Příprava
V lednu roku 2022 jsem během surfování po internetu náhodou narazil na cestovatelský blog Lenky Sloukové z Brna, na kterém nabízí pronájem apartmánu 1+kk ve městě Portimão, na jižním pobřeží Portugalska. Aniž bych ted den přemýšlel o dovolené, začal jsem okamžitě hledat, jak se na jih Portugalska dostat. Letenky z Vídně do blízkého Faro na přelomu srpna a září vypadaly jako dobrá volba, proto jsme ještě tentýž večer kontaktovali Lenku, zda by byl námi vybraný termín volný.
Domluva s Lenkou proběhla obratem (cena cca 18 tis. Kč za ubytování v apartmánu s veškerým vybavením na 14 dnů vypadá rozumně). Ještě tentýž večer platíme za leteckou přepravu z Vídně do Faro a zpět, na termín 26.8. až 9.9.2022. Za 2 místa v letadle s Ryanair (schválně nemluvím o ceně letenek, protože cena počítá pouze s příručními zavadly, takže budeme muset ještě něco připlatit) platíme cca 330 €, při aktuálním kurzu okolo 25 Kč/€ tedy něco málo přes 8 tis. Kč. Začínáme se těšit na letošní dovolenou.
Začínáme se nachytřovat o jižním Portugalsku. Protože Ivě vyhovuje tištěný text, jako nejvhodnější vyhodnocujeme průvodce od Marco Polo, který v sobě zároveň obsahuje mapu regionu.
Den první (31.8.2022)
Poté, co jsme museli přeplánovat původní časový plán naší dovolené v Algarve, přiletěli jsme do Portugalska z Vídně přes Lisabon se společností TAP Portugal (namísto přes Faro s RyanAir). Vzhledem k tomu, že letenky byly objednány zhruba 2 dny před odletem, vyšly nás o něco dráž, než ty původní. Zároveň bylo nezbytné přeplánovat i půjčení auta (objednáno týden předem přes Booking, s docela příznivou cenu). Pronájem auta (s termínem převzetí 31.8. a termínem vrácení 12.9. na letišti v Lisabonu od společnosti SIXT), nás přišla na „pouhých“ 361,86 €, včetně komplexního pojištění.
Auto jsme ponechali ve Vídni na parkingu C (zhruba 10 min pěšky od Terminálu C), s předem zaplacenou cenou 122,80 €. Odlet zkomplikovalo pouze to, že nešel udělat automatický „drop off“ našeho jediného odbavovaného zavazadla, který jsme museli provést na přepážce. Důvodem bylo evidentně to, že jsme u společnosti TAP Portugal dokupovali 1 odbavované zavazadlo odděleně od letenek, takže systém měl problém toto zavazadlo přiřadit k našim letenkám.
Jinak ale let standardní (zhruba 3 hod), podle letového plánu jsme měli asi půlhodinové zpoždění. Na letišti pak poměrně dlouhé čekání u pásů na odbavené zavazadlo, k půjčovně jsme dorazili až asi 1 hod po příletu letadla. Zde ale naopak vše klaplo docela rychle (stačilo pouze rezervační číslo z Bookingu, předložit řidičák, pas a pochopitelně i kreditku). Během zhruba půl hodiny jsme ale seděli v autě (vratný depozit na kreditce 18 690 Kč). Objednávka zněla na Renault CAPTUR nebo podobné. Agent zmínil, že mají připraveného Ford PUMA, ale po dotazu, jak moc chceme s autem jezdit (zmínil jsem, že směřujeme do Algarve a chceme zde procestovat celé pobřeží) se rychle nabídka změnila na Seat ARONA (takřka nový - najeto pouhých 16 tis. Kč). Je dobré občas zmínit plán cesty.
Cesta do Portimão, kde máme (u Lenky) domluvené ubytování nám trvala necelé 3 hodiny (asi 255 km), naštěstí celé po dálnici. Auto má zabudovaný transpondér, takže mýtně brány na dálnici A2 projíždíme plynule vlevo přes Green V. Poslední mýtné brána před odbočením na A22 (pobřežní dálnice v Argarve) nám ukázala cenu 21,55 €. Dále zhruba už jenom 40 km po A22, kde se účtuje od jedné mýtné brány ke druhé (vždycky tak po několika desetnících Euro, možná tak navíc ještě 2 až 3 €. Podle kontraktu se rovnou účtuje na kreditní kartu.
Do bytu jsem tedy dorazili až kolem deváté hodiny večer (22 hod u nás), stačili jsme se ještě zastavit v Lidlu (už v Portimão), kde jsme si nakoupili něco k snědku (ceny vychází srovnatelné jako v ČR). Takže docela výživný den.
Den druhý (1.9.2022)
Pro nás v Algrave v podstatě první den, takže poznávací. Vyrážíme později dopoledne (z důvodů ještě nutného dozásobení lednice a taky nákupu datového kabelu, abychom mohli v autě používat WAZE navigaci přes mobil).
Vyrážíme na západ od Portimão směr Sagres, s cílem navštívit nejjihozápadnější cíp Evropy – mys sv. Vincence, kde se nachází farnost a maják Farol do Cabo de São Vicente. Je to zhruba 75 km od Portimão, navigace nás proto směruje na dálnici A22, protože cesta po ní je asi nejrychlejší. To ale nechceme a navíc, když každých pár kilometrů cinkne mýtné (jednou třicetník, potom padesátník, atp.), uvědomujeme si, že je celkem zbytečné vidět "vcelku nic kolem dálnice" a ještě za to platit.
