dni jsme ještě neviděli a přitom jsme byli velmi blízko. A Iva dodává: "Nebála jsem se!!!"

Den devátý

A sloni mohou být ještě blíž.

Dnes máme den přesunu. Cesta do Krugerova národního parku, kemp Mopani je totiž cca 580 km. Vyrážíme brzo po snídani, o půl osmé. Míříme na Musinu, dále do hor do Louis Trichardt přes oblast zemědělsky obdělávanou sady s mandarinkami (chtěli jsme si koupit pět mandarinek, dostali jsme pět bedniček, usmlouvali jsme to na jednu bedničku za 25 randů, a máme vystaráno s vitamíny do konce pobytu v JAR).

Národní park Kruger — provincie Mpumalanga

Kemp Mopani je vzdálen od brány cca 75 km, ale cestou potkáváme velké množství zvířat, tak nám cesta trvá více než tři hodiny. Potkáváme kromě klasických antilop, slony (na cca 15 metrů), buvoly, vidíme orly (včetně jednoho malého ztraceného orlíka, který evidentně volal: "Hledám maminku", ... nebo něco podobného), žirafy, zebry, Jedeme pár km, nikde nic a pak najednou buvoli, ne pět, ale dvacet, sloni po desítkách, ráj zvířat

Konečně dorazíme do Mopani, ubytování bezva, jen trochu více lidí než dosud, dáváme maso na gril a hned po večerníčku do hajan, ráno vyjíždíme brzy.

Den desátý

Ačkoliv vyjíždíme rádoby brzy (už o půl osmé!!), nedaří se nám doplnit africkou pětku ani o píď (stále nám chybí lev a levhart). Ranní okruh je cca 30 km z Mopani přes Mooisplaas k napajedlům Nshawu. Jsou tam většinou typické africké větrníky, které čerpají podzemní vodu a pumpují jí do ohromných betonových nádrží, ze kterých jí potom rozvádějí do napajedel pro zvířata.

Dnes dopoledne je to ale hlavně o buvolech. Stádo čítající mnoho set až tisíc kusů, od statných „bulls“ až po malá telata je všude kolem nás. Je docela srandovní vidět mámu, jak kráčí přes cestu a vláčí za sebou tele přisáté ke struku s mlékem. Pozorujeme je a projíždíme stádem asi půl hodiny.

Polední pauza v Mopani, potřebuji si trochu „dáchnout“. Stejně žádná zvěř venku není.

Před tím ale ještě návštěva v místním „curio shopu“. Normálně by to bylo jenom o nákupu pár pohlednic, které se chceme poslat domů (ať mají na poště v Novosedlech „trochu vztek“). Dá se s námi ale do řeči místní pokladní a hned se zase trochu pobavíme. Nejdřív obligátní „Odkud jste“ ..., a my na to „... z Evropy, Česká Republika“. Dále pak „To musí být bohatá země, že ...? Ale my na to: „... ani tak moc ne“. Dále pak o všem možném. Třeba, že je nás jenom 10 miliónů, (to že prý není až tak docela málo, JAR má přes padesát miliónů ☺ ...), že nemáme provincie jako tady, atd. Pak dotaz „jak že se tam u nás mluví a jaký je náš druhý jazyk ☺ ...“.

Pozn.: Umět víc jazyků je v Africe velmi důležité, jenom v JAR jich mají jedenáct (vždyť taky jedenáct králů, že ..? — viz předchozí text).

Dozvěděli jsme se, že naše pokladní mluví (zapomněl jsem se zeptat na křestní jméno) celkem 6 jazyky. Pak z ní ale vypadlo, že hlavně „zulu“ a pak ještě dalšími dvěma z něho odvozenými (pak ale sama přiznala, že je to skoro jako jeden jazyk — asi jako kdybych se přiznal, že mluvím i slovensky).

Během této konverzace Iva učí okolní ptactvo na náš („jejich“) žitný chléb (spíše bych řekl „nechleba“). Jeden čas se nám slétlo až kolem 15 „leskoptevů“ — modří ptáčci velikosti drozda, s nápadně červenýma očima. Také fotím párek „toko rudozubých“ (hornbills), kteří mají také rádi „měkký žitný".

Kolem druhé vyrážíme na odpolední 70 km dlouhou tůru po Shongolololo Loop. Potkáváme ale jen to, co již známe — krokodýli a hroši v Pioneer Dam, pak už jenom samé zebry, antilopy, žirafy a sloni. Po lvu nebo levhartovi ani stopa a přitom tolik krásných částí Krugerova parku.

Zítra ráno plánujeme výlet do Blyde kaňonu, cca 280 km, mimo Kruger.

Den jedenáctý

Milan trpí deficitem kočkovitých šelem („Alísek“, náš domácí kocour, je mu evidentně málo) a tak vyrážíme už kolem půl sedmé přes park po hlavní cestě směrem na Phalaborwu (na recepci ještě kontrolujeme, že po cestě včera na dvou místech spatřili lvi). Projíždíme různé odbočky k napajedlům, ale nikde nic, jen pár antilop, sem tam slon, žirafa či zebra.

