Naše cesty za exotikou Kapské město
Vyhlídka da Ponta do Rosto

Příprava na cestu

Když jsme koncem roku 2019 přemýšleli o cíli naší dovolené v roce 2020, velká dobrodružství typu Botswana jsme zamítli z důvodu zdravotních problémů a skoro už pokročilého věku. Začali jsme proto hledat spíše civilizaci, a to nejlépe v rámci EU. Jednoznačně zvítězila destinace Madeira. Termín zvolen na září, v únoru zakoupeny letenky, zarezervováno ubytování a začali jsme se studovat, co je na ostrově kde zajímavé.

Nicméně pak udeřila pandemie s KOVID-19 a začaly se dít věci. Státy postupně uzavíraly hranice a začaly zákazy cestování. To jsme si ale pořád ještě říkali, září daleko, není se čeho obávat, letošní dovolenou není potřeba zařazovat do položky ztráty. Nic jsme neměli pojištěné proti zrušení, jen zaplacené.

Pak se se zhroutily ekonomiky, zavřely hranice, všichni chodili v rouškách a nálada byla víc než blbá. Portugalsko mělo na začátku hodně nakažených, informace prohlášené jeden den, většinou už druhý den neplatily. V létě byla sice situace lepší, ale letadla moc nelítala a cestovky nabízely jen Řecko a Chorvatsko. Pak se roušky přestaly nosit a lidi se přestali bát infekce. I my jsme začali jsme být trochu optimističtější. Koncem srpna a začátkem září jsme se začali připravovat na cestu. Pak se situace otočila a když jsme odlétali, tak Česko už mělo raketový nárůst nakažených. A tak to vypadalo, že 11. září 2020 utíkáme z Česka před KOVID-19 na stabilnější portugalskou Madeiru.

Na internetu je možné najít spoustu cestopisů nebo průvodců pro Madeiru. Jako základ nám posloužily stránky Zdeňka Bakšteina o Madeiře a Průvodce po Madeiře a Porto Santo, který je v češtině a publikuje ho ministerstvo turistky na Madeiře.

Před odletem jsme si ale pro jistotu ještě objednali aktualizovaného průvodce se 70 nejkrásnějšími trasami po Madeiře a turistickou mapu v měřítku 1:50000.

Pár informací o Madeiře

Ostrov je portugalský a patří do skupiny ostrovů nazývané Makaronézie (spolu s Kanárskými, Kapverdskými a Azorskými ostrovy). Omývá ho Atlantik, stejně jako ostatní ostrovy má sopečný původ, je hodně strmý, často tu prší. Společnost Smartwings létala v roce 2020 1x týdně z Prahy přímo do Funchalu (hlavní město Madeiry), cena za letenku okolo 8000 Kč. Délka letu zhruba 4 hod, časové pásmo na Madeiře o 1 hod méně než u nás.

Den první - pátek

v půjčovně

Víme, že po přistání budeme testováni na KOVID (platí místní), takže očekáváme to nejhorší. Způsob testování podobně jako u nás –> stěr z nosohltanu (organizace ale perfektní). Do 12 hodin máme očekávat výsledky a nemáme se do té doby „moc“ courat po ostrově.

Ještě před tím ale vyřizujeme auto. Má to být Mercedes s ručním řízením, na parkovišti nás ale čeká AMG A180d s automatem. Je takřka nový, má najeto jenom 2300 km. Všude samá elektronika, máme ale problém – středový panel nemá řazení. Milan se nakonec snižuje k tomu, aby se zeptal, kde se to auto řadí („… no přeci pod volantem …“). To měly trabanty a wartburgy – asi německá tradice. Jinak ale všechno ostatní umí skvěle: zadní kamera pro parkování, boční senzory, hlídání jízdních pruhů atd. Jenom některé ovladače jsou úplně jinde, než jsme zvyklí. Naštěstí čtyři naše kufry do kufru umí bez problémů.

cesty na Madeiře první večeře na Madeiře

Asi po půl hodině nastavování navigace (pořád se jí nedaří vysvětlit, kde máme zamluvené ubytování), konečně vyrážíme. Na Madeiře je vše blízko, ale buď strmě nahoru nebo strmě dolů. Navigace nás vodí po uzoučkých a strmých cestách (Milan nevěří, že jedeme správně). Penzion Quinta Cova Do Milhau objevujeme po chvíli bloudění a hned jsme se i nastěhujeme. Majitelka sice tvrdí, že má hosty, ale v celém areálu jsme evidentně sami. Kompenzujeme jí to objednáním večeře za 2x 22 € (filet z mořského vlka s brambory a batáty, zeleninová polévka, salát a zákusek). Díky KOVIDu vše jenom v papírové tašce (papírové talíře, krabičky z polystyrénu, …), jídlo ale luxusní. Pension je v krásné zahradě, zítra si jí musíme obhlédnout.

 

Den druhý - sobota

naše ubytování v Quintě výhled z terasy

Ráno je mírně zatažené s ambicemi na polojasno. Z terasy vidíme údolí, kopce, bílé domečky na strmých svazích, všude klid a pohoda. Na recepci fasujeme snídani „Grab and Go“, tj. opět v papírové tašce. Na verandě si sami servírujeme bohatou snídani, včetně čaje z konvice a z domova dovezenou kávu (namletou na ručním mlýnku) a začíná seznamování s Madeirou.

Chceme se podívat do Funchalu, předpokládáme že v sobotu můžeme narazit na nějaké zajímavé aktivity (třeba trhy). Navigace nás zase vede nejkratší cestou, žádné velké serpentýny, cesty většinou strmě dolů, sklon až 40 stupňů. Iva se často opírá rukama o přední panel, kdy nevidíme přes kapotu, při dojezdu na rovinu škrtáme o asfalt předním spojlerem, projíždíme snad nejužší cestičky na ostrově, prostě zážitek.

Den druhý - sobota

naše ubytování v Quintě výhled z terasy

Ráno je mírně zatažené s ambicemi na polojasno. Z terasy vidíme údolí, kopce, bílé domečky na strmých svazích, všude klid a pohoda. Na recepci fasujeme snídani „Grab and Go“, tj. opět v papírové tašce. Na verandě si sami servírujeme bohatou snídani, včetně čaje z konvice a z domova dovezenou kávu (namletou na ručním mlýnku) a začíná seznamování s Madeirou.