Sjíždíme proto na N125, která rovněž kopíruje dálnici i pobřeží (přes Odiáxere, Luz, Budens až do Sagres). Není to sice pobřežní cesta (tak jako např. na francouzské Rivieře), spíše se jedná o vnitrozemní silnici, takže zblízka vidíme Atlantik poprvé až v Sagres. Odsud už je to ale jenom kousek k majáku sv. Vincenta, vede tam v podstatě jediná cesta. Poslední km před koncem je cesta z obou stran lemována zaparkovanými auty a karavany, protože ale máme oba (já i Iva) bolavá kolena, pokračuji v jízdě s tím, že pokud nenajdeme volné místo blíže, tak se vždycky můžeme vrátit.
Nakonec těsně před branou k majáku je malé parkoviště, kde je spousta volných míst na parkování. Někdy se vyplatí nenechat se svést davovou psychózou. Je zde poměrně hodně lidí, pohybují se po skalách na obou stranách opevněné farnosti. Je vcelku jasné, co chceme vidět. Na pravé straně cca 50 m od parkoviště jsou krásné výhledy na barevné útesy pod námi. Očekávali jsme poměrně silný vítr, ale dneska je pod mrakem a od oceánu fouká jenom docela příjemný vánek. Do farnosti lze vstoupit (bez poplatku), ale vcelku nic zajímavého (hlavně s ohledem na to, že polovina je zahrazena a maják je zahalen v lešení, kvůli opravě. Takže jenom pár fotek a vracíme se do Sagres.
Druhým místem, které stojí za návštěvu je bývalá mořská pevnost Fortaleza de Sagres z 15. století, kterou chrání ze tří stran vysoké útesy. Za vstupné 1,5 € je možné projít si celý poloostrov po naučné stezce. Kromě tabulí s výkladem o místní fauně i floře (většinou nálety ze severní Afriky), vede chodník kolem místního kostelíku až k majáku na konci poloostrova, okolo vápencové průrvy až zpět k čelní opevněné zdi. Vcelku pěkná procházka cca 3- 4 km s pěknými výhledy na skalnaté útesy.
Pro cestu zpátky do Portimão nastavujeme navigaci na Ponta da Piedade v Lagos, což je místo, které průvodce označuje jako TOP 2 na celé pobřeží Algarve. Také konstatuje, že žádná reklamní fotka z Algarve se nemůže obejít bez snímků z tohoto místa. Nejprve je ale potřeba „probojovat“ se celým Lagos, protože mys s majákem leží až na nejjižnějším mysu Lagosu. Jedeme podle navigace, je zajímavé že nikde nejsou žádné poutače na Ponta da Piedade. To, že se blížíme k tomu správnému místu, signalizuje zvýšená koncentrace aut a lidí. Po zkušenosti z mysu sv. Vincenta se nenecháváme znervóznit tím, že auta před námi zabírají každé volné místo v koloně aut parkujících po obou stranách příjezdové cesty. Pokračujeme proto dál a stále jsou zde volná místa na parkování. Nakonec parkujeme na dohled od majáku, tam kde začínají dřevěné chodníky s výhledy na místní skaliska a písečné pláže.
Asi to místní radní mysleli dobře, když začali budovat ohrazené chodníky, které končí malými galeriemi, kde se můžete pokochat výhledy na pláže se skalisky z instalovaných laviček. Spousta lidí ale spíše nastupuje na okolní vyšlapané chodníky, ze kterých se dá scházet různými divokými cestičkami až dolů na pláže. Oba tyto světy spolu moc nekomunikují, takže je vcelku obtížné se dostat z chodníku na zem, stejně jako ze země na dřevěný chodník. Bylo tu tak narváno, že nás to úplně neuchvátilo, přesto se jedná o místo v kategorie „must“.
Ještě před odjezdem domů, návštěva starého města v Lagos. Zaparkovali jsme na neplaceném parkovišti, odkud jsme rušnou uličkou plné malých místních krámků došli až do středu starého města. Jaké lepší zakončení může být, než káva spolu se zmrzlinovým pohárem. Na první den tedy docela dost dojmů i fotek, cestu zpět opět volíme přes N125.
Den třetí (2.9.2022)
I tento den volíme jako poznávací, tentokrát na druhou stranu směrem na Faro (což je hlavní město oblasti Algarve). Vyjíždíme už v 9 hod, chceme dojet podívat do Olhão (ještě pár km za Faro). Po zkušenosti z předchozího dne se rovnou držíme ukazatelů po N125 (cca 75 km), po cestě nikde moc nezastavujeme. Městečko Olhão je známé jako rybářský přístav a je vyhlášené svými tržnicemi.
Je sice už okolo 11 hod, ale prodejní stoly jsou pořád plné čerstvých ryb. Tolik druhů ryb se hned tak na jenom místě nevidí, podle portugalských názvů se sice moc neorientujeme, ale určitě poznáváme některé druhy od sardinek až po naporcované kusy z tuňáka. Určitě ale nejpodivuhodnější rybou jsou pro nás zubaté tkaničnice (espady), které jsou buť stříbrné nebo černé, které už známe z Madeiry. Ceny asi pro místní vcelku lidové, pohybují se okolo 15- 20 € za kilo. Co nás vcelku překvapuje je to, že hlavním nástrojem prodejců (rybářů??) je hlavně sekáček, kterým při prodeji nasekají vykuchanou rybu na několik kusů (i včetně kostí). Nevíme sice, jak si místní ryby připravují, ale filety to určitě nejsou.