Až najednou před námi stojí dvě auta!! A vedle silnice „žlutý balvan“, který vykročil směrem k nám. Okamžitě poznáváme mladou lvici, ale jsme zaskočeni její velikostí. Jde velmi pomalým krokem bushem směrem k silnici (přímo k nám). Ani „nedutáme“, fotím jako o život. Mezitím přijíždí další auta, všichni obdivují nádherné zvíře. Lvice přejde kolem našeho auta přes cestu, zastavuje se a ohlíží se zpět. Určitě tu nebude sama. Na chvilku si lehne u cesty (určitě čeká na zbytek smečky). Pak přichází druhá a třetí lvice a malé kotě (tak jednoleté). Všechna zvířata leží chvíli v našem záběru, ve stínu pod křovinami. Aut se ale kolem nás „kupí“ víc a víc (kolem projel bez zájmu africký „linkáč"), a tak se nakonec lvice seberou a odchází pryč.

Tak máme čtyřku a nálada se evidentně zlepšila.

Po výjezdu z parku doplňujeme v Phalaborwa zásoby a vyrážíme k jihu, směr Blyde kaňon. Cesta mezi ploty, hodně děr v silnici (velmi obvyklé), pak se ale za Micou objevují krásné zeleno/ oranžovo/hnědé skály.

Cesta se zvedá, začínají nádherné pohledy zpět na řeku Olifants. Podél cesty se objevují stánky s citrusy a přibývají i stánky s tradičními výrobky místních obyvatel (vyřezávaná zvířata, dřevěné misky, hrnce, masky, tašky, prostírání se zvířecími motivy atd). Kupujeme slona a nosorožce vyřezávaného z ebenu (každý za 300 ZAR), dětem věnujeme pastelky a bločky na malování. Jedeme dál, kocháme se, cesta líně ubíhá, mně se klíží oči a najednou stop!!!

Zastavuje nás černá korpulentní policistka a chce řidičák (kde ho vlastně máme??). Když jsme ho konečně našli, říká: „Milan, překročil jste rychlost ..., jel jste 81 km/hod ..., je to na pokutu.“

Ani nevím, že tam bylo nějaké omezení rychlosti, těžko říci, jestli někde začíná a končí obec.

Jdu zaplatit pokutu do zaparkovaného auta, je tam druhý „přísný" policista ☺. Po několika otázkách typu, „Kam jedeme...“ „ ...do Blyde River ...“, „Kde budeme spát ...“- „... v Thaba Lodge ...“, „Kdy opustíme zemi ..“, „... za dva týdny ...“, apod., se důležitě dívá do tabulek a znovu se ptá kolegyně, kolik že jsme to vlastně jeli.

Dostává odpověď, že 81 km/hod, což mu odpovídá řádku 800 ZAR. Říkám, že tolik nemám a že zaplatím kreditkou. On na to, že to nejde, ale že je možnost zaplatit bez potvrzení (hledá v tabulce a zastavuje se na 400 ZAR ☺). Říkám OK, on znova potvzuje, že „no receipt“. Dávám mu tedy požadovanou částku, on jí ale předává kolegyni (asi měla větší zásluhu na tom, že nás zastavila ..., on jenom seděl v autě ..., nebo možná ona je větší „šarže“). Ještě, že na místní mapě je upozornění, že placení pokut bez dokladu je „illegal“.

Blyde Canyon

A je to tu. Třetí největší kaňon na světě, nádherné výhledy do strmých soutěsek, kde teče řeka Blyde. Zajeli jsme na vyhlídku u Tří Rondavelů (pohled do údolí a na skály připomínající obydlí původních obyvatel — typické kulaté rotundy). Na parkovišti místní trhovci s tradičními dřevěnými výrobky — africká zvířata všech barev a velikostí, misky, hrnce, pekáčky, masky, tašky, prostírání se zvířecími motivy atd. Protože už ale nemáme peníze (viz pokuta) jedeme dál (dneska už chudému africkému lidu nepomůžeme).

Hledáme místo, kde by byl bankomat, a tak dojíždíme až do Graskop. A hned jsme jako "mimo Afriku". Většina obyvatel běloši, krásné vily, honosné restaurace. V infocentru kupujeme mapu a získáváme informace o tůrách v okolí. Najdeme bankomat a jedeme se ubytovat. Bydlení nedaleko Berlin Falls je nádherné. Všude krásně zelená posekaná tráva (však se tu o ní starají minimálně 3 služební černoši), bydlení nadstandardní. Velký obyvák, dvě ložnice, luxusně vybavená kuchyňka. Všude kolem na stromech hnízda žlutých „snovačů“, kteří krmí své mladé (křiku kolem toho nadělají víc než naši vrabci).

Dáváme steaky na oheň a užíváme si klidu. Večer jsme si zatopili, jen tak pro radost, k posezení u vína. Dnešní den byl (i přes pokutu) docela úspěšný.

Den dvanáctý

Dnes jsme „v civilizaci“ a tak vstáváme ne kvůli zvěři, ale normálně, jak se nám chce (podle pána Boha). Všude se stejně otvírá v devět. Po vydatné snídani se jedeme podívat k vodopádu Mac Mac (chvilku bloudíme, než najdeme tu správnou výpadovku R532 z Graskop).