Chceme se podívat do Funchalu, předpokládáme že v sobotu můžeme narazit na nějaké zajímavé aktivity (třeba trhy). Navigace nás zase vede nejkratší cestou, žádné velké serpentýny, cesty většinou strmě dolů, sklon až 40 stupňů. Iva se často opírá rukama o přední panel, kdy nevidíme přes kapotu, při dojezdu na rovinu škrtáme o asfalt předním spojlerem, projíždíme snad nejužší cestičky na ostrově, prostě zážitek.

katedrála ve Funchalu

Ani v městských uličkách moc místa není, nejsou tu chodníky, takže když míjíme nějakého chodce, boční senzory řvou jako o život. Dtto při odbočování do pravého úhlu, ne každému se to povede, jak dokládají omlácené rohy domů. Bohužel ani blízko pobřeží není rovných míst, taktéž tu není moc míst k parkování. Podaří se nám to až po delší době na patrovém parkovišti poblíž tržnice Lavradores a spodního stanoviště lanovky na Monte (zaplaťpánbůh auto zatím bez odřenin).

stánky s ovocem ve Funchalu

Procházíme se až ke gotické Se Catedral do Funchal, v blízkosti květinové a ovocné trhy. Necháváme se odchytnout na ochutnávku u stánku s ovocem. Ochutnáváme různé příchuti maracuji („vášnivého ovoce“) s příchutěmi ananasu, pomeranče, citrónu, třešní, fíků, kiwi, …, prý všechno po umělém opylení z květů příslušného ovoce – mňamka. Kupujeme vzorky, že si vezmeme domů. Asi je ale lepší kupovat až před odletem. Plody totiž rychle přezrávají.

festival ve Funchalu festival ve Funchalu

Na květinovém trhu navštěvujeme výstavu aranžovaných květin – nádhera na pohled, všechno bychom chtěli mít i doma na zahradě, ale ty zimy…… Potkáváme do květinových krojů oblečená děvčata, patří ke květinami vyzdobenému vozu. Alegoricky vyzdobený vůz má na sobě desítky možná stovky květů anturií a proteí, strelície, kalokvěty a další květiny, za které bychom doma v květinářství platili tisíce.

V přístavu jsou vytrvalostní závody v plavání v oceánu, něco jako železný muž či žena. Je tu dost lidí, rozestupy žádné. Kotví tu nádherná galéra, která každý den pluje s turisty kolem pobřeží. Iva už z horka umírá, tak dostává obrovskou zmrzlinu (příště si prý radši to umírání odpustí).

zahrady v Monte Palace

Muzeum Christiana Ronaldo nás nijak neláká, ale chceme navštívit místní botanické zahrady. Nepotřebujeme jet lanovkou, tak vyrážíme autem směr Monte. Popřením fyzikálních zákonů se ocitáme až u vrchní stanice lanovky (cca 500 m.n.m.), celý Funchal je pod námi. Zahrady Monte Palace Madeira jsou příjemnou procházkou mezi květinami a stromy, vše doplňují vodopády. Ani zde ale není rovina, takže šlapeme z kopce dolů a zase zpět nahoru. Celí uchození ještě zastavujeme v nákupním centru La Vie na večeři a míříme domů. Cesta zpátky je trochu komplikovaná – navigace si z nás zase tropí srandu.

Pozitivní zpráva je, že jsme negativní – dostali jsme oba potvrzení na e-mail.

Den třetí - neděle

Po snídani z pytlíku (pečivo se šunkou nebo vejci, bílý jogurt, ovocný mix, atp.) se vracíme do Funchalu, včera jsme nestihli tržnici Mercado dos Lavradores. Bohužel zjišťujeme, že v neděli je zavřeno, tak snad někdy příště.

Palheiro Gardens leváda dos Tornos

Z recenzí jsme se dočetli, že lepší než Jardim Botânico da Madeira jsou Palheiro Gardens. Po krátkém bloudění zahrady nacházíme, je to tu menší než v Monte Palace, ale je zde více stříhaných dřevin, i krásně kvetoucích exotických květin.

Odpoledne se konečně dostáváme i k ochutnávce místních levád. Hledáme, kde nastoupit na jednu z méně náročných tras podél levády dos Tornos, se zastávkami v Hortenzia House a Jasmin Tea House. Poblíž Hortensia Gardens narážíme na pár zaparkovaných aut. Hortensia je evidentně zavřená, ale nacházíme cestu podél levády dos Tornos, na kterou se napojíme a vesele si podél ní šlapeme směrem k Jasmin Tea House. Voda v levádě je krásně čistá a poměrně rychle teče. Čajovna je otevřená, sestupujeme tedy k ní cca 150 metrů.

Jsme zde dneska jediní hosté, majitel je podle přízvuku rodilý Angličan, tak se dáváme do řeči a vzájemně si postěžujeme na KOVID. Čajovna prý teď nemá žádné hosty, otevřel až v září (a to ještě hlavně kvůli tomu, že Hortensia má zavřeno, denně ale přijde jen pár turistů). Dáváme si tedy čaj, domácí banánovou buchtu a taky limetkový koláč – naše úsilí nastartovat hospodářství Portugalska ale asi moc nepomůžeme.

Naše cesta bohužel nemůže pokračovat dál kolem levády, navíc začíná mírně a následně i hustě pršet. Samozřejmě jsme vybaveni bundami, pláštěnkami i deštníkem, ale vše zůstalo v autě. Chvilku se tedy schováváme pod stromy, ale nakonec se radši zrychleným pochodem co nejrychleji přesouváme k autu.

pohled z Caniçal na severo-východní cíp Madeiry na Ponta do Rosto

Vracíme se domů do Quinta Cova Do Milhau, abychom si dali kafe a mohli se převlíknot. Protože se venku dělá pěkně, rozhodujeme se ještě k výletu na severo-východní cíp ostrova. Ze Santo da Serra prudký sjezd do Machico a dále do Caniçal. Dále až na vyhlídku Ponta do Rosto. Překrásné výhledy na moře, na druhé straně výhledy na městečko Caniçal.

Pak už jen cesta zpátky do Quinta Cova Do Milhau. V Santo António de Serra si kupujeme od místního pekaře Boca do Coco, což je typ chleba z příměsí batáty – specialita Madeiry. Je to pšeničná chlebová placka, která se speciálně opéká na ohni, následně se rozřízne a pomaže se máslem s česnekem. Teplé je to mňamka. Večeříme tedy Boca do Coco se šunkou a sýrem, zapíjíme portugalským červeným vínem a plánujeme další den.

Den čtvrtý - pondělí

masiv Pico de Ruivo z vyhlídky Portela Santa Cruz z vyhlídky Portela

Vyrážíme na průzkum severovýchodu ostrova. První zastávku děláme na Miradouro da Portela, odkud jsou nádherné výhledy na Porto da Cruz a Faial, nad kterými se tyčí Penha de Águia. Na druhou stranu pak nabízí pohledy na masiv centrálního pohoří s Pico de Ruivo de Santana (1962 m.n.m). Zároveň zde začíná / končí několik turistických cest, takže tu čekají taxíky na zákazníky.

Fajã da Rocha do Navio barevné suťoviště

Pokračujeme směrem na Faial, ale ne tunelem, ale pěkně přes kopečky. Cestou zastavujeme u nádherných výhledů na skalnaté severní pobřeží ostrova. Míjíme Faial a směřujeme do městečka Santana. Zde sjíždíme k lanovce (Teleférico). Lanovka nabízí sestup o cca 300 m dolů až na pobřežní terasu Fajã da Rocha do Navio, která je chráněnou přírodní rezervací (jsou zde obhospodařovány malé vinice). Zde děláme procházku na obě strany od lanovky. Na jednu stanu je kamenné suťoviště a divoký příboj Atlantiku přílivu zakončený skalnatým ostrovem Ilhéu da Rocha do Navio. Na druhou stranu jsou vinohrady a pohádkové domečky, ze kterých je asi velká část je neobydlená. Při cestě lanovkou zpátky nahoru si všímáme vodopádů, které překonávají výšku několika set metrů (v době dešťů to musí být paráda).