Hned vedle je další tržnice, která se ale zaměřuje na ostatní místní plody a přebytky (tentokrát nemořské). Lze tu sehnat spousty dobrot (od ovoce a zeleniny, koření, olivového oleje, medů, chutney, přes masné i uzenářské výrobky, stejně jako různé druhy domácích sýrů). Nakupujeme dračí ovoce (ze zvědavosti), mango placaté broskve, všechno záležitost jenom v jednotkách euro. Začínáme myslet i na dárečky, takže naložené papričky (omáčka piri piri) pro Ondru a Dana.
Potom už jenom místní Relax, procházka po hlavní třídě se spoustou restaurací a stylových fasád domů. Potřebujeme trochu oddychnout kolenům, k čemuž se výborně hodí zastávka v místní pobřežní Gelaterii, kde k dobré kávě pro oba patří i tři kopečky zmrzliny pro Ivu (mango, ananas a rapsberries).
Další zastávkou je Faro. Pomalu nám dochází benzín, takže se začínáme dívat po cenách, rozptyl je tu vcelku velký (někdy více než o €). Těsně před vjezdem do Faro na nás bliknula cedule u místního Auchanu s cenou 1,73 €, takže vcelku jasná volba. Nestudoval jsem, jaký má ten náš Seat ARONA obsah, ale plná za cca 51 € mi přijde jako docela dobré (doma tankujeme okolo 2 tis. Kč, což by bylo při dnešních cenách ještě o 30 € více).
Když už nám v autě funguje WAZE, tak jsem zkusil zadat Parking Faro, a ono nás to zavedlo na neplacené parkoviště kousek od starého města (Cidada Velhe). Takže zase bingo, ušetřili jsme nohy a měli možnost si projít v klidu celé staré město uvnitř opevnění. Právě se tu konal místní festival, a tak se zde připravovali na několika místech koncertní stage na večer. Všechny vjezdy byly sice zahrazeny, ale během dne bylo staré město volně přístupné.
Po cestě zpět se zkoušíme zastavit na některé z pláží mezi Faro a Portimão. Nemáme žádný speciální tip, takže sjíždíme z N125, směrem na Albufeiru. Jsou tu ale jenom široké městské pláže a žádná skaliska, takže se vracíme se na základnu.
Den čtvrtý (3.9.2022)
Pokud byly předchozí dva dny poznávací, tak dnešní lze označit jako odpočinkový. Je to dáno hlavně tím, že jsme se dosud nesmočili v Atlantiku, což je evidentně škoda. Protože si Iva nechává hlavně radit od pana tištěného průvodce Marco Polo Algarve, vybírá pláž Praia de Marinha, která má patřit mezi TOP 10 nejkrásnějších pláži v Evropě.
Je to východně od Portimão, takže opět vyrážíme po N125, ale v Lagoa odbočujeme na jih podle ukazatelů k plážím. Na poslední odbočce k Praia de Marinha jsou ocelové zátarasy s cedulí zákaz vjezdu. Nicméně jsou postavené tak, aby se dalo projet. Protože tam před námi normálně vjíždí auto, tak ho následujeme. Po cca 2 km přijíždíme na malé parkoviště, kde cesta končí a je tu zaparkováno spousta aut. Je zhruba půl desáté, takže prodejci teprve rozbalují svoje zboží a na parkovišti lze nalézt ještě několik volných míst na parkování. Přijíždí za námi další auta a patroluje tu autem místní policie. Pokuta nebude, auto je v bezpečí, musíme zjistit, zda pomáhají a chrání.
Vydáváme se nejprve na obhlídku, hned za uzávěrou začíná dlážděné prostranství, odkud jsou krásné výhledy na Praia de Marinha, která je zhruba 80 m pod námi, celá lemované barevnými skalisky. Vlevo u cedule začíná dlážděná cesta dolů na pláž, vpravo potom začínají dřevěné chodníky, které vybízejí k procházce po vršku skalisek s výhledy na moře a útesy. Vydáváme se tedy tímto směrem, očarováni výhledy pod námi. Na pobřeží už je docela rušno, nejenom na pláži, kde je jenom pár lidí, ale hlavně na moři, kde je vidět spousta dvoj-kajaků a taky různých lodí od plachetnic, až po motorové čluny. Je zde vidět snaha o regulaci trasy a ochrany rostlin a živočichů, ale vyšlapaných míst je tu mnohem více, a turisti si s tím evidentně nedělají starosti. Ty nejexponovanější místa jsou mimo oficiální trasu (tedy bez zajištění), ale fotky odsud jsou skvělé.
Ivě to s holemi moc nejde, tak se brzy vracíme na parkoviště, abychom se převlékli do koupacího. Cesta dolů je tak na 10 min, je to celé po vydlážděném chodníku, spodní pasáž po dřevěných schodech. Dole stezka končí u ještě zavřené restaurace, na pláži se plavčíci starají o půjčovnu kajaků. Na pláži není problém najít místo, situujeme ho spíže pod převisy, přece jenom není jasné, co udělá místní polední slunce s naší kůží. Moře je klidné, koupačka dobrá, většina lidí končí tak maximálně 3 m od břehu. Teplota vody jak doma v bazénu na jaře, to je odhadem 21-22 st. C.