Na parkovišti nad vodopádem všude stánky s tradičními výrobky ze dřeva, kamene, kovu a korálků. K vodopádu nevede jiná cesta, než kolem stánků. Některé výrobky jsou hodně pestré, většina však v klasických odstínech hnědé. Konečně najdeme i žirafu, která by se nám vešla do kufru a která je hnědá dle mých představ (nikoliv žlutá, která se nehodí k ostatním již dříve nakoupeným věcem). Dlouho vybíráme, místní prodejci jsou až téměř agresivní, jen aby prodali. Výmluva, že se jdeme jenom podívat na vodopád u nich neobstojí. Smlouváme že: „... až půjdeme kolem zpátky, tak budou na nás čekat ...“.

Vodopád krásný, duha nad hladinou jezírka. Cestou zpět je vidět, že se příroda probouzí (je tu jaro), začínají kvést drobné květiny, zahrádka jako pro radost.

Žirafa na nás opravdu čekala již zabalená v novinách, tak jsme přikoupili ještě jednu antilopu „nyalu s mládětem" a pokračujeme dál.

Další zastávkou je staré hornické městečko Pilgrim´s Rest (Upper Town). Je to skanzen vesnice zlatokopů, kteří tu kdysi těžili zlato. Dnes jsou v místních domcích jen muzea, „curio“ shopy, hotel, atd. Funguje tu pošta, restaurace, vše vypadá jak na divokém západě. Při vjezdu nás okamžitě naviguje černý výrostek v hnědo oranžové vestě, a ukazuje, kde nejlépe zaparkujeme (právě u něho), byť tam žádné parkoviště vyznačené není. Říkám mu tedy: „Ohlídej nám auto, než se vrátíme.“

Při procházce řešíme, abychom měli drobné, až se vrátíme k autu (drobných 5 až 10 randů). U pokladny v místním curio tedy ještě rozměňuji 50-ti randovku na drobné.

Něco jsme nakoupili z místních výrobků jako dárky a s drobnými v kapse jdeme k autu. Výrostek už na nás čeká, tak mu podávám 10 randovku, on mi ale ukazuje na ručně napsanou tabuli („carwash = 160 randů), která tam pochopitelně při příjezdu nebyla. Auto ale máme nablýskané jako psí k...y (pomyslím, že už to potřebovalo, spolu se zbytkem party vejrostků se tu určitě nenudili). Říkám mu tedy: “Děláte to dobře, jste chytří“, což kvituje s úsměvem. Dávám mu tedy 150 randů, které jsem schopen dát dohromady z bankovek v peněžence. Ocenili jsme je za „šikovnost“. Nechat se oškubat patří v Africe ke standardu ☺.

Pokračujeme v naplánované trase k Božímu pohledu (God's View). Platí se 10 tu randů za vjezd osobáku, ale jsou odsud krásné výhledy do kaňonu. Vlastní „boží“ je skála, vyčnívající z okolních lesů. Protože je v oblasti velké teplo, z kaňonu neustále stoupá vlhkost, a na vršku „božího“ se daří deštnému pralesu. Většinou je tu hustá mlha, nám ale počasí přeje, jenom lehký opar. Cesta pralesem je úžasná, vyhlídky jsou příjemné, alespoň jsme se trochu protáhli a rozhýbali.

Všechny události na nás dolehly, přes poledne se tedy vracíme trochu si odpočinout. Kolem čtvrté pak vyrážíme pěšky z našeho ubytování (Thaba Lodge), kousek k Berlin Falls. Již dopředu tuším problém (všude se totiž vybírá vstupné 10 ZAR za auto a my jsme dva chodci). A taky, že jo.

„Černá hlídačka“ u brány nás vítá a říká: „Kdybyste jeli autem, tak po vás můžu chtít 10 randů, ale když jdete pěšky, tak po vás nemohu chtít nic“. Říkám: „..tady máš 10 randů“, ona ale, že si to nemůže vzít ☺. Má ale smysl pro humor, protože říká: „..kdyby přijel šéf, tak mu řeknu, že vám spadlo auto do kaňonu“. Šéfa jsme pak viděli (už na cestě zpátky) přijíždět v autě, co mu ale řekla, to nevíme.

Večeře v Graskopu v restauraci Canimambo (portugalská a mozambická kuchyně) byla výborná. Dali jsme si skopovou a kuřecí Chacitu (dušené maso na bylinkách, s rýží vařenou v kokosové mléku se zeleninovou oblohou). K tomu skvělé „suché červené“ a na závěr capuchino od Illy. Za těch 250 randů to určitě stálo, „diško“ 30 randů obsluhu rozhodně příjemně zaskočilo. Takže opět vcelku úspěšný den.

Den třináctý

Vyrážíme na sever, zpátky do Krugeru. Cestu lemují plantáže uměle vysazovaných borovic a eukaliptů. Jakmile část lesa vykácí, zbytky vypálí a zasadí nové stromečky (všude kolem Graskopu funguje velkofabrika na dřevo — neustále potkáváme náklaďáky naložené dřevem). Míjíme také plantáže banánovníků, na dozrávající trsy banánů jsou navlečené modré igelitové pytle (důvod neznámý).

