Naše cesty za exotikou Kapské město
JAR 2014 JAR 2015 Réunion 2017 Namibie 2018 Azory 2019
Madeira 2020 Algarve 2022 JAR 2023
poušť Namib

Příprava na cestu

Příprava začala již na konci roku 2017. Tentokrát to bude Namibie, letenky od Eurowings kupujeme už někdy v září (cena 1260 € pro dvě osoby), využíváme toho, že německý low-cost létá přímo z Mnichova do hlavního města Namibie - Windhoeku (let okolo 10 hod), takže doba transferu je význačně kratší než s ostatními aerolinkami. Netradičně chceme vyzkoušet cestování s autem vybaveným na nezávislé cestování NAVI Toyota 4x4. Tím odpadá hlavní problém s cenově velmi přemrštěnými cenami lodgií v Namibii. Máme tedy objednán NAVI Nissan Single Cab Equipped 4x4 na 22 dnů - cena 29260 ZAR (asi 48 300 Kč).

Předběžný itirinář vypadá takto (ubytování objednáno / zaplaceno předem)

Víkend před odletem jsem začal zkoumat aktuální teplotní poměry v Namibii. Přitom jsem narazil na stránky Meteoboxu. Vypadá to, že aktuálně (4.5.2018) jsou teploty v Namibii (někde mezi 30 st. přes den a 16 st. přes noc) o trochu výše, než nyní máme v květnu v ČR (přes den cca 22 st. a přes noc okolo 10 st.).

Den první a druhý

Po delším předávání našeho "domácího hospodářství", konečně kolem třetí hodiny vyrážíme směr Mnichov. Odlet v 22:30 hod a máme to asi 330 km, takže by to mělo být v pohodě. Máme zamluvené parkování u Neumayiera, odkud je to na mnichovské letiště cca 10 min. Jsme tam krátce po sedmé, času tedy máme dost. Podle pana Googla ale nacházíme jenom prázdné parkoviště, mělo by to vypadat jinak (máme objednánu garáž).

Děláme proto ještě jedno kolečko, kontrolujeme navigaci, ale jsme zpátky tam jako předtím. Změna je ale v tom, že před buňkou u vrátnice stojí minivan. Uvnitř řidič potvrzuje, že na nás čeká a že pokud si vyndáme bagáž, odveze nás na terminál. Ptám se na placení, ale nic po nás nechce (bude mít přeci auto i klíčky od auta). Potvrdil mi ale, že auto odveze do garáží. Platit budeme, až když se vrátíme.

Naši společníci (Huber a Marie, říkejme jim třeba Hašlerky) vyrazili o hodinu dříve, takže když kontrolujeme telefonem kde jsou, už na nás čekají po odbavení u odletů. Na přepážce u CheckIn neumí úředník najít v našich pasech víza, takže se musí jít někam zeptat (našel je, až když jsem mu je ukázal). Není se co divit, „bramborové razítko“ z velvyslanectví Namibie v Berlíně (stálo nás každého 80 euro, plus 1700 Kć vyřízení přes Student Agency), by uměl padělat kde-kdo.

Na letišti se brzy potkáváme s našimi společníky a máme ještě dost času na rychlý sandwich a pivo. Když už se chystáme k odchodu, přichází mi SMSka, že odlet bude mít 1 hod zpoždění. Takže odlet až půl hodiny před půlnocí. Noc v letadle uběhla v pohodě (let 10 hodin, vzdálenost vzduchem 8400 km). Po probuzení nad ránem z 12 km krásná viditelnost, v Angole relativně dost vody, přelétáme přes Etoshu (svrchu je krásně bílá). První pohledy na Namibii po rozednění - hnědá, zlatá, šedivá, kopce, skály, voda.

Na letišti Hosea Kutako International Airport ve Windhoeku nás vítá místní folklorní kroužek tanečnic a spousta funkcionářů. Nejdřív jsme si mysleli, že s námi letí prezident Namibie, ale asi je to tu normální. Každý dostává symbolický přívěšek od Eurowings a taky formulář od "immigration", k vyplnění pro odbavení.

Po odbavení jsme brzy našli kancelář pobočky THRST (Drive South Africa), kde máme zamluveno auto. Čekáme ještě chvíli, až přijedou další klienti, potom už nás odvezou na jejich depot k převzetí auta (je to jenom kousek od letiště). Přebírá se celkem pět aut, ale jsou z toho téměř tři hodiny.