Vydrželi jsme zde asi něco přes hodinu, během té doby neustálý tok příchozích a odchozích. Milanovi to opalování moc nejde, z předchozích dní má docela spálený obličej, takže mu není moc příjemné být na ostrém slunci. Ivě to sice moc nevadí, povíme si to ale večer.
Při cestě zpátky se zastavujeme v Carvoeiro, odkud mají vyrážet lodi s výlety do jeskyní v Benagil. Prodejní stánek nacházíme vcelku snadno, kousek od krásné městské pláže, tam kde končí cesta do Carvoeiro. Potřebujeme jenom odpovědi na několik zásadních otázek – první loď odjíždí dopoledne v 10 hod, poslední loď odpoledne v 16:30 hod. Dopoledne je lepší než odpoledne, protože je moře klidnější. Zastávky jsou u každého zajímavého skaliska, nejdéle v jeskyních Benagil, ponor lodě neumožňuje zakotvit a vystoupit, přesto je ideální pro focení. V nabídce dvě trasy – okružní do Benagil a zpět za 25 € / os nebo ještě kousek dál až k Praia de Marinha (ty jsme viděli) za 30 € / os. Kupujeme tedy lístky na pondělí od 10 hod, nástup do lodi 9:30 hod, doufáme že moře bude klidné.
Když už jsme na tak krásném místě, začínáme uvažovat o nějaké dobré večeři, kterou bychom si jistě zasloužili. Po malém občerstvení na kolonádě v bistru JAN, nakonec vítězí názor nejdřív se dojet osprchovat domů do Portimão a teprve večer vyrazit na standardní večeři. Vybíráme oblast okolo Pria de Vau, kde to vypadá na hodně restaurací.
Nakonec vybíráme restauraci Vau Wine & Diner, která je dále od pobřeží, což vypadá jako velmi dobrá volba. Prawns a la Chef a Mushrooms with garlic jako předkrm, hlavní jídlo grilovaná treska po domácku na cibulce a grilované obří krevety. K tomu jsme se nechali ukecat do dražšího vína odrůdy Alvarinho z oblasti Aveleda (severo-západ Portugalska). Závěrem flambovaný banán s jahodami a zmrzlinou (naštěstí jedna porce se dvěma příbory). Iva nadmíru spokojena, majitel s naší útratou rovněž. Čekal na nás při odchodu u dveří a podával ruku se slovy „děkuji“ (což jsme pochopitelně předtím museli prozradit předem, jak česky říci „thank you“).
Byl to tedy dneska náročný „odpočinkový den“. Ještě večer po příjezdu do bytu zjišťujeme následky dnešního neuváženého opalování. Je jasné, že zítra na sluníčko nemůžeme.
Den pátý (4.9.2022)
Díky následkům včerejšího opalování volíme další odpočinkový (neboli cestovatelský den). Vyrážíme z Portimão směrem na sever do Monchique (místní náhorní planina s výškou nepřevyšující 1000 m.n.n). Nadmořská výška sice nic moc, ale převýšení od moře do výšky cca 900 m je na místní poměry docela dost.
Z Portimão nás navigace vede po N124, po které postupně stoupáme „do hor“. Když přejíždíme deltu řeky Arade, překvapuje nás nad hlavami hejno kroužících čápů. Zároveň také u cesty v jednom místě u Agre, desítky čapích hnízd nejenom na vyšších stožárech, ale i roztroušených na stromech na místním poli. Čápů je tu touto dobou velmi mnoho, odhadujeme že tu mají poslední zastávku, než se vydají na jih, do Afriky.
Do Monchique dorážíme zhruba po hodince, je to takové malé ospalé městečko, vcelku nic moc zajímavého, tak si alespoň dáváme kafe na náměstí, abychom naplánovali kam dál.
Evidentně je ještě kam stoupat, takže cesta nás vede dál nahoru až na Miradouro da Fóia. Jedná se o nejvýše položené místo ve výšce 902 m.n.m. Jsou odsud docela pěkné výhledy jak směrem k jižnímu, tak i západnímu pobřeží, takže ze tří stran je vidět Atlantik. Je tu rovněž vyznačeno několik pěších tras. Na vrcholu je snack bar Planalto, kde pečou skvělé domácí piškotové ovocné koláče. Taky je zde spousta vysílačů, event. meteorologických stanic, pro turisty pak galerie s portugalskými výrobky. Kousek pod vrcholem parkuje „obytňák“, který inzeruje „natural café“.
Do vnitrozemí se už nám dále nechce, tak zadáváme do navigace Lagos, aniž bychom si uvědomili, že už jsme v Lagos byli. Cestou dolů nás čekají nejenom ty nejužší strmé lokální cesty přes háje plné voňavých eukalyptů a také korkových dubů, které jsou pečlivě ořezané spolu se značkami, kdy se tak stalo. Pokud by někdo chtěl absolvovat tuto krásnou cestu, tak sjezd u B&B Joia da Foia a pořád dolů z kopce až ke Casa Cristobal, odkud je napojení na N267. Budují si zde svoje „orlí sídla“ místní portugalští zbohatlíci, je tu hodně rozestavěno. Je zde taky spousta původních usedlostí, "babičky" se tu dopravují v malých autech. Když je příležitost, poklábosí se sousedy a vůbec jim nevadí, že blokují cestu. Zatím to nejhezčí, co jsme měli možnost vidět, srovnatelné snad jenom s Madeirou.