Také nás zaujme velký strom, který je obalený chomáči bílého chmýří. Vypadá jako na přerostlý bavlník (jsou na něm i zelené plody velikosti slepičích vajec). Dohadujeme se, co to může být, jestli se jenom na stromu neusídlil bourec morušový. Nedaleko Graskopu je totiž i morušová farma (silk farm), kam se pořádají exkurze. Podle průvodce se prý na ní člověk dozví, jak se začne od housenky a skončí až u hedvábného vlákna.

V Hoedspritu dokupujeme zásoby na další čtyři dny a plni dojmů pokračujeme v cestě. Opakovaný vtip není vtipem, ale jihoafrická policie o tom neví. Již při příjezdu do města si jich všímám jak pod kopcem stojí s radarem a měří šedesátku. Z města jedeme zase kolem nich, tak si hlídám tachometr, abych nejel více, než je povoleno. O to je překvapivější, že nás zase zastavují. Po zdvořilostním „jak se prý máme“, chce zase řidičák. Sděluje mi, že jsme jeli 71 km/hod, a potom zpomalili na 64 km/hod. Zbytek už rutina jako minule. Podle tabulek mi ukazuje 750 randů. Opakuji, že jsem přesvědčen, že jsem víc než šedesátkou nejel, protože jsem o nich věděl. Po dotazech typu „kam jedeme a zda jsme na dovolené, atp.“překvapený dotaz, zda nás 750 zruinuje („will kill you??“). Nesmlouvavě říkám, že ano :).

Tak to bude za polovic, říká. Vyndávám tedy z peněženky tři stovky (o dokladu nepadlo ani slovo, zato je „náš“ nový známý nakloněn do okénka auta tak, aby nebylo vidět, že mu dávám bankovky. Potvrzuji si, že půlka ze 750 je 300, nenechal se ale oklamat a říká, že je to prý 400. Ach jo ty počty (zase pokuta bez dokladů). Další tři hlídky jsme už zvládli bez finanční újmy.

Zpátky v národním parku Kruger - kemp Olifants a Lower Sabie

Přes „Opren gate“ vjíždíme do Krugerova národního parku, tradičně nás vítají antilopy, žirafy, zebry a sloni. Objevili jsme také shromaždiště supů, asi dvacet ptáků na jednom místě, jsou však daleko, tak nelze poznat, zda tam jen tak posedávají, nebo jsou u vodního zdroje (nechovají se ale, že by se prali o jídlo). Skoro 20 minut strávíme pozorováním rodinky slonů, která se koupe v blátě hned vedle cesty. Malé slůně se s velkou radostí válí v prachu a bahně, všichni na sebe cákají jako o život. Na silnici tím skoro způsobí dopravní zácpu. Koupající slony vidíme ještě několikrát. Z vody mají velkou radost, a když mají příležitost, náležitě si to užívají.

Kemp v Olifants nás ohromuje. Na Sloní řeku máme krásné výhledy přímo z terasy našeho „rondavelu“. Vaříme si kávu a pozorujeme ruch dole u vody (ani nebylo těžké se domluvit, že dnes se už nikam nejede — stejně jsme zase překročili denní limit 200 km, který máme povolen u Hertzů).

Sledujeme u kafe antilopy, jak se poklidně popásají 15m od nás ..., slona, který se přišel do řeky vykoupat ..., i hrochy „dovádějící“ v hlubších částech řeky. Sluníčko brzo zapadá, ale večer je nádherně teplý. Od vody slyšíme spoustu zvuků ...

Den čtrnáctý

V noci začalo foukat a přechází fronta (podle předpovědi má ochlazení trvat celkem 3 dny). Ráno je relativně chladno, večer bylo přes třicet, ráno zhruba dvacet stupňů Celsia, a je zataženo. Celý den sluníčko není vidět, jen tušíme, kde se schovává za mraky. I v chování zvěře je změna počasí znát.

Hroši většinou lezou z vody a pasou se na nové trávě. Sloni se dnes nekoupou vůbec. Jen antilopy všeho druhu (kudu, impaly, nyaly) se vesele pasou podél cesty. Tak velká stáda impal (více než 100 jedinců) vidíme poprvé. Ve stádu se cítí bezpečně, skákají před auto přes cestu, a tak je docela problém projet. I když sjíždíme na prašné (vedlejší a divočejší) cesty, o lvy zatím ani zrakem nezavadíme. Jsou někde zalezlí. Jedinou atrakcí je pozorování medojeda, který pochoduje asi 30 m od nás v trávě souběžně s naší cestou (pamatujeme si ho z filmu Bohové musí být šílení II) a několika supů na stromě. Když nemají žádnou kořist, vypadají ponuře.

Auto máme zase strašně špinavé, jak nám přijde až k rondavelu připomenout „místní George", s tím že nabízí „car wash“. Říkáme, že „ ...až později, až budeme odjíždět“. Obáváme se ale, že George se přijde připomenout.

Večer sedíme zase na terase (dnes o poznání chladněji než včera), proto tentokrát v „diftýnkách“. Steaků už jsme tak přejedení, že jsme dneska ani gril neroztopili. Uvažujeme, že zítra si k večeři dáme brambory s máslem.

Od Sloní řeky řvou hroši (zní to jako „hlasité prdění“). Nám přitom dochází víno (to jsme to zase podcenili...).