Při vyplňování smlouvy se dozvídám, že budeme mít jiné auto, protože původně objednaný Nissan NAVI se jim vrátil kompletně „zbořený“. Fotím si ho, vypadá, že šel přes střechu, ale kupodivu motor má nastartovaný. Takže máme skoro novou Toyotu HILLUX (najeto 3880 km, jsme teprve druzí rentiéři), což je určitě lepší volba. Přebírání auta (včetně povinného videa) probíhá vcelku rychle (měli jsme společného průvodce spolu s dalším párem z Rakouska). Pak ostrý nácvik k rozložení a složení auta.

Byla to sranda až do té doby, kdy jsme chtěli uložit naše čtyři kufry. Vpředu jenom dvě sedadla, vzadu jenom obytná část. Naučit se rozkládat auto, zprovoznit vařič, potom teplou sprchu, apod., chce trochu zručnosti a času. Povedlo se, ale asi budeme muset vždy vše vynést, pak přerovnat a znovu uklidit - prostě musí v tom být systém.

Vyrážíme tedy na jih do Kalahari. Cílem je Anib Lodge Camp, kde máme objednáno ubytování. Časový skluz doháníme až ve SPARu v Mariuentalu, kde nakupujeme vše potřebné (maso, víno, vodu, ovoce a zeleninu…) a pak už mastíme hledat ubytování. Stmívá se brzy, už v 17:30 hod, takže dorážíme až za tmy, ale stejně vidíme, že místo na přespání je skvělé. Má terasu s posezením a samostatnou sprchou a záchodem. Vybalujeme, hledáme, sbalujeme a zase hledáme. Konečně večeře, vínko a pohoda. V Namibii se nám prostě líbí…….

Den třetí

Ráno za námi přijíždí Hašlerky, kteří strávili noc v Anib Lodge. Ještě večer jsme je zvali, aby přijeli na víno a podívat se, jak se bydlí v kempu, ale SMS objevili až ráno. Milan předvedl rozborku a sborku našeho bydlení a vzhledem k tomu, že máme dost času a venkovních míst k sezení, užíváme si krásné ráno. Podívat se na nás přišla místní mangusta. Poté, co dostala kousek chleba, neví jak by se nám zavděčila (tak alespoň pózuje).

Po snídani a kávě vyrážíme směr na Keetmanshoop. První kilometry jedu standardně vpravo, až mi Iva upozorňuje, že je něco jinak než včera. Uvědomuji si, že už několik kilometrů jedu v protisměru. Rychle tedy přejíždím doleva, když tu nás právě míjí kamion. Uff, bylo to o fous.

Na další „štaci“ je to celkem úmorných 400 km, zprvu asfalt, kde se dá držet 120 km/hod, následně pak už jenom „gravel road“, kde se ale kupodivu dá také jet cca stovkou. V Keetmanshoopu zastávka na dotankování - cca 40 l za cca 500 N$ - a nakoupení dalších zásob, které jsme nestihli koupit včera v Mariupolu. Pak už směr Fish River Canyon (druhý největší na světě). Cesta pěkně utíká, ale pak přichází odbočka na prašnou cestu, kde auta musí jet s velkým odstupem, protože každé auto vytváří ohromný oblak prachu. Cestu nám ale lemují překrásné kulisy pohoří Karasberge.

Včas odpoledne dorážíme do Canyon Road House, kde máme kempu ubytování na dva dny. Místo je plné starých vraků aut, které dotváření místní kulisu. Vraky jsou působivé, někde už z nich rostou vzrostlé stromy (z kufru auta). Většina vraků je na prázdných gumách, místy se už vnořují do místní země, ale večer všem svítí přední světla (ledky v nich přes den nabíjí sluneční panely).

Kemp u Canyon Road House je pěkný, máme společné sprchy a záchody, ale vše je upravené a čisté. Auto je ve stínu, večer grilujeme s našimi společníky, hovězí buřtíky a stejky, vepřová žebra a také spousta místního vína a dovezené Ballantinky. Rozcházíme se vyspat docela rozverní. Pořád se nedovedeme shodnout, kolik je tady vlastně hodin, mobily nám ukazují, že má být o hodinu méně, než u nás doma, ale internet tvrdí něco jiného. Nakonec se domlouváme, že zítra vstáváme podle nařízení EU a dosud nepřestavených hodinek z Česka. Pojedeme jedním autem na vyhlídky nad kaňonem Fish River.

Den čtvrtý

Ačkoli se přesvědčivě snažíme splnit termín odjezdu v 8,30 hod, jsme opět ve skluzu. Hašlerky přijíždí brzy po snídani, že můžeme vyrazit, my jsme ale oba ještě v pyžamech a snídáme a snažíme se uklidit chaos kolem auta (zorganizovat přesuny věcí z místa A do B, ale moc se nám to nedaří).