Santa Cruz z vyhlídky Portela

Následně děláme zastávku v Santaně zastávka, původně jenom poslat pohledy. Pošta má ale otevřeno až od 14 hod, tak navštěvujeme skanzen (něco podobného jako u nás v Rožnově). Navštěvujeme typické původní domy na Madeiře – barevné, střechy ze slámy, uvnitř domácí produkty – ochutnáváme rumové likéry. Je to tu připraveno na mnohem větší počty turistů, než tu ve skutečnosti dneska je (velké podzemní garáže apod.). Jenom pár venkovních restaurací má otevřeno, zase si tu pletou capuccino (našlehané mléko) s vídeňskou kávou (šlehačka).

Camacha

Je po poledni, tak se rozhodujeme k přejezdu napříč přírodní rezervací (Parc Natura da Madeira) přes Ribeiro Frio na jižní stranu ostrova. Rozmýšlíme návštěvu věhlasných „Balcões“, ale protože mraky jsou poměrně nízko, necháváme si to na následující dny. Zpáteční cestu směřujeme přes město Camacha, které má být proslavené košíkářským zbožím. Zjišťujeme ale, že kvůli KOVIDu je zde už od března všechno zavřeno – letošní sezonu už zřejmě zabalili.

Nakonec hledáme v okolí Camacha levádu da Serra do Faial, ale zjišťujeme, že je neudržovaná a bez vody. Směrem na Porto da Serra hledáme její pokračování u Áquas Mansas – taky bezúspěšně.

Mnohokrát za den se mění počasí, špatně se cokoli plánuje. Ačkoli jsou městečka od sebe jen pár kilometrů vzdálená, je počasí rozdílné. Zvlášť dešťové přeháňky rychle přijdou, ale i rychle zmizí.

Paní domácí nás zase nachytala na večeři na madeirskou specialitu – pečená Espáda (anglicky Scabbard, česky Tkaničnice) s banány a grilovanou zeleninou. Polévka je zeleninová, jako zákusek kávový krém s borůvkami (trochu přeslazený). Místo hubnutí tak spíše přibíráme, zítra budeme muset zase do terénu. Plánujeme více variant dle počasí.

Den pátý - úterý

masiv s Pico do Arieiro vyhlídka Balcões

Ráno obloha jako vymetená, tj. je rozhodnuto. Jedeme do Ribeiro Frio v přírodní rezervaci Madeira a navštívíme Balcões, odkud by měly být vidět 3 nejvyšší vrcholky centrálního masívu – Pico do Gato, Pico das Torres a nejvyšší Pico Ruivo – vše okolo 1800 m.n.m. Už po cestě na Ribeira Frio zastavujeme na vyhlídkách na skalní masiv.

Jako jedni z prvních přijíždíme do Ribeiro Frio kolem desáté hodiny. Není tu moc aut, tak snadno parkujeme podél silnice a nacházíme cestu, která by nás měla dovést na vyhlídku Balcões (cca 1.5 km). Podle průvodce má být všude spousta lidí, ale jdeme úplně sami vavřínovým lesem. Až na vlastní vyhlídce zhruba deset mladých Portugalců, krmících pěnkavy. Pod námi srázy cca 600 m až k pobřeží oceánu s pohledy na Faial a Santa Cruz, před námi zelené kopce zakončené skalnatými vrcholy – a nad nimi krásné modro. Necháváme si na památku udělat společnou fotku. Cestou zpět už nás míjí více turistů, sem tam slyšíme i češtinu.

leváda do Furado mechy napájející levádu

Jsme zpátky na parkovišti, a tak je dobrý nápad dát si kávu. Po zhruba půl hodince odpočinku vyrážíme na druhou stranu po trase TR10 podél levády do Furado (směr na Portelo). Jdeme po proudu, zpočátku široká cesta pod příkrovem hustých stromů a vavřínů, později už ale jenom úzký betonový chodník zajištěný drátem. Celá cesta má trvat dvě a půl hodiny, chceme dojít jenom zhruba do poloviny a vrátit po té samé cestě. Nad námi zelené srázy, z nichž crčící pramínky vody napájející levádu, pod námi taky zelené srázy, často stovky metrů. Míjíme vyhlídky, jak do údolí, tak i na skalní masivy centrálního pohoří, nad kterým už ale je docela zataženo.

připojení další levády

Otáčíme to zhruba po hodině u kamenného mostu, kde se připojuje další leváda a vracíme se stejnou cestou zpět, na parkovišti si opět dáváme kafe. Všichni kolem si objednávají místní Ponchco (vymačkaná marakuja s bílým rumem), tak Iva zkouší také – fakt výborné. Prohlížíme si výrobky z ovčí vlny, nejvíce nám líbí poncha (nemůžeme se ale shodnout, zda má cenu to dovézt – kdo to bude nosit??).

Máme pořád ještě spousta času (je okolo 3 hod odpoledne), tak to znovu bereme přes Funchal. V tržnici Mercado dos Lavradores už umývají jenom stoly od ryb, jsou ale otevřené stánky s ovocem a květinami. Po ochutnávce různých druhů si kupujeme si banánovou marakuju (na tržnici skvělá, ale večer přes spaním už nic moc). V tržnici je ale k vidění reprezentativní vzorek madeirských produktů – košíkářské výrobky, krajky a výšivky, květinářství. Neodoláme a pomáháme portugalské ekonomice nákupem krajkového ubrusu na stůl do kuchyně.

Večeříme z vlastních zásob (sýr, šunka, ovoce) s plackou Boca do Coco, která chutná i k české hříbkové polévce.

Den šestý – středa

výborná hlubinná tkaničnice

Jeden den musí být odpočinkový a byl to právě tento. Hlavně díky tomu, že předpověď hlásí zamračeno celý den, což potvrzuje šedivá obloha při snídani na terase v Quinta Cova Do Milhau. Rozhodli jsme se pro dnešek prozkoumat jihovýchodní pobřeží Madeiry. Nejprve se chceme ještě jednou zastavit ve Funchalu, kde jsme ještě nebyli v rybí tržnici Mercado dos Lavradores.

Smrdí to tu náramně (i přes roušky, které povinně nasazujeme, kdykoliv jsme v nějakém uzavřeném prostoru). Jsme tu kolem jedenácté, takže u většiny stolů už se jenom čistí hrozivě vypadající hlubino-mořská espada (česky tkaničnice tmavá), černá zubatá ryba vypadající trochu jako štika. V pondělí jsme z ní měli filet k večeři a byl skvělý.

Dál vyrážíme po hlavní magistrále podél jižního pobřeží směrem na Ribeira Brava. Díky rozeklanému pobřeží ale magistrála VR1 většinou vede tunely, takže máme jenom občas pár chvilkových pohledů na pobřeží. Dle průvodce má být starobylé městečko Ponta do Sol kontrastem k Funchalu. Zároveň máme chuť na kafe, tak proč to neskloubit.

promenáda v Ponta do Sol

Zastavujeme u krásné pobřežní promenády, kousek pod námi kamenitá pláž s koupáním, chráněná od oceánu kamennou hrází. Malý zádrhel s tím, že je zde parkovací automat a jako na potvoru nemáme vůbec žádné drobné. Za rohem je však několik kaváren a restaurací, kde nám rozměňují pětieurovku.

grilované krevety

Po několika fotkách a krátké procházce po Ponta do Sol to jistí vysutý snack bar nad místní pláží. Dole na parkovišti sledujeme policii obcházející naše auto (asi nás někdo napráskal, že jsme odešli a nezaplatili). Ale chyba lávky, místní informátoři si nevšimli, že jsme už mezitím dali parkovací lístek na palubovku.