Den patnáctý

Vyrážíme "brzy", okolo osmé. Je zataženo, teplota kolem dvaceti stupňů, malinko i mlží, ale jen chvilku (stačí jen jednou setřít stěrači). Auto máme celé zaprášené, moc není poznat, že je stříbrné, spíše červené od všude přítomného písku.

Počasí se podepsalo i na aktivitě zvířat. Kdo nemusí, zůstává někde v pelíšku. Venku se pasou antilopy, žirafy, zebry, pakoně, vidíme slony. Ale lvi na to kašlou a spí kdoví kde. Jedinou zajímavostí bylo setkání se šakalem čabrakovým. Prvně jsme viděli jednoho ležícího daleko od cesty. Různými manévry souvisejícími s focením (couvání, popojíždění, apod.) jsme nakonec udělali pár snímků. Šakalovi se ale spolupracovat nechtělo, tak zase zalehnul a nevšímal si nás.

Když jsme však kousek popojeli, hlásí Iva v trávě „ pár koloušků - ale tak divně zbarvených“. Byla to šakalí rodinka s dvěma štěňaty (byli krásně vybarvení). Chvilku se prali, chvilku běželi podél cesty, nás si přitom vůbec nevšímali, až zmizeli ve vysoké trávě.

Večer jsme si dali opékané brambory s máslem (a jako přílohu hovězí steak ☺).

Den šestnáctý

Milan vstává už v šest (v domnění, že lvi u brány už na nás čekají). Z terasy restaurace, v řečišti Sloní řeky, pozorujeme nilské husice, černé čápy a vydry. Na svahu proti kempu se už po ránu pasou žirafy. Vypadá to optimisticky, tak jedeme ven z kempu poznávat i další zvěř. Když se vracíme na snídani, je už půlka kempu pryč. Po snídani vyrážíme opět na safari, až po osmé.

Kousek od brány kempu žirafí rodinku (mladá žirafí slečna je jen tak okolo 2,5 m vysoká, skoro bychom si „pokecali“ z očí do očí). Táta s mámou se o ní moc nestarají, tak zvědavě pokukuje přes dvojitý kmen stromu na zastavující se auto. Je tak strašně zvědavá, že to vypadá, že by se nám nejraději nacpala do auta. Okamžitě zastavují i ostatní auta. Jedno (které jelo před námi) se otáčí a vrací, když vidí, že zastavujeme.

Naštěstí jsme si zapomenuli rezervní baterku do foťáku, a tak se vracíme. Naštěstí proto, že když vyjíždíme na hlavní silnici směrem na Sataru, potkáváme na silnici auto v protisměru a před ním běžící tři hyeny skvrnité. Fotíme jako o život, hyena zepředu, zboku, zezadu, zleva, zprava, (auta zastavují v obou směrech, všichni "stojí" kvůli třem hyenám). Ty si ale ničeho nevšímají ..., běží chvilku po silnici, chvilku vedle ní a na lidi kašlou.

Zbytek dopoledne „jen klasika“: antilopy, pakoně, zebry, … Jedeme kolem řeky Timbavaty směrem na jih. Užíváme si hodně hrochů, několikrát jsme je měli poměrně blízko. Jsou však prý nebezpeční, tak spíše v rámci možností a s odstupem.

Ve vzdálenosti asi sto metrů sledujeme „slet supů“ u napajedla, ale ptáci jenom sněmují (žádná mršina v dohledu). Okolo se jenom „motá“ prasečí rodinka. Když už jsme skoro pokračovali v cestě, všimli jsme si hyeny „zleva“. Byla tak rozběhnutá, že kdybychom kousek necouvli, tak by do nás snad i vrazila. Viděla „supiště“ (další supi se slétali z oblohy), a tak si myslela, že tam bude něco k snědku. Když doběhla, zjistila, že se jedná o planý poplach — žádná svačina. Tak se svalila u napajedla a „dala si šlofíka“ (alespoň tak jsme to vyhodnotili pohledem dalekohledu, vše od nás tak 150 m daleko).

Zbytek dne si užíváme slonů. První skupina šesti statných jedinců (asi ale juniorů, ale už s pořádnými kly) jde po prašné cestě přímo naproti nám. Nejsme tady první den, tak přeci nebudeme couvat. Nakonec asi pět metrů před autem přece jenom sešli bokem, asi je zaujal některý z okolních keřů více, než naše auto. Iva je docela v klidu (minule jsem jí vysvětloval, že by maximálně strčili chobot otevřeným okénkem dovnitř auta). Byli tak blízko, že stačilo jen natáhnout ruku. Baštili mladé větvičky keřů podél cesty a „my“ jsme jim vůbec nevadili.

Delší setkání bylo s jedním umanutým sloním puberťákem. Rozhodl se posvačit čerstvě ulomený keř uprostřed „naší“ prašné cesty a ani přítomnost několika aut z obou stran mu nepřekážela. Hlídal si odstup, když auta přibližovala, mával trochu výhružně ušima (čímž zdůrazňoval, že nás kolem sebe projet nenechá) a baštil nerušeně dál. Pár aut se radši obrátilo a jelo zpět (máme dojem, že to byli zejména „domácí“).