I zbytek cesty zajímavý, i když už více po frekventovanějších cestách a vrstevnicích. Vyplatí se „zabloudit“ do jakékoliv místní vesnice a projet se okolo perfektně udržovaných domů s kvetoucími bouganvillami, olověnci, s ploty z červených a bílých oleandrů (viz např. Casais na N267). Posledním zajímavým místem na naší cestě na pobřeží byl auto a motodrom, kde v Algarve pořádají motocyklové i automobilové závody (něco jako u nás areál v Mostu). Jak jsme si všimli, nejbližší akce se zde bude konat někdy letos na podzim.
Poté, co jsme se „probojovali do Lagos, ta jsme zjistili, že všechno zajímavé jsme tu už viděli (Pont da Piedade i Old Town), s tím že čas na návštěvu místních pláží už nemáme. Takže se vydáváme zpátky do bytu, i odpočinek patří k dovolené.
Den šestý (5.9.2022)
Na dnešní dopoledne máme koupenu projížďku lodí po jeskyních východně od Carvoeiro se společností Carvoeiro Caves. Lodě vyjíždí z městské pláže, kde i končí. Byli jsme na místě už okolo deváté, zaparkovali jsme u kostelíka nad pláží, odkud je vyhlídka na město i zátoku (Miradouro da Senhora da Encamação) – bez placení. Všechny obchody i restaurce ještě zavřené, ale máme možnost pozorovat, jak se městečko Carvoeiro pomalu probouzí do dalšího dne. Spousta lidí si jde po ránu zaběhat, je třeba překonat těch zhruba 80 výškových metrů od moře na útesy, potom se dá velmi příjemně kopírovat pobřeží po dřevěných chodnících.
Některé jiné společnosti startují už od 9:30 hod, sledujeme jak postupně personál stahuje jednotlivé lodě z pláže na vodu. Všechno to jsou menší motorové lodě, jenom jedna z nich je větší – kéž by čekala na nás. Až do 9.45 hod se nic neděje, tak se ptáme, zda jsme s naším lístkem na správném místě. Odpověď, že během 5 min dostaneme vesty nás uspokojuje. Vesty sice nic moc, jenom takový „koňský chomout“, ale důvěra v zážitek nakonec převážuje. V té době už na pláži zůstává jenom poslední loď (ta, ve kterou jsme doufali). Na loď nás nastoupuje asi deset, takže všude místa dost. Starší průvodce nás informuje, že se jedná o komentovaný výlet a ujišťuje se, že všichni rozumí alespoň trochu anglicky.
Máme ponětí o jeskyni Benagil, kterou všude inzerují, ale na cestě až pláži Miranha nás čeká těch jeskyní alespoň tucet. Do většiny jeskyní se zajíždí, někdy je to „jenom o fous“, ale máme evidentně zkušeného kormidelníka. U každé jeskyně se dozvídáme její název a minimálně nějakou zajímavost (nejhlubší, nejdelší, s barevným dómem, se skalami profilu tváře, krokodýla, King-Konga apod). Mezitím spousta malých plážiček (soukromých i veřejných, přístupných i nepřístupných). Na focení náročné, chvíli ve tmě jeskyně, hned na prudkém slunku. Kolem nás spousta lidí na dvojkajacích, padel bordech, vodních skútrech, mezi tím jedna motorová loď za druhou.
Asi tou nejkrásnější má být jeskyně Benagil (se stropním oknem), ale na pláži je úplně „narváno“, hlava na hlavě z těch dvoukajaků, kteří můžou vystoupit na místní pláž. Není jim co závidět, průvodce nabízí, že nám všem udělá památeční fotku, je to ale spíše o „kýči“, než o nějaké fotce. Protože máme zaplacený delší výlet, tak poslední zastávkou je pláž Miranha, na které jsme se koupali v sobotu. Pěkné srovnání, když člověk zná pohledy ze břehu a teď je má možnost srovnat z vody. Ze skaliska, kde jsem naposledy fotil se z vody vyklubal „napájející se slon“. Cesta až sem trvala skoro 1 hod 15 min, takže čekáme, jak bude vypadat cesta zpátky. Jednoduše, kapitám si nás posazuje více dozadu, a plnou parou v bezpečné vzdálenosti cca 150 m od břehu pádí po vlnách zpět. Fakt dobrý zážitek, vřele všem doporučujeme. Dokonce ani Ivě nebylo špatně a to je co říct.
V Carveiro se mezitím už všichni probudili k životu, ale před dvanáctou bylo ještě spousta obchodů zavřena. Prošli jsme si tedy přilehlé uličky, a protože se Iva bála ráno pořádně nasnídat (z obavy, aby nemusela krmit z lodi mořskou faunu), tak jsme zamířili okolo jedné do Snacku 19, kousek od nábřeží. Kuřecí pomazánka v domácím chlebu s oblohou (4 € pro dva) nás zasytila až do večera.