Ve snacku dostáváme na něco chuť, padli nám do oka „grilled prawns“ – naposledy jsme krevety jedli na Azorech, tak si objednáváme jednu porci s hranolky a dva příbory. Při jídle sledujeme koupající se pod námi v křišťálové vodě.

Máme pořád ještě do večera spoustu času, a tak přestože nad námi jsou pořád šedivé mraky, rozhodujeme se udělat přejezd na severní pobřeží ostrova přes sedlo Boca da Encumeada, které je ve výšce 1000 m.n.m. Je zde pochopitelně i možnost projet na sever ostrova tunelem po magistrále (cca 30 min), volíme ale tradiční cestu. Opět slušné stoupání, nahoře bohužel mlha a drobně mlží.

Na druhé straně sjíždíme do São Vincente, kde mají být místní vulkanické jeskyně, které jsou ale podle Google dočasně uzavřené. Jenom si potvrzujeme, že je o pravda. Kolem ale pěkně upravený park, tak alespoň procházka po něm. Točíme to zpátky na východ po severním pobřeží, navigace by nás pořád strkala na hlavní cesty do tunelů, nějak se jí pořád nedaří vysvětlit, že nechvátáme a chceme si užít cesty po pobřeží.

tunely na Madeiře vyhlídka u Cabanos Village

Cesta (E.R.101) přes Ponta Delgada a São Jorge do Santany je asi to nejhezčí, co jsme dosud z ostrova viděli (není tu dosud dodělaná magistrála, takže tak jak se jezdilo původně). Všude tu bují zeleň, cesta se klikatí zprava doleva, nahoru a dolů, malebné a barevné domečky jsou nad námi i pod námi, nalevo útesy, do kterých buší Atlantik (příbojové vlny mohou mít dobře tři metry). Občas nějaký tunel pro jedno auto, kolem cesty každou chvíli vodopád, prostě nádhera. Na cestě jsou ale často docela velké spadané kameny, někdy dokonce i lavina z kamenů spadlých přes celou cestu (doufám, že nějaký šutr nechytíme na kapotu). Nikdo si z toho ale nic nedělá, auta jezdí přes to tam i zpátky. Časté zastávky na vyhlídkách – nejhezčí u Cabanos Village (za Arco de Sant Jorge).

Den sedmý - čtvrtek

Dnes dle předpovědi nebude počasí nic moc, tak jsem se rozhodli projít si královskou levádu do Rei, kde se těšíme na vavřínové lesy. Podle průvodce má patřit mezi 10 nejkrásnějších túr na Madeiře. Je to kousek od São Jorge, kde jsme se toulali včera. Nejedeme přímo, projíždíme ještě jednou některá místa na východním pobřeží, kde jsme už sice byli, ale kvůli poničené paměťové kartě nemáme přístup k fotkám z třetího a čtvrtého dne. Je polojasno a co kilometr, to změna.

podél levády do Rei

Procházka začíná na parkovišti u snack baru Levada do Rei, kam nás navedli ukazatele z Achada Grande. Na levádu narážíme kousek nad vodárnou, pokračujeme proti směru toku koryta, ve kterém je krásně čistá voda. Cesta je zpočátku poměrně široká (byť místy po včerejších deštích blátivá), dál na užších místech je už jištěna zábradlím. Odhad délky trasy dle průvodce je 5 hod (5 km k ústí potoka Ribeiro Bonito, který napájí levádu, potom po stejné cestě zpět).

vodopád na levádě do Rei potok Ribeiro Bonito

Nasazujeme tempo německých důchodců (překlad z průvodce), rychle profrčíme úvodní část kde jsou kolem cesty samé kalokvěty. Dál pokračují stříbrné aleje eucalyptů, později vavřínové lesy. V druhé části trasy procházíme krátkým tunelem. Následuje očekávaný vodopád, kterým podcházíme bez velkého namočení (máme bundy) a jsme u cíle.

Zrod levády je v nádherné zelené soutěsce, kam slunce moc nesvítí. Je tu ticho, jen potok Ribeiro Bonito bublá, když se vlévá do levády. Modré pěnkavy čekají na svačinu od turistů. Těch naštěstí letos není moc, a tak je celý náš výlet poměrně klidný (potkáváme maximálně 10 lidí, včetně údržbáře levád s lopatou přes rameno). Zpátky ve snack baru Levada do Rei asi dáváme výborné capuccino. Jak s i následně potvrzujeme, snack nepoužívá pro přípravu kávy žádný levný přístroj.

hovězí špízy Espetada v restauraci na Portela

Přemýšlíme, co si dáme k večeři, vítězí nápad ochutnat místní specialitu – hovězí špízy Espetada. Pan Google nám shodou okolností doporučuje restauraci Portela a Vista, kterou máme na trase domů. Po upozornění od obsluhy, že dovnitř smíme jenom s rouškou, obsazujeme stůl s krásným výhledem na údolí – jsme tu jediní hosté. Na každém stole je umístěn jakýsi věšák. Za chvíli pochopíme, když nám paní domácí přináší dlouhou jehlu, na které jsou napíchnuty kusy opečeného hovězího masa. Příloha hranolky a kostky z kukuřičné polenty. Maso se z jehly se stahuje speciálními kleštěmi. Dohadujeme se, co je to za maso (večer si potvrzujeme v nějakém dřívějším díle pořadu „Kluci v akci“, že se to dělá z nízkého roštěnce). Bude to asi pravda, protože maso je krásně prorostlé, ale není tučné. Moc nám to chutnalo, zkusíme to doma (musíme si ale vypěstovat ten vavřín / bobkový keř, jehož listy tomu dávají fantastickou příchuť).

Zítra nás čeká přesun na další část pobytu do Porto Moniz, snad to ráno zvládneme a pobalíme se.

Den osmý - pátek

severovýchod ostrova

Dnes poslední snídaně v Quinta Cova Do Milhau. Vše máme sbaleno na přesun a kolem desáté vyrážíme. Opět to není nejpřímější cesta, kvůli pár fotkám to znovu bereme přes Portelu a zpátky na poloostrov Ponta de São Laurenço. Je jasno, sem tam obláček, fotky jsou pěkné. Následně to otáčíme na západ a po severní straně ostrova přes Santanu a São Jorge míříme na východní cíp ostrova k Porto Moniz. Tady máme rezervaci ubytování pro druhý týden, v hotelu Euro Moniz. Čas nás netlačí, tak jedeme zvolna od vyhlídky k vyhlídce. Krásné výhledy, strmé silnice, obrovské vlny na moři, to je náš dnešní program.

podél levády do Rei

Madeira je nicméně skvěle připravena i na rychlé přesuny – ostrov je prošpikován tunely (zatím nejdelší měřil cca 3,5 km). Dneska je ale využíváme jenom k přesunům mezi místy, kde jsme už byli.