Zaujímáme strategii „kdo z koho“ — čtyři auta z jedné strany a dvě z druhé strany pomaličku sjíždíme ke slonovi. Ten zatím baští a nedává najevo strach, vypadá to naopak, že se docela baví. Maličko ustoupuje z cesty, což stačí, aby auta velmi pomaličku projela kolem něho. Je od nás tak na dva metry ... Mávnul ale ušima na pozdrav ... a prý „pozdravujte doma“.

O večerní zábavu se nám zase postará slon, který pod terasou našeho rondavelu vyvrací stromy, jak pomalu směřuje k vodě. I dnes se od Sloní řeky ozývají hroši.

Den sedmnáctý

Dnešní den je přesunovací. Z centrální části Krugeru (z kempu Olifants) se stěhujeme do jeho jižní části (kemp Lower Sabie). Je to necelých 130 km, ale přes park (s maximální povolenou rychlostí 50 km/hod, cca 3 hodiny cesty). Chceme se ještě podívat cestou (drobnou odbočkou) do kempu Skukuza, takže o trochu víc. Vyjíždíme hned po snídani, i s balením v cca půl osmé.

Jedeme po hlavní asfaltové cestě směr na Sataru a děláme dobře. Kromě tradičních antilop, žiraf a zeber dnes vidíme poprvé tady v Krugeru i nosorožce bílé (dost daleko a ještě jak nás „zmerkli, tak berou „roha pryč“). Zaznamenáváme taky už podruhé lvy. Sice opět daleko (od nás tak 150 metrů), ale je jasné, že smečka právě cosi skolila ((animal kill) a schyluje se k hostině. Lví samec se nažere jako první, pak pustí dalšího lva a pak teprve lvice a mláďata (alespoň to tak tušíme na tu dálku, podle toho jak se hlavy objevují nad rozvlněnou savanou). Byli poměrně daleko, počet ve smečce odhadujeme tak na cca 6 jedinců.

Už za Satarou, směrem na Skukuzu, opět před námi srocení aut. „Nahání“ osamělou (podle tmavšího zbarvení asi už starší lvici), která jde bez zájmu po krajnici, potom přejde mezi auty na druhou stranu, chvíli jde travou podél cesty, chvíli zase po silnici. Auta jí pomalu „pronásledují“ (některá i couvají!!) tak, aby každý měl ten nejlepší výhled. Nebylo to příjemné nám, natož pak jí. Měla ale evidentně jiné starosti, zblízka je vidět, jak jde těžce, má spousta jizev a šrámů, (včetně několika čerstvých ran), asi se právě s někým porvala. Opouštíme jí, když vedle cesty slehne do stínu pod strom, ze kterého (jak jí „zmerkli“), seskákaly všechny opice a zmizely.

Kemp Skukuza nás až zaskočil velkým počtem lidí. V obchodě sice vše nač si vzpomeneš, ale příjemná atmosféra klidu a pohody je tatam. Radši jedeme dál. Chvíli jedeme po asfaltu podél řeky Sabie, pak odbočujeme „na prašnou“ do travnatých savan. Od řeky přechází obrovské stádo slonů. Vidíme jen konec stáda, ale působí impozantně (minimálně 50 slonů). Kousek dál zastavujeme u osamělého ohromného slona, cestu dál nám stejně „tarasí“ nějaké malé auto. Už to trvá docela dlouho, slon kouká na nás, my na něho, auto proti se konečně rozjede a umožní nám projet. Když se míjíme, stahuji okénko a tak vidíme uvnitř auta čtyři „bílé“ výrostky (vysvlečené do půl těla). Nadšeně nás upozorňují „There is an elephant“. Normálně bych řekl, že jsou dobře „zhulení“, ale třeba to je úplně jinak.

Projíždíme dál typickou středně zarostlou savanou (bushveldem) — akácie, moruše a další dosud neidentifikované stromy — vpravo zelená, vlevo žlutá tráva. Je jaro a tak je evidentní, jak vše postupně stále víc a více zelená. Potkáváme dva odstavené těžké stroje s radlicí, které právě doopravovali cestu (z původní „rolety“ na slušně sjízdnou, byť stále prašnou). Zvířata se jim ale evidentně podařilo odehnat. Vidíme jen pár buvolů, zeber, žiraf, antilop (lvy dnes už žádné).

Zato jsme dnes poprvé viděli i místní černé jihoafričany na dovolené = civilisty (ne jenom rangery a službu), jak se autem projíždí po parku a pozorují zvířata. Jednou to byla rodinka a s malým dítětem, podruhé černá holka za volantem a černý kluk kouřicí cigaretu (v hrdinství, že stojí asi tak 20 metrů od několika buvolů). Ale přejeme jim to (jinak všude jinde standard jenom to, že černoši „pracují“ a běloši si „užívají“).