V devět jsme ale ready a druhým vozem vyrážíme k River Fisch Canyonu. Cesta je celá po roletě, práší se a jede se pomalu. Hubert bravurně zvládá mosty nad vyschlými řekami i tobogány na silnici. Vstupné se platí cca 10 km od první vyhlídky do kaňonu (je to za 80 N$ na osobu - pro místní 30 N$).

Pohledy do kaňonu ale stojí za to, jsou úžasné. Fotíme zleva doprava, zepředu i dozadu, fakt je to nářez. Pro zdravé jedince platí, že si mohou předplatit 5 denní tůru korytem řeky až do Ais Ais. Pro normální lidi ale striktní zákaz sestupování na dno kaňonu. Probíráme místní africkou floru (něco jako židovská růže), kocháme se pohledy do amfiteátru Fish River Canyonu (tří základní vyhlídková místa, vše dosažitelné pár km od sebe), v každém případě ale doporučeno auto 4x4 (servisy jsou odsud docela daleko).

Následně frčíme do Ais-Ais, lázeňského střediska v objetí vysokých skal s termálními prameny. Příjezd do Ais Ais takřka měsíční krajinou, všude vyprahlo se spoustou hnědých a černých vyvřelin, plných ohromných balvanů. Nejteplejší pramen má 65 stupňů, kolem upozornění, že asi pálí. Pokud je tu ale v létě okolo 50 stupňů, tak možná osvěží i místní venkovní bazén, který má pouhých 32 stupňů.

Jaké překvapení na recepci, že nemusíme platit dalších 80 N$ na osobu, protože nám uznávají zaplacení vstupu na vyhlídky do River Fisch Canyonu. Vyplatí se proto schovat účtenku, platí v celém národním parku celých 24 hodin (kdyby tak ještě věděli jak, funguje naše účtenkovka.

Po jednoduchém obědě (toust nebo buřt s hranolky) se jdeme okoupat do místního termálního bazénu (zadarmo, vnitřní bazén ale za 60 N$ na osobu. Bazén OK, teplota ale 32 stupňů i více, takže osvěžení až následně ve studené sprše…

Po návratu vyhazujeme maso z ledničky, která se zbláznila a místo chlazení topí. Alternativa je opečená houska a maďarský uherák (přivezený z domova). Naštěstí Milan konečně dává ledničku do pořádku, takže teplota v ní konečně začíná klesat k zadaným 10 st C. Výhodu to má v tom, že dojídáme skoro všechny naše dosud nakoupené zásoby. Naštěstí na poživatelnost některých z nich nemá teplota až tak velký vliv (místní sušené meruňky, housky z bílé mouky, Jaegermeister, atd.)

Jdeme se připojit na wifinu k recepci a když se vracíme, Marie nám oznamuje, že máme pod autem štíra. Je to hlavní zážitek dnešního večera, pořád ho „šmírujeme“ baterkou, zda se nepřibližuje k našemu venkovnímu sezení - ale je pod autem a číhá tam na nějakou můru. Důsledným hlídáním našeho majetku jsme ho nakonec donutili k ústupu. Je ale totálně naštvaný (protože na něj pořád svítíme), opouští nás proto s výhružně zvednutým ocáskem. Je to pro nás ponaučení, že pohyb večer okolo auta nebo na umývárny pouze se zapnutou baterkou.

Ráno vyrážíme (hned po rozednění) do Klein Aus Vista (čeká nás dalších cca 380 km).

Den pátý

Dnes nás čeká další přesun cca 380 km do Ausu. Kus se vracíme po roletě (gravel road) na asfaltku a cestou se zastavujeme v destilérce Naute Kristall, kde se německy mluvící starousedlíci snaží z prašné planiny vytvořit oázu zeleně. Tu jsme cestou do Fisch River Canyonu trochu přehlédli.

Budují tu už třetí trať vinic, pěstují tu také datlové palmy a granátová jablka, ze kterých pak pálí různé druhy brandy. Mají dokonce i přehradu na zadržování vody. Jde to pomalu, ale všichni vědí, že to jde.

Paní správcová nás seznámila s nabídkou destilátů, které vyrábí. Řidiči mají smůlu, ale holky ochutnávají destilát z datlí a také gin s příchutí šesti bylin. Dále mají v nabídce ještě destiláty z granátových jablek, ale i bílé víno. Dali jsme si výborné kafe a koupili dvakrát přepálenou datlovici za 300 N$.