Okolo druhé hodiny odbočujeme k jedné z dalších vyhlídek (někde kolem vesnice Boaventura u Ponta Delgada). Sjíždíme z hlavní E.R.101 a sjíždíme k pobřeží. Aniž bychom něco podobného hledali, objevujeme bezva restauraci u svatého Krista (São Cristovão) s krásným výhledem na pobřeží i na strmé pohoří.

podél levády do Rei

Říkáme si, „…proč nezkusit něco z místních specialit“, a tak zariskujeme a objednáváme si jako předkrm grilované mušličky (seashell limpets = česky mušle přílipka) a jako hlavní jídlo vařené sépie a chobotničky s hranolky. Mušličky skvělé, zalité máslem s česnekem, ty squids a calmares se dali sníst, ale jsou i lepší jídla. Hlavně to nesmí vychladnout, protože pak je to trochu „žvýkací“. Z portugalské kuchyně nám zbývají ochutnat už jenom grilované sardinky a polévka z mořských plodů (Creme de Marisco).

rozbouřený Atlantik v Porto Moniz

Při příjezdu do Porto Moniz jsme trochu vyděšení. Je to turistický resort, všechno je tu připraveno pro spoustu hostů. Nakonec však zjišťujeme, že kvůli KOVIDU je tu vlastně prázdno. Ubytování je bezva, v hotelu Euro Moniz máme balkon s výhledem na přírodní mořské bazény (prý patří mezi TOP10 v EU) – Atlantik je dnes obzvlášť rozbouřený, bazény jsou zavřené, zalévají je příbojové vlny. Ale jinak je jasno a cca 27o C.

Procházíme si celé městečko, stavíme se na kafe, trochu něco nakupujeme k jídlu. Z bezpečí balkonu hotelu pak pozorujeme vlnobití (vlny mohou dosahovat tak 3 m, ale stříkají do výše dobře až 20 m).

Dnešní den byl pohodový, zítra zkusíme zase nějakou túru. V okolí je hned několika levád nebo cest vavřínovými lesy. Zatím máme nakrokováno rekordních 21500 kroků kolem levády do Rei (viz sedmý den), předtím asi 18000 kroků na Balçoes a kolem levády do Furado (viz pátý den). Tak uvidíme, co na to řeknou naše kolena zítra.

Den devátý - sobota

Dnešní snídaně v hotelu Euro Moniz je v duchu KOVIDu. Po příchodu do jídelny (v rouškách) nás usazují ke stolu, následně s námi obsluha prochází dokola snídaňový bufet. Ukazujeme a obsluha v rukavicích nakládá na talíř – míchaná vajíčka, slanina, pak už jenom kýváme hlavou – ano to chci či toto nechci.

podél levády do Rei

U vedlejšího stole je pár s americkým přízvukem, pán je trochu zmatený, pokusil se nalít si džus sám a dostal vynadáno – virus je následně mohutným máváním utěrky zahnán a turista poučen – „smíš si jenom říci nebo ukázat co chceš a počkat, až Ti to nandám“. Raději vyklízíme pole a vyrážíme do hor.

Severozápadní část Madeiry je teplejší, sušší a chudší. Je tu daleko více prázdných domů, zahrady jsou zanedbané, nekvete tu tolik květin jako na druhé straně. Dokonce ani samotné městečko Porto Moniz nemá pořádnou květinovou výzdobu.

pohled do údolí Ribeira da Janela

Jedeme po E.R.110, nějací turisté na Madeiře určitě jsou, což se projevilo na parkovišti u přírodní rezervace Rabaçal, kde je již v půl desáté spousta aut. Přezouváme terénní boty a vyrážíme sestupem k poštovně Rabaçal (Casa do Rebaçal) – cca 3 km, odkud vedou trasy podle stejnojmenných levád k vodopádu Risco a jezírku 25 pramenů – uvidíme, zda jsme volili správně (čeká nás převýšení 380 metrů dolů a pak zase nahoru). Začátek velká "nuda", protože klesáme po asfaltové cestě, ze které jsou jenom sporadické výhledy do údolí Ribeira da Janela. Celá oblast je však vyhlášena jako přírodní památka UNESCO.

vodopád Risco jezírko 25 pramenů

Od poštovny cesta pokračuje dál dolů, což ještě jde, pak ale přicházejí prudké a kluzké schody (cca 80 m) a další příkrý sestup. Podél levády už po rovině k vodopádu Risco, který je prý nejkrásnější na Madeiře. Dá se pod ním podejít na jeho druhou stranu – krátké a mokré dobrodružství. Cestou zpátky se napojujeme na trasu kolem levády 25 pramenů a opět klesáme.

objížďka levády 25 pramenů

Divoká krása hustého vavřínového lesa i cesta podél nádherné levády 25 Fondes nám ale příkoří vynahrazují. Bohužel je zde nějaké provizorium, které nás odkloňuje od pěšiny podél levády a nutí nás vystoupat o několik mnoho desítek metrů po kamenných schodech nahoru, abychom následně sestoupali po jiných schodech na původní úroveň. Funíme, ale respektujeme (ach ty kolena). Odměnou je příchod na konečnou, na začátek levády 25 pramenů, kde do malého jezírka padá 25 tenkých či silnějších pramenů vody z okolních skal. Mnozí přicházejí dokonce vybaveni plavkami a ručníky a v jezírku se koupou.

Pro zpáteční cestu už víme, co nás čeká. Díky výstavbě cesty kolem levády 25 pramenů je nutné překonat provizorní výstup a sestup několik desítek metrů nahoru a dolů. Když přicházíme k odbočce „na tuto objížďku“, všímáme si dvou, kteří bez zaváhání překračují červeno-bílou pásku a pokračují po krásně vydlážděné cestě kolem levády dál – „velké pokušení“. Nakonec podléháme a rovněž zkoušíme cestu podél levády (je víkend, takže pravděpodobnost, že se zde bude pracovat je minimální). Cesta je v pohodě, nikde nikdo, vidíme část levády, kterou jsme při cestě k jezírku museli obejít.

Casa de Rabaçal

Končíme opět u poštovny Casa de Rabaçal. Zde nás "léčí" expreso a banánový moučník. Nejsme si ale jisti, zda výlet cca 3 hodiny ostré chůze s převýšením přes třista metrů s možností vykoupání se v ledové vodě je tím pravým motivátorem, abychom pokračovali pěšky po asfaltu až nahoru na parkoviště. Pro nás je dostatečným úspěchem těch cca 15000 kroků, tedy asi 10 km tam a zpátky ke Casa do Rebaçal. Využíváme proto možnosti místní dopravy mikrobusem nahoru na parkoviště za 3 eura na osobu – je to dobrá investice.

K večeři si kupujeme jen pár housek a dojídáme zásoby. Zítra se pojedeme podívat do oblasti jihozápadní Madeiry.

Den desátý - neděle

Ilhéus da Ribeira da Janela

Hurá, dneska je odpočinkový den, tj. můžeme se se vším courat a nespěchat. Tak vyjíždíme, ani vlastně nevíme kam - nemáme program. Jediným vodítkem je navštívit místa, kde jsme ještě nebyli. Cesta na severovýchod k São Vincente po VE2 vede samými tunely, takže z přírody toho moc vidět není. Zajímavá zastávka je v Ribeira da Janela, kde fotíme skalní útvar ve tvaru sochy – Ilhéus da Ribeira da Janela. Dál pokračujeme po staré cestě E.R.101 do městečka Seixtal, dále směrem na São Vincente.

pohled od západu na hlavní masív

Dáváme si ranní kávu, pak obejdeme místní trh a pokračujeme do průsmyku Encumeada. Máme nádherné počasí a tak se kocháme nádhernými panoramaty na okolní vrcholy. Když jsme tu byli minulý týden, vše bylo v mlze, tak teď si můžeme užívat v plné kráse.