Po cestě zpátky jsme chtěli ještě navštívit nějaké obchody, kde se prodává místní porcelán. Kousek od odsud je porcelánka Porches Pottery založená v roce 1968, kde je manufaktura ručně malovaného porcelánu (talíře, hrnky, mísy, vázy a mnoho dalšího). Jeden talíř zhruba dvacku €, je to pěkné na prohlédnutí, ale doma to nenandáš do myčky, takže je to trochu nepraktické. Hned v okolí do 1 km jsou ale další tři místa, kde se prodává místní keramika (např. známé portugalské kachličky, s různými motivy). Při porovnání s cenami v turistických letoviscích je to o úplně jiných cenách, pochopili jsme, že tady zřejmě Portugalci nakupují, pokud potřebují něco do domácnosti. Ještě se zastavíme, určitě tady nakoupíme dárečky pro naše nejbližší. Po krátké zastávce v bytě v Portimão se jedeme v podvečer vykoupat na pláž Praia do Alemão. Je to kousek odsud a pláž je lemovaná skalisky. Včera večer jsme tu udělali zastávku, ale už jsme se nestačili vykoupat.
Den sedmý (6.9.2022)
Dnešek zasvěcujeme poznávání Portimão a jeho okolí. Paradoxně jsme totiž začali poznávat nejprve vzdálenější konce Algarve a nezbyl nám dosud čas na objevování města našeho ubytování. Spíše než podle průvodce se zorientujeme podle map, co máme v okolí. Hned kousek od ubytování je městský fotbalový stadion. To víme velmi dobře už od neděle, kdy se zde hrál zápas portugalské 1. ligy mezi místním klubem Portimonense a hostujícím Famalicão, při kterém nás fanoušci hlasitě informovali od dění na hřišti (místní tým vyhrál nakonec 1.0). Portimonense SC je aktuálně na 4. místě portugalské ligy.
Následně navštěvujeme tržnici v Portimão. Na jednom patře tu lze nakoupit spoustu regionálních výrobků, od masa, přes ovoce a zeleninu, mléčné, pekařské i cukrářské výrobky, vína, destiláty a pochopitelně i ryby. Pod tržnicí je kryté parkoviště, a i když už je skoro poledne, tak je tu plno nakupujících i prodávajících. Každý stánek má označení prodávajícího výrobce a jeho kontakt (asi pokud byste ho chtěli navštívit v domácím prostředí). Tržnice je klimatizovaná a působí pěkným a čistým dojmem. Snažíme se najít nějaké ovčí nebo kozí sýry, které bychom dovezli domů, nakonec nevybíráme.
Krátká procházka kolem Ingreja da Nossa Senhora da Conceição, kostel je ale zavřený, takže pokračujeme k náměstí Praça da República, kterému vévodí budova Colégio dos Jesuitas. Na náměstí se zřejmě odehrávají místní festivaly. Procházíme se místními uličkami, je tu minimálně lidí, i když místní obchody jsou otevřené. Nakonec se dostáváme až k nábřeží, kde ústí řeka Arade do oceánu.
Naši pozornost přitahuje brzy pár čápů bílých, kteří sedí na hnízdě na vršku cihlového komína u starého mostu přes řeku. Čápů je tu v deltě řeky k vidění spousta, ale na hnízdě jsme jich zatím moc neviděli. Chci si je tedy vyfotit zblízka, díky tomu u paty komína narážíme na rybí restauraci Bacalhoada , která je plná lidí a na jídlo tu dokonce čeká fronta. Jaká může být lepší reference než plná hospoda v jinak docela prázdném městě? Ani nijak moc nestudujeme jídelní lístek, pouze reklama nás upozorňuje, že zde dělají ty nejlepší tresky v Portimão. Ryby jsou tu vyložené na pultě na ledu jako na tržnici a odsud si je chodí vybírat kuchaři podle momentální objednávky hostů.
Iva si objednává Bacalhao a la Bras (jako místní specialitu – treska s nastrouhanými bramborami), já potom grilovanou makrelu (jedná se však o makrely čtyři), s vařenými bramborami ve slupce. Iva si jídlo pochvaluje, na mě je to trochu moc v této odpolední době. Odcházíme až před čtvrtou odpolední, kdy už se restaurace postupně vylidňuje. Další nápor jí zřejmě čeká zase večer. V tržnici nám nebylo jasné, kdo že může sníst ta kvanta ryb, ale teď po návštěvě Peixarie už máme jasněji.
Dále pokračujeme autem přes Farragudo směrem k majáku Farol da Ponta do Altar, odkud je krásný výhled na město i přístav. Na druhou stranu potom na pláž Praia de Torrado, která se skalisky trochu připomíná pláž Marinha. Potom cestujeme dál podél pobřeží směrem na Carvoeiro s několika zastávkami na focení. Při cestě zpět do Portimão se ještě zastavujeme v Lagoa, kde máme už od včera vyhlédnuté zahradnictví. Mají tu spoustu druhů napěstovaných sukulentů a bonzají (úplně luxusní jsou bonzaje stoletých olivovníků, v ceně okolo 100 a více €, které rostou z kusu kmene. Iva má však slabost pro bouganvilleu, takže nakonec kupujeme zakořeněnou oranžovou (za 25 €), u nás doma na ní nenarazíš. Zahradnice nás informuje, že na květináči je štítek, umožňující rostlinu vyvést z Portugalska. Rovněž dostáváme písemné potvrzení, kde doplňujeme jméno a adresu. S tím se případně máme prokázat při celní kontrole.
Den osmý a devátý (7.9. a 8.9.2022)
Oba dva dny se pohybujeme jenom v okolí Portimão. Za zmínku stojí návštěvy místních výrobků z keramiky. Také podniknutý malý pěší výlet nad skalnatými plážemi mezi Portimão a Alvor. Na skaliska se dá vystoupat napravo od cedule u vstupu na pláž Praia do Alemão. Je to nenáročný trek, plný nádherných výhledů na malé skalnaté soukromé pláže. Došli jsme až k vyhlídce u Casa de Guarda. Na Google mapách je spousta fotek z těchto míst, naší kolekci si lze prohlédnout zde. Večer dobrá večeře v Olive Garten v Alvoru (prawn coctail, chicken curry, chicken steak with ananas).