Do AUSu jsme dorazili kolem třetí, dáváme si pozdní oběd nebo časnou večeři v AUS Hotel (skvělou „Goulash Soup“ - která je spíše gulášem než polévkou se spoustou masa a květákem), dotankováváme a taky dokupujeme drobnosti na snídani (plus další kanystr vína, ale to se nepočítá jako jídlo), s tím že nákup uděláme zítra. Zanecháváme Hašlerky (bydlí v hotelu Aus) a jedeme hledat Klein Aus Vista Camp. Je to hned vedle, našli jsme snadno recepci a ubytovali se v kempu.

Ještě než stačíme rozložit naše spaní, už jsou tu Hašlerky s jejich Toyotou Forunerem, že se jedeme podívat na místní divoké koně. Kolem páté - šesté hodiny prý chodí k napajedlu asi 20 km odsud. Asi chodí, ale jenom někdy, protože jsme jich viděli tak akorát pár v dálce. Dočítáme se ale, že kvůli suchu mají problém se sami uživit na místních písečných pláních, proto je od roku 2015 přikrmují senem, turisti pak hlavně jablky a mrkví. Koně ale tak už nejsou tak divocí jako dříve, neboť si zvykli, že turisté jim sem tam přivezou nějaký pamlsek.

Po příjezdu do kempu se zvedá vítr, který nás brzy zahání do postele. Jsme domluveni, že Hašlerky nás zítra ráno vyzvednou v 8:15 hod a pojedeme zase jedním autem do Lüderitzu. Uvidíme, jak se nám podaří být ready a po snídani.

Den šestý

Znovu se to nepodařilo, Hašlerky přijíždí, když už máme sice snídaní na stole, ale zdaleka nejsme připraveni na odjezd. Důvod je zřejmý - vstali jsme podle času na mobilu (… to ten středoevropský čas…), ale ten se o hodinu liší od místního času. Čekají na nás ale jenom asi půl hodiny.

Vyrážíme do Lüderitzu (z Ausu cca 120 km), cestou ještě zastávka u napajedla divokých koní. U napajedla nic, ale kousek od odbočky narážíme na rodinku stepních koní. Mají tak dvouletého juniora (který se ale bojí žrát nabízené jablko). Mamka a taťka se nicméně nezdráhají a nabízené jablko sní. Jsou nádherní, ale ostražití (přechází nám opatrně kolem auta, chvíli i „čumí“ na registrační značku auta - nevím, co to znamená). Snad se jim bude dařit dobře, ztrácí se spodní voda a koně přicházení o pastviny.

V Lüderitzu okolo jedenácté nacházíme turistickou informační kancelář, kde kupujeme lístky na prohlídku opuštěného města hledačů diamantů - Kolmanskop (město duchů = The Gost Town) za 90 N$ na osobu. Prohlídka začíná za 15min, tak chvátáme, abychom to stihli (vstup cca 5 km před Lüderitzem).

Město, které mělo v době svého rozkvětu před první světovou válkou cca 300 německých osadníků, se nyní postupně ztrácí v poušti písečných dun. Po prohlídce se procházíme mezi zchátralými budovami.

Při hledání diamantů zde bylo zaměstnáno cca 800 místních dělníků. Životní úroveň ve městě na tehdejší dobu nebývale vysoká. Každý dům elektřina (od roku 1910), domácí lednice, přesun mezi obchody (např. řezník) po kolejích. Vodu přiváželi až z Kapského města, víno pak z Evropy. S diamantovými poli "v zádech", si to mohli dovolit. Dnes je těžba diamantů o mnoho km jižněji a město je opuštěné a ztrácí se v dunách písku.

Odpoledne ještě děláme výlet k Atlantiku jižně od Lüderitzu, nejprve k Diaz Point odkud jsou pěkné pohledy na město a potom na jih od Lüderitzu do zátoky Grosse Bucht. Drsné pobřeží, hodně větrno, na koupání ani náhodou. V zátokách jsou hejna plameňáků. Cestou zpátky opět fotíme divoké pouštní koně, tentokrát nám přechází přes cestu, ale zase jsou docela blízko.

Vlastní Lüderitz je pozůstatek zašlé slávy a bohatství, působí hodně ospale. Vede sem sice železnice, ale za tu dobu, co kolem ní jedeme ani jeden vláček. Je sobota, tak jsme podcenili čas (SPAR nám zavřeli právě před nosem v 13 hod). Na snídani zítra ale pořád ještě trochu zbylo.

Večeři si dáváme v Klein Au Vista, objednávám si Oryx steak s houbovou omáčkou (následně ale platím Beef steak, tak nevím - každém případě „mňamka“), ostatní si dávají zeleninové saláty. Večer ještě u vína chroupáme „biltong“ - sušené maso taky prý z ORYXe a dopisujeme "můj milý …“. Sláva, že dneska nefouká.