Kemp Lower Sabie trochu připomíná Skukuzu, je to dáno hlavně přilehlým stanovým městečkem. Tomu je podřízeno i množství společných kuchyněk, prádelen a toalet. Náš domeček č. 67 je „na hlavním náměstí“. Domečky jsou postaveny v kruhu, v jehož středu je „letní kino“ — betonové bíle natřené plátno a sedadla (naštěstí nejsou zájemci o film). Venkovní sezení je naštěstí tak, že se s nikým nerušíme, ale soukromá atmosféra minulých kempů je ta tam. Sedíme na verandě, když kolem nás stále něco padá (vypadá to na „myší hovínka“). Uvědomíme si, že v doškové střeše nad verandou sídlí netopýři. Skutečně, za chvíli vylétají kolem našich hlav lovit noční hmyz. Prostě jsme blízko civilizace (a doma taky bydlíme na návsi ☺.

K večeři, přesyceni steaky, volíme těstoviny. Koupili jsme si pytel kolínek a dvě konzervy omáčky „a la Boloneza". Když voda na těstoviny začíná vařit, všímám si, že špagety v konzervě jsou již součástí konzervy (člověk se holt učí celý život ...). Ale jinak hurá, je to snadnější a ty těstoviny alespoň „zbudou pro chudé“.

Ráno jedeme na lvy a levharty.

Den osmnáctý

„Můj milý deníčku, dnes byl velký den".

Vstali jsme pozdě, z kempu už skoro všichni vyrazili na safari. Po snídani (už chodili uklízeči), tj. po osmé, jsme vyrazili taky. Antilopy a žirafy u cesty bereme jako rutinu. Jedeme směr na Crocodille Bridge, abychom udělali smyčku a zase se vrátíme (chvíli po asfaltce, potom kousek zkratky po prašné kolem řeky).

Po necelém kilometru vidíme něco přecházet přes cestu. Divná silueta ..., tu jsme tu ještě neviděli. Chvíli nevěříme svým očím (Iva ještě kontroluje pomocí dalekohledu), ale je to tak, před námi je levhart. Přechází přes cestu, asi tak 80 m před námi, směrem k vodě. Než jsme k němu dojeli, byl pryč v buši, zahlédli jsme jenom jeho ocas. Špičku ocasu měl bílou a nesl ho prohnutý nahoru (jako náš Alísek.). Bylo to to poslední, čeho si stačíme všimnout. Na focení pochopitelně nebyl čas. Chvíli čekáme na kraji cesty, zda se nestane zázrak, zda šelma nepůjde náhodou zpět. Nestal ...

Mezitím dojelo auto s rangerem (s výletníky z kempu). Vysvětluji jim, proč tu stojíme, snaží se chvíli (sedí vyše než my) levharta objevit. Objevují ale jenom nosorožce na druhé straně řeky.

Jsme smutní, že nemáme dokument o levhartovi, a tak jedeme dál. Oči na stopkách, stále ve střehu. Míjíme další zvířata téměř bez zájmu. Proti nám auto naznačuje, že nám chce něco říci. Prý asi 5 km před námi spí u napajedla lev.

S očekáváním jedeme tuto informaci ověřit. Cesta je málo frekventovaná, u napajedla stojí jen dvě auta, brzy nacházíme, co pozorují. Skutečně tam pod keřem spí „velký dospělý“ lev. Je okolo jedenácté (tj. už slušně praží), lehl si tak, aby měl alespoň horní polovinu těla ve stínu.

Neuvěřitelné, malý kousek od nás (tak čtyři až pět metrů od auta) se vyvaluje ve stínu akácií lev velký „jako tele“, s hlavou položenou na zemi. Nic ho nezajímá, nehýbá se, a kdyby nebylo vidět, jak se mu zdvíhá břicho, jeden by si myslel, že není na živu. Přijíždí další auta, některá odjíždí a způsobí trochu hluku. K tomu „pan král“ sotva otevře oči, znuděně zjistí, že jsou to „jen lidé v autech“ a spí dál. Skoro po hodině to už skoro vzdáváme (se lvem nic nehne, občas mrkne a největší pohyb je přeložení tlap). Jedem kolem něho se otočit a když ho opět míjíme, zvedá znuděně hlavu, trochu se protahuje a pomalu vstává. Fotíme jak zběsilí, lehá si přímo vedle nás do polohy „sfingy“. To budou nádherné fotky!!

Ze dnešního dne máme opravdu radost. Během jediného dne jsme viděli kompletní africkou pětku: lev, levhart, slon, nosorožec a buvol. Trojku z loňska (slon, nosorožec, buvol) máme zdokumentovanou, doplnili jsme předchozí setkání se lvy (jenom levharta bohužel nemáme doloženého). Ale viděli jsme ho...

Pravděpodobnost, že jej uvidíme zítra (poslední den) není velká. Máme předsevzetí vyrazit už v šest (i snídani jsme si už dneska koupili).

Romantická poznámka: Je tu krásně, barvy savany se střídají během pár kilometrů od zelených trávníků s rašícími akáciemi, zpět do vyschlých koryt řek plných béžového písku. Střídá se žlutá (suchá tráva savany), zelená (nová tráva a stromy), červená (holá prašná zem), béžová (písek v korytech řek). Do toho jak blesk modrá (krásně kvetoucí vistárie), oranžová (drobné kvítky malých kytiček), bílá (kvetoucí keře podobné jak trnky u nás) a jasně žlutá (keře „zlatého deště“) a ohnivě červeně kvetoucími liánami. Dalo by se tu žít, snad se ty steaky se nikdy nepřejedly.