Pokračujeme na pláně Paul de Serra, konečně také potkáváme zástupce místní fauny – polodivoké krávy, které tu asi spásají rostliny, co tu nemají co dělat. Na pláních je park větrných elektráren, pohled nic moc. Následně sjíždíme po E.R.211 do vesnice Prazeres, kde totálně bloudíme, po lokálních uličkách jezdíme nahoru a dolů a nejde nám se trefit na cestu do Jardim do Mar. Když se nám to podaří, jsme tomu rádi.

banány na promenádě Jardim do Mar kostel a náměstíčko v Jardim do Mar

Vesnička je jako vymalovaná. Sjíždíme až k přírodnímu koupališti u moře, kde se cachtá pár místních. Začíná příliv a vlny jsou čím dál větší. Zvolíme procházku promenádou kolem moře, obdivujeme kvetoucí banánovníky, krásné bouganvillei a barevné ibišky. Od moře vystoupáme až ke kostelu a náměstíčku, kterému dominují dva strejcové. I když nás bolí nohy ze včerejší tůry, procházka byla pohodová.

procházka do Centro Historico Paúl do Mar

Pokračujeme po staré cestě směrem do Paúl do Mar. Opět promenáda, do které buší ohromné vlny oceánu, ve vodě pár surfařů. Procházka do Centro Historico znamená jenom jednu úhlednou dlážděnou uličku s kostelíčkem na vršku. Jdeme radši na drink a dát si něco na zub. Portugalská kuchyně má velké porce, tak je normální, že si objednáváme jídlo a dva příbory. Dnes hovězí na žampionech s hranolky. Měli jsme toho dost pro oba.

cesta z Paúl do Mar

Cestu zpátky do Porto Moniz po E.R.101 už známe, je to samá zatáčka a co nejpříkřeji nahoru a dolů. V této části není ještě dodělána magistrála s tunely (už se ale buduje), takže nám to dává přehled, jak se tu cestovalo dříve – po vrstevnicích. Výsledkem dnešního odpočinkového dne je celkem 10 350 kroků. Večer si děláme seznam toho, co chceme ještě na Madeiře vidět (za pomoci různých cestopisů a Trip Advisora), na zítra nám vychází „údolí jeptišek“. Jedná se o kotel s jedinou přístupovou cestou, obklopený nejvyššími vrcholy Madeiry, s prý ještě nedávno izolovaným městečkem Curral das Freiras – tak uvidíme, jak to zítra zvládneme.

Den jedenáctý - pondělí

Hned po snídani vyrážíme na druhý konec ostrova do městečka Curral das Freiras. Je to poznávací výlet, pěšky tu je taky túra, ale s převýšením téměř 650 metrů, takže aktuálně nic pro nás, využíváme především civilizační prostředky – auto a silnici.

městečko Curral das Freiras kaštany v Curral das Freiras

Pohledy na okolní vrcholy jsou úžasné a až na cesty jenom nahoru a dolů může být vesnička příjemným bydlením. Celá oblast je proslulá pěstováním jedlých kaštanů, ze kterých se tu vyrábí likéry, marmeláda, sladké dezerty a i polévka (tu jsme bohužel nemohli ochutnat – v deset hodin dopoledne je na ní moc brzo). Ale likér z jedlých kaštanů je lahodný, po ochutnávce kupujeme jeden domů, a ještě jeden další – s příchutí eukalyptu. Pak už jen vystoupat nahoru k autu a pokračujeme dál. Přemýšlíme, co přivést domů, Milan s panem Googlem navrhují navštívit vinařství Barbeito. Navigace nám to moc neulehčuje, ale i přesto po chvíli bloudění nacházíme vinařství v průmyslové zóně. Je kolem jedné hodiny odpoledne a mají asi siestu – je tady zavřeno, místní nám ale říkají, že otevřou ve 14 hod.

pohled na Funchal z Cabo Giráio

Čas do otevření vyplníme návštěvou vyhlídky Cabo Giráio u Câmara de Lobos. Je to prý jedna ze sedmi TOP Madeiry. Visutá prosklená vyhlídka nad útesem 580 metrů vysoko nabízí úžasný výhled na velkou část jižního pobřeží ostrova Madeira. Počasí nám ale nepřeje, takže výhledy nic moc. Okolí vyhlídky je poplatné turistickému ruchu – velká parkoviště pro auta a autobusy, turnikety na určování počtu lidí na vyhlídce, tržnice se suvenýry a restaurace, kde doporučují si zarezervovat menu. Trochu směšné, když jsme tu takřka sami (celkově se tu pohybuje tak do 10 turistů).

Na vyhlídku je možné přijet i vláčkem (vypadá jako ten v Třeboni). Vracíme se do vinařství, je už je otevřeno a příjemný someliér nám dává degustovat z 5letých, 10letých a 25tiletých vzorků „suchého“ vína (což zde znamená obsah cukru min 40 g/l), zrajících ve francouzských dubových sudech. Nakonec odjíždíme se třemi flaškami 5tiletého madeirského vína a jedním vzorkem 3letého vína na občasné ochutnávání ještě zde na ostrově.

Zážitkem na Madeiře je najít myčku (auto už to opravdu potřebuje). Hledáme tedy pumpu – načerpat pohonné hmoty je vcelku jednoduché, ale automatické nebo ruční myčky tu moc nevedou. Když tak jen nechat si umýt auto, ale museli bychom čekat minimálně hodinu a půl nebo u jiné myčky se objednat na zítra, což je pro nás problém…. Tak to budeme muset ještě vydržet.

Po cestě zpátky si v obchodu kupujeme grilované kuře. Zítra to zkusíme s tím mytím znovu, nejbližší pumpa kde to lze uskutečnit je São Vincente (cca 20 km od Porto Monizu, kde sice benzinka je taky, ale i v Africe jsou větší a vybavenější).

Den dvanáctý - úterý

zaprášený AMG A180d

Situace se špinavým autem se nelepší, je to pořád horší a horší. Už se nám ani nechce se dotýkat otevírání kufru či dveří (je to takové zaprášené, olepené, mastné, ..). Nutně to musíme vyřešit a nechat auto umýt. V São Vincente nacházíme pumpu se servisem a WAPkou, je ale potřeba si na ruční mytí domluvit „appointment“. Tak se objednáváme až na podvečer na 17 hod.

vodopád Risco

Do té doby máme čas udělat si rekord v počtu kroků na levádě de Janela. Je to vcelku pohodlný choďák, cca 7 km jedním směrem, stejnou cestou zpátky. Cestu kolem levády na začátku lemují kalokvěty, hortenzie, divoké mučenky s banánovými plody (podobné jsme koupili na trhu, mají jednoduché růžové kvítky). Cesta vede proti proudu, na některých úsecích jsou v levádě vidět rybky – asi pstruzi. Dál už byliny ustupují, zůstávají pouze vlhkomilné kapradiny, kolem převažují eukalypty a vavříny (s bobkovými listy do omáčky), ale druh přesně nedokážeme identifikovat.