Zítra vyrážíme na sever, podél pouště Namib k dunám v Sossusvlei.

Den sedmý

Konečně se nám to dneska povedlo načas (včetně ranní hygieny, snídaně a sbalení auta - cca 1 hodina). Nikdo to však neocení, a tak v 9,00 hod startujeme z Klein Aus Vista na sever směr Sesriem. Čeká nás cca 350 km po prašných a kamenitých cestách (nejprve po C13 a pak po C27), vstříc červeným dunám národního parku Namib Naukluft.

Cesta neutěšená, ale kolem se střídají krásné scenérie různě barevných kopců. Hodně sucho, sem tam keřík nebo strom, jinak kamení a všude prach (hlavně za autem ve zpětném zrcátku, nebo když míjíme protijedoucí auto). Proti nám několikrát motorkáři (to musí být výživa). Podle prachu vidíme několik km před sebe, kde jede jaké auto. Přesto ale sem tam oáza (podle větrných studen a zeleně okolo), po cestě několik Guest Houses, kde by se příležitostný cestovatel mohl ubytovat.

Málo živého, sem tam pasoucí se krávy a koně, v horách stádo koziček s velkýma ušima. Uprostřed pustiny však ale třeba rodinka na povozu taženém oslíky, dospělák vedoucí kolo a s ním malé dítě, junior s rancem na zádech, jako by byl na trampu, a tak podobně. Bohužel nemohu fotit, ale rozum stojí nad tím, kam ti lidi mohli jít / jet. Široko daleko totiž není žádná civilizace.

Na C27 se nám daří odbočit až napodruhé (navigace totiž momentálně vypnutá a odbočka zrovna v místě, kde předjíždíme pomalejší auto, za kterým cca 500 m nebylo kvůli prachu vůbec nic vidět. Naštěstí se orientujeme podle pumpy v Lovedal. Obracíme to a jedeme pár km zpátky (jak jsme to mohli minout?).

Poslední úsek do Sesriem po roletě (jede se to dobře, ale je třeba držet alespoň 80 km/hod). Prášíme jako o život a ostatní auta doháníme v oblacích prachu. Do Sesreim campu dorážíme okolo půl třetí, formality na recepci a kupujeme „permit“ za vstup do parku (2 osoby z Evropy na dva dny za 340 N$).

Ještě nákup v marketu u benzínky u vjezdu do Sesriem a rychlý sandwich. Protože je ještě docela včas, domlouváme se, že se zajedeme podívat do Soussusvlei - je to cca 60 km po nové asfaltce. Protože spíme uvnitř parku, vnitřní brána zůstane otevřená až do 7:15 pm, což je dost na to se vrátit až za šera.

Asfaltka svádí k rychlé jízdě (nikde nikdo), byť je všude omezení na 60 km/hod). Fotíme se u známé „Dune 45“, právě jde někdo nahoru. Okolo páté přijíždíme až na parkoviště, kde končí asfaltka. Přepínáme na 4x4, dál prý je cesta jenom pro zkušené, tak proč to nezkusit. Brzy však dojíždíme mladý pár, který na nás mává, že právě zapadli do hlubokého písku. Ptám se jestli mají lano, aniž bych věděl bych jim mohl pomoci. Právě však jedou kolem „Rangers“, zajišťující místní dopravu mezi parkovištěm a Sossusvlei. Dobrovolně proto radši vystupujeme, necháváme auto na místě a svezeme se s nimi. Řidič nám říká, že nás hodí do Sossusvlei a zítra případně k Dead Vlei.

U Dead Vlei potom nabíráme ještě další pasažéry a chvíli se fotíme v pánvi Sossussvlei. Jsme tu takřka sami. Cestou zpátky nás řidič vysazuje u našeho auta. Nabízí, jestli nepotřebujeme pomoc s autem zpátky k parkovišti. Říkám, že to zvládneme, přesto mu dávám 300 N$ (nevím kolik by nás to normálně stálo z parkoviště a zpět.)

Potom už jenom cesta zpět do kempu v Sesriem, vše systematicky přeložíme z kufrů B do kufrů A a máme klidný večer s vínem a sepsáním dnešních zážitků. Máme dřevo i steaky, ale dneska už oheň nerozděláváme.

Den osmý

Dnešní den začal již za hluboké tmy. Tak polovina kempu se rozhodla přivítat ráno na dunách a tak od šesti hodin všichni snídají, balí a postupně odjíždí. Na nás ale nemají, v klidu snídáme, balíme se a v obvyklý čas (8,30 hod) vyrážíme do kaňonu Sesriem. Je to v rámci „permitu“, který jsme včera koupili na recepci a jenom cca 10 min autem od kempu.