Den desátý (9.9.2022)
Poté, co zabalujeme svých „pár švestek“ (jeden střední, dva malé kufry, tašku s jídlem a druhou papírovou s koupenou bouganvilleou) se loučíme s bytem v Portimão. Naší další destinací je hotel da Barrosinha, přesouváme se na sever do Alcácer do Sal. Po cestě ještě naposledy vyrážíme na sever směr Monchique a to ze dvou důvodů. Prvním z nich je další pokus o nafocení nějakého většího seskupení čápů, mají spousty hnízd v okolí cesty u vesnice Rasmalho na N266, ale pokaždé když jsme jeli okolo, tak byla hnízda prázdná. V deltě řeky Arade jsme jich viděli desítky až stovky, takže tu jsou.
Druhým důvodem je udělat si pár snímků keramických výrobků (malované nádobí, talíře, dlaždice, dekorace a další suvenýry) v Pottery o Moinho a Casa Nunes Hand Painted Tiles, které jsou o něco výše na N266 (včera jsme zde nakoupili pár zajímavých věcí). Ještě před Monchique jsme odbočili na N267 směrem na Aljezur, protože jsme chtěli po cestě do nového ubytování prozkoumat hlavně západní pobřeží regionu Algarve, ale hlavně druhého nejjižnějšího regionu Alentejo.
Krásná cesta se spoustou výhledů, obklopená eukalypty a korkovými duby. Pozorovali jsme ruční těžbu eukalyptového dřeva, stejně jako nakládání plátů korkové kůry pro další zpracování (tady asi hlavně pro výrobu špuntů do lahví na víno). V Aljezur jsme pokračovali na sever po N120 až do Odeceixe. Zde do Atlantiku ústí řeka Seixe a vytváří zde dlouhou deltu (Ribeira de Seixe). Odeceixe je zajímavé městečko se spoustou klasických portugalských bílo-modrých domečků, nad ním teče vodní kanál (Canal de Áqua) k zavlažování políček, připomínající levády na Madeiře. Na pobřeží nádherné výhledy na nudistickou pláž Praia des Adegas ohraničenou strmými skalami, stejně jako na nádhernou písečnou pláž Praia de Odeceixe omývanou z jedné strany slaným Atlantikem a ze druhé strany sladkou vodou řeky Seixe. Tady by to někdy stálo za hřích. Máme ale ještě před sebou ještě dlouhou cestu, zpátky se vracíme jinou cestou kolem delty řeky Seixe.
Další cestu směrujeme přes Carvalhal, opět k pobřeží se zastávkou u Praia do Carvalhal. Znovu pláž se žlutým pískem, okolní divoké skály však mnohem pevnější než pískovec na jižním pobřeží v Algarve. Naštěstí se nemusíme vracet, cesta nás vede kolem pobřeží přes Porto das Barkas, s dnes již poslední odbočkou k mysu Sardão s klasickým majákem (Farol Cabo Sardão). Tady už je Atlantik hodně divoký (byť moc nefouká), ohromné vlny bičují vysoké pobřežní skály a útesy, vystupující z moře. Jejich strukturu zřejmě tvoří čedičové desky (postavené skoro na kolmo).
Čas rychle běží, je tu ještě spousta dalších míst, které by stály za zastávku a pár fotek. Po cestě k mysu pozorujeme kolem cesty barevně kvetoucí políčka. Teprve při zastávce a prohlídce zblízka je zřejmé, že se jedná o květy proteí. Vůbec jsme netušili, že se zde pěstují. Po několika dotazech u pana Googla je ale jasno (jsme v oblasti, kde se pěstuje Protea Iberica – viz např www.proteaiberica.com). Asi není ta nejlepší sezóna, ale i tak tu kvete spousta políček, odkud se květy do vazeb vyváží do celého světa. Další zajímavostí místní ekonomiky jsou všude viditelné plantáže s konstrukcemi zakrytými textilní folií. Dlouho dumáme, co tu asi pěstují, až se nám daří zastavit hned u jedné nich a není tu plot. K našemu překvapení ohromné množství maliníků a na nich od květů až po dozrálé červené maliny. Zase nám pomáhá pan Google, pěstují se zde např. maliny, ale nejenom ty, nýbrž obecně "berries" (borůvky, ostružiny, maliny a další), které potom končí v místní sladkostech a zmrzlinách – viz např. www.instantes.eu a další). Na tuto ekonomiku je navázána hned ta další a tou je produkce medu od opylujících včelek.
Potom už jenom nudná cesta dále na sever přes průmyslové Sines (uhelné elektrárny a LNG terminály), dál přes Grándola až do Alcácer do Sal. Zde ubytování v hotelu Barrosinha a jenom lehké seznámení s místními možnostmi na večeři. Většina restaurantů, které stojí za úvahu ale otevírá až od 19 hod, takže dobrá volba - otevřená restaurace Momento (www.facebook.com/momento.sal). Lístek sice jenom v portugalštině, ale nakonec dobrý výběr místních specialit. Teprve následně jsme pochopili, že se jedná o nabídku místních Tapas (Petiscos = Snacks). Dali jsme si šátečky z listového těsta plněné nějakou rybí náplní (Pastel de Massa), salát z chobotnice (Salada de Polvo) a místní houby v pikantní omáčce (Cogatelos), sýr, olivy a chléb samozřejmě na stole hned při usazení. Útrata okolo 40 € (včetně glycidů na závěr ve formě čokoládové pěny a nakrájeného ananasu, plus 1x expreso a 1x americáno). Odcházíme velmi spokojeni.