pohled na Funchal z Cabo Giráio

Konečně využijeme i baterky, v druhé polovině se leváda ztrácí ve tmě tunelů. U prvního vidíme až na konec, je tak 150 m dlouhý. Druhý za ním hned následuje, je ale do zatáčky, takže není vidět na jeho konec. Musíme si dávat pozor na bláto, kaluže a zároveň i na hlavy (kontakt Milan naštěstí okusil jenom jednou). Procházíme v pohodě, jenom nám umřela jedna z baterek, kterou ale nahrazujeme mobilem.

kostel a náměstíčko v Jardim do Mar

Podle průvodce končíme u bílé vodárničky (je tam lavička, kolem spousta zplanělých jabloní a divokých mučenek). Posvačíme a obracíme se na páteční cestu. Leváda pokračuje údolím Ribeiry de Janely ještě spoustu kilometrů, dále jsou prý exponovaná místa. Cestou zpátky sbíráme plody a semena všeho druhu, co se nám líbí (z vavřínů padají takové malé trnky, pod eukalypty jsou takové kulaté šištice, odkvetené kalokvěty mají semeny ve velkých okolících ukryté takové černé nažky). U tunelů zjišťujeme, že nám chybí i ta druhá dosud svítící baterka (ještě že existují aplikace v mobilu). Za tři hodiny jsme zpět u auta, docela necítíme nohy. Máme ale bohaté zásoby semínek a šišek.

nábřeží v São Vincente

Po návratu ještě rychle do São Vincente umýt auto. Stálo nás to na pokladně sedm a půl euro (umývači dáváme ještě dvě a půl euro dýško, za to, že nám auto pochválil). Pak se vracíme do Porto Moniz (dneska to bylo o cca 22500 krocích, což může odpovídat tak cca 18 km). To si určitě zaslouží nějakou dobrou večeři. Pan Google doporučuje restauraci SeaView kousek od hotelu (4 a půl hvězdy), s vyhlídkou na přírodní bazény a okolní skaliska.

večeře v SeaView

Trochu nás zaráží, že tu nabízí středomořskou a japonskou kuchyni. Nu což, když je chuť na dobré jídlo, nebudeme přeci hledat něco jiného. Kolem nás jsou obsazeny už jenom dva další stoly, takže obsluha je tu hned. Nakonec to u Ivy vyhrává black scabbard („espada/tkaničnice“) v trochu jiném receptu, než jsme ochutnali dříve, s banánem a kuskusem. Milan vybírá kachní prso (medium) na ovoci a zelenině (asi recept z té japonská kuchyně) – máme chuť se zeptat, jaké národnosti je kuchař. Nakonec ale úplná spokojenost u obou jídel, na Madeiře se najíte dobře a vcelku levně kdekoliv (večeře pro dva s pitím a kávou nás stojí cca 30 euro).

Na hotelu ochutnáváme tříleté víno, které jsme koupili ve vinařství Berbeito. Zdvihá se vítr, bude asi změna počasí, dobrou noc.

Den třináctý - středa

Co se týče počasí, Madeira je skutečně nevyzpytatelná (průměrně je tu 18-22 st. C po celý rok). Ráno na pobřeží je obloha jako vymydlená, když ale vyjedeme jeden výškový km do hor (do přírodní rezervace Madeira), je tu už zataženo, mlha a prší. Mraky jsou napíchnuté na kopce, drobně z nich mží a teplota padá na 15 st. C. Mokré kamenné cesty pro pěší jsou rozbahněné a ideální na uklouznuti. Většinou vlečeme v batohu pláštěnky, bundy a zásobu suchého prádla (a většinou z toho nic nepotřebujeme), dneska ale nic podobného nevezeme, byť by se to docela šiklo. Večer ale může být zase krásně, máme ještě dluh, že jsme ještě neodzkoušeli koupání v Atlantiku.

obdělaná políčka v Ribeira da Janela ... i tak se bydlí na Madeiře

Cesta nás vede po E.R. 209 přes desítky zatáček z Ribeira de Janela, postupně stoupáme přes obývané části se spoustou obdělaných políček, pak následuje pás cesty lemovaný kalokvěty a hortenziemi, který přechází do pásu voňavých eukalyptových a vavřínových lesů a úplně nahoře na planinách už jenom nízká vegetace (kleč to ale není, ale poznáváme janovce, kapradiny a jiné keře).

stoleté vavřínové stromy v lesní rezervaci

První zastávka u lesní správy ve Fanalu (Casa do Guarda Florestal). Byť je venku hodně vlhko, neodoláme krátké procházce. Je tu nádherně, jsme tu sami a okolo nás stoleté vavříny, obalené lišejníky. Kousek od budovy lesní správy je sousta upravených piknikových míst – kamenné grily, lavičky, …. Vycházíme cestičkou až na planinu, pod námi asi výhledy na severní svahy ostrova, které ale moc nevidíme kvůli mlze. Taky tady slušně fičí. Podle průvodce je tu okružní 6,5 km túra na cca 2 hod, tak třeba někdy příště. Pokračujeme přes planinu Paúl se Serra na jižní stranu ostrova, kde sjíždíme po E.R.209 do Canhas.

klikatá původní cesta z Paul de Mar

Pak se couráme po pobřeží a zajíždíme do míst, kde jsme ještě nebyli. Nacházíme staré cesty, kopírující pobřežní skály, projíždíme pod vodopádem, který prší na silnici, objíždíme kameny napadané na cestu, projíždíme neosvětlenými tunely, prostě paráda. (např. E.R.101 mezi Madalena do Mar a Ponta do Sol, nebo E.R. 223 do z Paúl do Mer do Fajã da Ovelha). Škoda, že tyto staré cesty už nestíhají udržovat, jsou velmi dobrodružné a romantické, byť některé popírají fyzické zákony. Moderní doba a peníze bohužel přinesly uzavření dopravy do tunelů.

pohled dolů od majáku v Ponta do Pargo

Obracíme to zpátky podél severozápadního pobřeží Madeiry, se zastávkami na třech vyhlídkách, které všechny stojí za to. První je na Miradoura da Fajã da Ovelha, kde je nádherná vyhlídka s piknikem a pohledy zpátky na skály nad Paúl do Mer. Další je u majáku v Ponta do Pargo, který střeží nejzápadnější cíp ostrova. Odsud úchvatné pohledy na útesy skalnatého pobřeží pod námi (cca 350 m) a příbojové vlny. Poslední zastávka je u kabelové lanovky (Teleferico) dolů na Fajã dos Quebrada Nova u Achadas da Crus. Převýšení taky určitě alespoň 300 m.

Poslední část cesty domů po E.R. 101 (zatím tu není dobudována rychlostní magistrála), zdoláváme pravotočivé i levotočivé serpentýny, dolů i nahoru, Ivě už je z toho blbě, strachy ani nedutá. Po této cestě již jedeme po třetí. Najeli jsme dneska víc jak sto kilometrů (celkem víc jak 1200 km) a to je Madeira takový „malý pětník“. Na hotelu jsme zase až kolem 16 hodiny, zapomněli jsme zohlednit čas a kilometry bloudění v mlze na horách.