Na kaňon se dá dívat svrchu (dolů ale není vidět), což je zajímavé hlavně kvůli tomu, že dole hnízdící holubi vydávají zajímavé zvuky, které se odráží od stěn kanonu a zní až strašidelně. Nebo se dá slézt až a dno a projít se tam. Velké kontrasty tmy a světla jsou docela pro fotografa oříškem. Cestou zpět potkáváme Hašlerky, kteří jedou z Little Sossusvlei Lodge, kde spali. Takže už jsou na cestě cca 1 hod. Jedou se taky podívat do Sesriem Canyon, takže jenom prohodíme pár slov, když se auty vzájemně míjíme.

Rozhodli jsme dnes ráno provést trochu průzkum okolo parku Naukluft. Nejprve směrem na Solitaire a potom přes Abbabis po C14 okolo národního parku. Při plánování této cesta jsem chtěl alespoň jednu noc v Naukluft Park Camp, bohužel to tentokrát nevyšlo (snad příště). Jinak ale cesta nádherná, kolem barevné vrcholy pohoří Naukluft. Cesta jenom prašná, ale dá se to, spousta místních farem (většinou s majiteli německy znějících jmen).

V kempu jsme zpátky zhruba ve tři hodiny. V místní restauraci se krátce pozdravíme s Hašlerkami a vyrážíme na "sunset" k dunám do Sossuslvei. Dnes chceme vidět mrtvé / uschlé stromy v Dead Vlei (podle průvodce některé z nich stáří cca 500 let). Po příjezdu na parkoviště, odkud lze jenom 4x4, pouze černoška, která prodává lístky na místní Shuttle. Protože je 5 minut do čtvrté a mají provozovat do 4 p.m., ptám se kdo nás odveze do Dead Vlei. Má ale problém, protože už potřebuje jet domů, volá tedy „rangerům“ ale nikdo z nich se jí neozývá. Za každou cenu se nám snaží rozmluvit cestu naším autem, prý až 80% řidičů zapadne v hlubokém písku a už dlouho nepršelo, takže písek je zrádný a podobné "kecy".

Pak ale přijíždí auto s mladým „rangerem“, kterému vysvětluju, že se chceme podívat do Dead Vlei, což jsme včera nestihli. Říká, že nás povede tak, abychom nezapadli. Domlouváme se na upuštění tlaku z pneumatik. Krátká instruktáž mi hodně pomohla. Žádné 4x4L (což jsem řadil včera), ale převod 4x4H s tím, že je potřeba udržovat rychlost vozu alespoň 40 km/hod. Když se auto hodně rozhoupe, tak spíše přidat než ubrat. Pokud se auto „zahrabe“ do hlubokého písku, tak volit 4x4L s převodem na každé kolo zvlášť.

Takže cesta do Dead Vlei (cca 6,5 km) zajímavá i poučná. Jedeme na podhuštěných pneumatikách za vozem rangerů, hlavně „dvojka“. Když se auto začíná „topit“, první převodový stupeň s přehledem vytáhne auto zpět do stopy. Když nás vysazují a mizí za dalšími zákazníky, není nám úplně jasné, kam máme jít. Jsme tu již dnes určitě posledními návštěvníky.

Chvíli se proto potulujeme, orientujeme se podle lidských stop, které nejsou dosud zaváté. Kupodivu je v písku více stop zvířecích, než lidských. Nakonec ale nacházíme to, co jsme hledali - pánev Dead Vlei. Mrtvé stromy (staré prý několik set let), ale také kupodivu spousta nových zelených stromů a ostatní vegetace), Není to tak, jak jsem si představoval podle obrázků z internetu, ale místo je hodně působivé.

Na cestě zpět k autu narážíme na párek Onyxů - přímorožců. V klidu spásají trochu toho zeleného, vypadají spokojeně, podle fotek docela velká břicha. Ani se nechce věřit, že tu nemají žádnou vodu. Cesta hlubokým pískem zpátky k asfatce už jenom pro „zkušené“, máme přeci instruktáž. Po cestě do Sesriem už jenom nabíráme červený písek z Duny 45 (do petky) a hurá „domů“ na grilovačku.

Náš „obytný vůz“ to zvládl, ale o to hůře to po příjezdu od kempu to vypadalo uvnitř. Díky Ivě se daří rychle vše uklidit, já zatím připravuji steaky a klobásy na grilu. Nakonec se vše povedlo, takže máme standardní večer s vínem a „můj milý deníčku“.