Den devatenáctý

I proto, že je poslední, vyrážíme už v šest. Snídani si bereme sebou (sendviče a džus jsme nakoupili už včera), doufáme, že uvidíme a zdokumentujeme levharta. Vyrážíme po vedlejší prašné cestě směrem na Crocodille Bridge. Asi jsme ale nezvolili dobrý směr, ani čas. Proti nám jedou davy aut (dnes to i na prašných cestách vypadá, jako na naší „D1"). Pokud se kolona rozdělí, je to jen díky tomu, že někdo více spěchá. O to víc se za ním práší (naše zadní okýnko je už tak zaprášený, že přes něj není ani vidět). Až kolem deváté hodiny se davy více rozptýlí. Jedeme pohodovým tempem, sem tam nějaké to zvíře, sem tam auto.

Vracíme se na hlavní cestu už směrem na Lower Sabie a během pár kilometrů vidíme po pravé krajnici pomalu kráčejícího !!! levharta !!!

Před námi jedoucí auto s ním pomalu couvá a snaží se mu přehradit cestu. Hned jsme u něj z boku a daří se nám ho zachytit alespoň na pár rychlých snímcích, než se ukryje v příkopu a v roští. Tam už za ním nikdo nemůže. Mezitím kolem srocení aut v obou směrech (vytušili z našeho rozmístění na cestě, že máme něco „důležitého“). Radši odjíždíme, nevíme, zda se ještě objeví nebo definitivně odešel do buše (slušné snímky se určitě podařili jenom tomu prvnímu autu a nám). Všichni ostatní ještě číhají dál...

Za necelý kilometr, možná dva, opět velké „srocení aut“. Okamžitě se dá rozpoznat, že se něco děje. Nikdo nehledí na nějaká dopravní pravidla (některá auta stojí kolmo na vozovku, po směru se stojí i ve třech řadách, některé auta „čumákem“ jiné „zadkemC).

Co je divné, že jsou zde dvě skupiny a mezi nimi je tak 30 metrů odstup.

Všímáme si kousek od cesty supí hostiny, evidentně dojídají zbytky po lovu. Většina aut se zaměřuje na ně a snaží se najít ten nejlepší výhled. Máme stažené okénko, tak na sebe kýváme s řidičem auta, které se proplétá v protisměru. Říká ... „pár metrů dál před vámi odpočívají dva gepardi (cheetahs), asi poté co zde něco strhli a nažrali se“. Rychle tedy manévruju k druhé skupině. Stojí tu tak tři /čtyři auta a přitom sotva pět metrů od silnice skutečně ve stínu líně leží po hostině dva krasavci — párek gepardů!! Sotva přijedeme, jeden se pomalu zvedá, chvilku pózuje, a potom oba pomalu odcházejí pryč a mizí do savany.

Takové štěstí ... , máme splněno!!! Viděli jsme (a zdokumentovali) celou pětku a ještě i gepardy.

Ještě jsme dnes ani neposnídali a už tolik zážitků. Měli jsme v plánu zastavit na nějaké vyhlídce a pojíst při pozorování zvěře. Setkání s predátory, ale mění naše cíle. Zastavujeme se v kempu, dáváme si snídaní z místního občerstvení („maxi muffin“ plněný kuřecím masem a corizo zapečené v pikantním sýru a k tomu skvělé velké latté a capuccino). K obchodě kupujeme maso na večer (je to „impala potjie“ — bohužel nevím, co je to anglicky „potjie“).

Blíží se poledne, venku víc jak třicet stupňů, zvířata se stejně budou schovávat ve stínu a odpočívat (možná mají více rozumu, než ty lidi v klimatizovaných autech). Jdeme tedy taky do hajan (odpoledne uvidíme, jak se to osvědčí. Po probuzení se zmůžeme už jenom na procházku po kempu s vyhlídkou na řeku Sabie. Sledujeme, jak ve vodě zápasí hroši, uprostřed řeky se pasou buvoli, všude spousta ptactva a křiku, sem tam ve vodě krokodýl, na protějším břehu tlupa paviánů, atd.

Pak už jen balíme kufry, snažíme se rozdělit váhu do dvou velkých kufrů, snad „nestrhneme“ váhu na letišti. Ze dřeva vyřezávaná zvířátka (slon a nosorožec) jsou trochu těžká, žirafa a impaly zase neskladné a křehké na nárazy.

Ráno vyrážíme nejkratší cestou směr Pretoria, s Krugerem se budeme loučit těžko.

Bylo tu moc krásně, zvířata opravdu na dosah (skoro až nepatřičně). Těžko říci co tu bylo nejlepší:

Určitě ohromný spící lev na pár kroků, nádherný levhart téměř k pohlazení, elegantní gepardové, sloni, kteří z lidí mají prču, výhružní nosorožci, podmračení buvoli, ohromná stáda různých druhů antilop, zeber, žiraf, pakoňů. Nádherná příroda ve všech barvách a tvarech...

Snad nám ty dojmy dlouho vydrží !!!

Den dvacátý

Jedeme do Pretorie a pak domů. Dojídáme k snídani poslední zásoby, ostatní likvidujeme. Zbytek cesty už není tak bohatý za zážitky se zvířaty..., spíše s Jihoafričany. O tom ale až příště.