Den čtrnáctý - čtvrtek

Tak se nám to krátí. Začínáme pomalu balit, po snídani je rozdělena hromada oblečení na „zmačkané trochu“ a „zmačkané hodně“. To nejnutnější přitom máme vypráno (nechávali jsme prádlo v úterý na pokoji a stálo nás to deset a půl eura). Máme dost času, protože levády, které bychom ještě nenavštívili se už v našem nejbližším okolí nenachází a skoro všechno ostatní na ostrově jsme už viděli. Takže konečně přicházíme na to, že dovolená se odvozuje od slova „volno“. Na druhou stranu je to dobře, protože Milanova kolena už vyhrožují ukončit pohybovou spolupráci.

nábřeží v São Vincente

Krátce před polednem vyrážíme do Funchalu. Musíme nakoupit dárky, protože nechceme vše shánět až na poslední chvíli. Jedeme nejrychlejší cestou, tj. přes tunely (napříč ostrovem se dá přejet zhruba za hodinu). Pojíždíme sedlo Encumeada odkud jsou krásné výhledy do údolí Ribeira Brava.

Z hlavní magistrály (VE 4) odbočujeme do Ribeira Brava, kde kupujeme nějaké dárečky. Lákalo by nás nakoupit i něco z místní flory (prodávají sazenice marakují, fíkovníků a dalších bylin). Nakonec ale nakupujeme hlavně „křížaly“ – sušené tropické ovoce (ananas, mango, papája a spoustu dalšího), pro malou Dominiku nám ale pořád chybí ten správný „malý košíček“.

výprodej tuňáka v trnici ve Funchalu

Ve Funchalu zajíždíme na osvědčené parkoviště, které je blízko tržnice Mercado dos Lavradores, kam zamíříme nejdříve. V přízemí ještě rybáři prodávají poslední ryby. Kalkulujeme, kolik by asi stál zbytek tuňáka, který leží na pultu (nakonec však nekupujeme, protože by nám ho nevzali do letadla).

prodej květin v tržnici ve Funchalu

Pokračujeme radši do květinářství. Po dlouhém rozmýšlení nakonec kupujeme na transport připravené sazenice strelície a protei (každá pět euro) a pro jistotu ještě dokupujeme po cca 5 semenech od obojího (po dvou eurech) – konečně má Ivy dušička pokoj. Po odborném výkladu květinářky, jak pěstovat rostlinky jsme přesvědčeni, že dosáhneme zahradnických úspěchů velmi brzo.

Chvíli posedíme v bistru se zdravou výživou – nutně potřebujeme kafe a k němu se výborně hodí luxusní smoothies z místního ovoce. Konečně narážíme i na ten správný „malý košíček“ pro Dominičku. Košíkářství patří na Madeiře mezi typická tradiční řemesla, také rostliny připravené k uložení do zavazadel při letecké přepravě z ostrova.

mořský bazén v Porto Moniz

V pozdním odpoledni se vracíme na hotel a Milan zajišťuje večeři typu „take away“ z blízké restaurace. Konečně také vyrážíme vykoupat se do místních mořských bazénů, které máme skoro pod okny. Oceán je dnes klidný, ani příliv ještě není intenzivní. Vstupné na osobu je 1,5 euro, šatny kvůli KOVID jsou zrušené. Je již hodně pozdní odpoledne, tak je tu celkem málo lidí. Milan se vydává k části, kde se příbojové vlny nejvíc přelévají do bazénu (také ho hned jedna slušně "spláchla"). Bazény jsou vzájemně propojené a kupodivu jsou v nich i rybky (těžko říct, zda dobrovolně). Čeká nás poslední noc, máme otevřené dveře na balkon a posloucháme zvuky oceánu.

Den patnáctý - pátek

vyhlídka Ponta da Ladeira

Po snídani rychle balíme, každý kufr je několikrát přeskládán. Nejvíce nás děsí váha, zda nás pustí do letadla. Ve všech kufrech jsou lahve s vínem nebo místní likéry. Zastavujeme se ještě na vyhlídkách Ponta da Ladeira a Miraduro dos Pombais. Cestou se stavíme znovu na levádě de Janela, kde ještě sbíráme semínka kalokvětů (pokud by vyklíčila jedna desetina toho, co přivezeme, tak bychom si mohli otevřít zahradnictví).

Ze včerejška máme typ od dědy (stánkaře) v Ribeira Brava, že dnes bude mít čerstvé maracuje. Iva tedy dostává 10 euro k nákupu a domlouvá se plynnou portugalštinou o nákupu odpovídajícího množství. Nestačí se přitom divit, že dostává více než 15 kusů (a to trhu ve Funchalu bychom za tuto cenu dostali tak max 3 kusy). Předpokládáme, že doma si užijeme maracujové hody.

socha Krista v Garajau výhledy z Miradouro do Cristo Rei

Směřujeme k Santa Cruz, kde je letiště. Máme dost času, tak ještě hledáme sochu Krista v Garajau (Miradouro do Cristo Rei), možná jsme na nejjižnějším cípu ostrova. Místní Kristus je prý mnohem starší, než jeho socha v Rio de Janeiro. Je odsud krásný výhled na Funchal. Kolem výstavní zástavba místní urbanistiky, pod námi několik set metrů pláž, kde se v oceánu koupají lidé (vidíme to jako z ptačí perspektivy).

výhledy z Miradouro do Cristo Rei na Funchal

Pak ještě zastávka na kafe v městečku Santa Cruz, blízko přístavu (všude tu krásně kvetou různě barevné bougaivillie). Pak už jenom dotankování pohonných hmot (najít u letiště pumpu s pomocí navigace je docela problém) a vracíme auto do půjčovny (Madeira Rent). Auto předáváme s jediným šrámem na levém předním nárazníku (možná tam byl už od začátku – fotky nemáme), po několikátém obejití auta a volání do půjčovny nakonec slyšíme „It is OK“.

Poslední rozloučení s Madeirou a pak již k odletům. On line „check in“ přes internet dneska nefunguje, snad to tedy poletí. K odbavení přicházíme v očekáváním čehokoli, na letištní ploše zatím stojí jediné letadlo (ne to naše). Zatím nic dalšího nepřilétá, ani neodlétá, … prostě klid. Ale Smartwings nás nakonec nezklame, přílet i odlet platí (v této době pouze jednou týdně). Tj. odlet přesně v 16,50 hod místního času, kapitán na palubě hlásí, že v Praze budeme v 21,40 hod středoevropského času (tj. doba letu méně než 4 hodiny). Celou cestu máme nasazeny roušky.

Jediné, co nás překvapuje po příletu do ČR je „blbé počasí“ – prší a je zima okolo 8,5 st. C (a my pouze v krátkých rukávech). GO parking nás ale rychle odváží k našemu autu (za parkování 14 dní platíme cca 1 500 Kč), na parkovišti rychle nakládáme kufry a vyrážíme směr domů. Domů dorážíme pár minut po půlnoci, všichni už čekají s deštníky u vrat (… velmi milé). Po chvíli klábosení konečně ve vlastní posteli.

Dovolená skončila, vše bylo bezvadné, hodně jsme toho nachodili (asi 50 km) a také najezdili (skoro 1 500 km). Ochutnali jsme dobrou portugalskou a madeirskou kuchyni, poznali nádhernou přírodu i exotické květiny, stromy a keře.

 

Tak kam pojedeme příští rok …?

 

Album všech fotek z této dovolené je zde.