Den devátý

Ráno plánujeme vstávat brzo, máme před sebou dlouhou cestu do Swakopmundu. Ale ani se moc nemusíme budit, v noci tak silně fouká, že to cloumá celým autem. Když ráno otevřeme dveře našeho „domečku“, všude kolem je v povětří drobný písek, který okamžitě zapráší jakýkoliv povrch. Sice jsme písečnou bouři nikdy nezažili, ale takhle nějak by to mohlo vypadat. Písek všude, v lednici, ve skříňkách, v počítači, tabletu, i ve foťáku, ….

Snídaně jenom s obtížemi, plynový vařič nestíhá v tom větru přivést vodu do varu. Poté, co máme vymeteno zevnitř asi dvě kila písku, přestavá téct voda, takže si ani neumyjeme ruce, natož pak nádobí. Kromě snídaně s příchutí písku mezi zuby je další trauma sbalit v tom větru náš "domeček". Ač se snažíme sebevíc, daří se nám to až kolem půl desáté.

Od včera máme podhuštěné pneumatiky z písečných dun, takže jak vyrážíme prvně zastavujeme na benzince v Sesriem. Situace nemá jiné řešení, protože si nedovedu představit jak v tom větru a písku obíhám kolem auta a dohušťuji kola kompresorem, který máme ve výbavě (připojuje se přímo na baterku auta). U většiny benzinek je i pneuservis, stačilo se zeptat a už vyběhl maník s hadicí se stlačeným vzduchem. Jenom se zeptal „na kolik“ a už jsem nestačil sundávat z kol čepičky. Mám připravenu padesátku, ale než jsem natočil poslední čepičku, už byl pryč a zase opravoval další píchlé kolo (zákazníků tam měl frontu).

Takže hurá na sever, jedeme do Swakopmundu (čeká nás nějakých 380 km), samá “gravel“ road, tj. prašná cesta. Vyjíždíme, a kvůli písku ve vzduchu není ani vidět, zda nejede nějaké auto. Ale jsme na silnici a jedeme. A pak to začalo. Jenom stačím konstatovat, že auto nemá tah jako obvykle, když si Iva všímá ve zpětném zrcátku, že se nám za jízdy vyklopilo do boku naše spaní. Západky zřejmě dobře nezapadly, když jsem v tom prachu a větru točil tzv. „magic klíčem“ (naštěstí nemůže nic vypadnout). Snažím se manévrovat ke kraji cesty, ale auta nás objíždějí zprava i zleva. Takže stojíme šikmo uprostřed silnice, kvůli písku v povětří není moc vidět, ještě aby to do nás někdo „napral“. Vyskakujeme oba z auta, ale nedaří se nám víko zaklapnout zpátky, Naštěstí jede kolem rangerské auto s nějakými dělníky na korbě, řidič mi pomáhá zabouchnout bočnici a společným úsilím jí pak bezpečně zamykáme.

Písek se víří naštěstí jenom kolem písečných dun Sesriem, po cca 20 ti km už je kolem jasno, viditelnost dobrá, jenom vítr pořád silně „fičí“. Ještě před Solitaire dojíždíme Hašlerky, kteří jedou z Little Sossusvlei Lodge. V Solitaire společná zastávka, v místní cukrárně „Mc Gregor bakery“ si holky dávají capucino a nějaké sladkosti.

Další cesta již vypadá na pohodu, ale asi po stovce km zastavujeme k focení na odpočívadle v sedle Gaub Pass. Nechtěl jsem ani vystupovat, fotím z auta, když tu vidím ve zpětném zrcátku, že k nám jde nějaký borec a říká mi do okýnka, že máme vyklopenou střechu. Prostě den blbec. Vzápětí zastavují i Hašlerky, že už nám před půlhodinou posílali SMSku, že máme vyklopenou střechu. Protože tu ale nikde není žádný signál, dostávám jí až večer na hotelu. Po cestě spousta krásných výhledů na okolní zvrásněnou krajinu.

Blížíme se k Walvis Bay, před námi už Zebra plain - písečná placka, kam oko dohlédne, zprvu ještě pár stromů a potom už jenom písek. Cesta se ale mění v krásně hladkou písečnou (zřejmě zpevněnou prolitím slanou vodou). Jede se po tom parádně, radši ale nebrzdit. Za odbočkou na Swakopmund zastavujeme u Dune 7, kde je takové malá oáza s palmami. Velká duna hned u cesty, cca 50 m vysoká, místní mají jako atrakci, nejprve se vyškrábou na vrchol a potom po břiše sjíždí / sbíhají až do pádu dolů.