Den jedenáctý (10.9.2022)
Chceme se trochu poohlédnout po okolí, plánujeme výlet na kosu (poloostrov) Tróia. Neprve ale zastávka na parkovišti za kterého jsou pěkné výhledy přes řeku Sado na nábřeží městečka Alcácer do Sal. Dále pokračujeme podél stále se rozšiřujícího ústí řeky Sado po N253 až k městečku Comporta, kde se napojujeme na jedinou silnici N253-1, která vede až na špičku celé kosy. Míjíme odbočky k římským vykopávkám (po „gravel road“, což se nám úplně nechce). Na konci kosy velký lázeňský resort, kde se nedá zaparkovat, nakonec ale při třetí objížďce místo na parkování nacházíme.
K resortu přináleží pěkná pláž (od západu ze strany Atlantiku až k severní špičce, kterou omývají brakické vody řeky Sado, která při ústí (díky nánosům) vytváří „další moře“. Přečetli jsme si, že před 4 tis. lety bylo ústí řeky o 20 m níže (ten rozdíl dělají naplavené písky). Po procházce po dřevěném chodníku (Passadiços Tróia Norte) a v přístavu jachet přemýšlíme, co dál.
Nakonec jako nejschůdnější vypadá myšlenka nechat se přívozem dopravit na druhou stranu zátoky do Setúbalu (cena 25 € za aut a dva pasažéry, cca 30 minut). Poté projíždka po Setúbalu, nad městem pěkné vyhlídky na přístav. Hledáme něco zajímavého a nakonec parkujeme hned u Portal Historico de Setúbal. Je tu sice „konec světa“, ale po průchodu historickou branou se konečně ocitáme ve světě běžných Portugalců. Úzké uličky a na v nich vyvěšené prádlo. Auta sem nesmí, není tu žádný obchod pro turisty, cestou dolů jenom pár míst, kde nabízí pro místní polední rybí pokrmy (sardinky a podobné na ledové tříšti). Nic pro nás, i když Iva už má zase chuť na něco do břicha. Vylučujeme klasický oběd na náměstíčku v Dolce Vita a radši jdeme na kafe a zmrzlinu do Nata Lisboa. Nic k doporučení, ale asi tu mají dobré zákusky (místní si berou do krabic s sebou). Je tu spousta dalších krásných míst, ale čas neúprosně běží a jsme poměrně daleko od Alcácer do Sal.
Iva by už asi ráda spočinula u bazénu v hotelu, ale nakonec ještě výlet na Castelo de Sesimbra. Není to úplně blízko (autem cca 30 min od Setúbal), ale odměnou nám je návštěva středověkého hradu z 12. století, kdy toto území ovládali Maurové. Autem se dá dojet až ke středověkým hradbám, odsud jenom pár kroků na vyhlídky na městečko Sesibra i na celé okolí. I tady by to šlo na důchod. V místním kostele se právě připravuje svatební obřad, takže všude spousta družiček a čekáme, až otec přivede nevěstu do kostela. Podle přijíždějících taxíků a z nich vystupujících hostů je zřejmé, že se nejedná o úplně běžnou místní rodinu, příchod nevěsty je snímán dronem. Zpátky domů nudná cesta (o hladu až do hotelu, protože jsme netrefili místo, kde se chtěla Iva najíst).
Po rychlé sprše vymyšlíme, co do žaludku. Drobná rodinná rozepře, kde se najíst (Iva už dneska bere vše). Nakonec usmíření v restauraci Estrela do Sado přímo v Alcácer do Sal (skvělá volba a mají stránky i v češtině!!!). Byť na místní je ještě docela brzy (vypadá to, že všude na stolech jsou rezervace), ujímá se nás místní obsluha, se kterým se rychle domlouváme na tom, že nám připraví další stůl (... ahá Republica Czecha, Poborský??). Objednali jsme si grilovanou krkovičku s oblohou (rýže i hranolky) a ananasem, dále grilované telecí s oblohou (obojí medium rare). Pokaždé na prkýnku se dvěma talíři a dvěma příbory. K olivám a vepřovému masu (Abamicos de Porc) karafa domácího bílého vína, k telecímu masu (Bife do Vazio – asi pupek) karafa domácího červeného vína. Ještě několikrát se přišel za večer zeptat, jak nám chutná. Je jasné, že Estrela do Sado dostává naše maximální ocenění (hlavně v okamžiku placení).
Den dvanáctý(11.9.2022)
Dneska už jenom u bazénu v hotelu. Na komíně nad hotelem slyšíme klapat čápi. Na obloze jsou jich občas vidět stovky. Krátký výlet po cestě od hotelu na sever nás zavádí k vysychající laguně, kde jich skutečně stovky jsou. Dál jsou potom kolem cesty v borových hájích k vidění chovy prasat. Prasnice jsou už odděleny od selat. Tady tedy začíná "iberijská šunka".
Den třináctý (13.9.2022)
Odlet domů.