Hotel / Pension Rapmund máme navolený v navigaci, takže nacházíme na první dobrou. Swakomund vypadá jako taková ospalá přerostlá vesnice. Dopřejeme si tu dvě noci, pořádně se umyjeme a dáme se celkově do pořádku. Sepisujeme seznam prádla na vyprání a po šesté vyrážíme na večeři. Ve vyhlášené restauraci „Jetty“ na molu zjišťujeme, že bez předchozího objednání už dneska máme smůlu (objednávám tedy alespoň na zítra). Teprve na třetí zastávce se „chytáme“, ve Farmhouse Deli (ceny zhruba jako u nás doma, jenom v namibijských dolarech). Maruška zkouší „oxtail“ a pochvaluje si, že je to dobrota (jenom trochu více obírání). Pochutnali jsme si ale všichni. Potom už jenom hurá do čistých peřin bez písku.

Den desátý

Krásná čistá noc, žádný písek, žádný prach. V bílých peřinách se nám spalo jako v ráji. Na recepci necháváme balík s prádlem na vyprání a pochutnáváme si na bezva snídani. Tmavý chleba i housky jako u nás doma, domácí paštika nebo huspenina. Všichni na nás automaticky mluví německy, Němci se tu musí cítit jako doma.

Dneska vyrážíme na Welvitschia Drive za místní atrakcí - Welvitschia Mirablis. Rostlina prý žije stovky let, nejstarší je stará 3000 let (do zahrady bychom jí ale nechtěli ani náhodou). Trs tuhých listů, zdřevnatělá část rostliny připomíná spíše roztrženou pneumatiku, než rostlinu. Na písečných pláních nad Swakopmundem jich ale roste spousta. Rostliny jsou samčí a samičí, která je která nelze uhodnout. Ale stejně je to jedno, kvetoucí ji asi nikdo nikdy neviděl…

Zajímavé jsou také vyhlídky na měsíční krajinu, oblast vodou erodovaných skal bez života. Následně ještě frčíme podívat se do Walvis Bay, jestli trefíme lagunu a místní růžové pelikány. Dvakrát objíždíme Pelican Bay, ale pelikáni bojkotují naší snahu (všude jenom nabídky na výlety lodí za pelikány, plameňáky nebo lachtany. Takže zpátky do hotelu. Před večeří ještě i s Hašlerkami návštěva místních prodejců s produkty ze dřeva a kamene. Po pracném smlouvání a přemlouvání vybíráme sošku vyřezávaného Oryxe, malého levharta, a ještě leštěnou dřevěnou misku z dvoubarevného dřeva - platím 2000 N$. Při smlouvání nejprve dotaz, za kolik jsem ochotný koupit, např. u Oryxe říkám 300 N$, on říká 650 N$ a malou sošku zadarmo (nakonec jsme skončili na 400 N$ za Oryxe - zajímavá taktika. Ivě se líbí ještě další výrobky ze dřeva - zítra je taky den (ještě že je limit na váhu kufrů do letadla).

V Jettě na molu máme zamluvenu večeři (Iva steak z tuňáka, Maruška hovězí sirloin, Milan marinované vepřová žebra a Hubert rybu Kingklip). Večer na internetu nacházím, že je to neoblíbenější ryba v oblasti jižního afrického pobřeží Namibie a JAR (česky se nazývá Hruj kapská, je to dravec a podle Wikipedie největší kousky dosahují a délky až 1,8 m a váhy 15 kg). Ta dnešní se ale vešla na normální talíř. Moc dobré, chutné, velké porce, prostě mňamka a na kutě.

Ráno asi půjdeme zase na tržnici, a následně vzhůru podél pobřeží Skeleton Cost. Loučíme se s Hašlerkami, kteří stráví další dvě noci v oblasti, zatímco my chceme dojet až na sever Namibie, na hranice s Angolou. Čeká nás cesta na sever do Palmwag (dalších cca 538 km).

Den jedenáctý

Ráno s představou dlouhé cesty jsme se rozloučíme s příjemným penzionem Rapmund bohatou snídaní. Ještě rychlé doplnění zásob v místním Hyper SPARu a mastíme na sever. Postupně míjíme Henties Baay, kde jsou krásné barevné domy místních rybářů s cisternami na sladkou vodu.

První zastávku děláme Cape Cross (málem jsme to přejeli - cca 120 km od Swakopmundu), kde se chceme podívat na lachtaní rezervaci. Po zaplacení nezbytného permitu (170 N$ za dva dospělé a auto), dojíždíme na parkoviště, kde už je spousta aut. Vystupujeme z auta a v tu ránu "řev" od tísíců lachtanů (hlavně komunikace mezi samicemi a jejich mláďaty). Je tu smrad, který se skoro nedá dýchat.

Nakonec ale mrňouskové, kteří volají maminku, stejně jako mámy kojící svoje mrňousky jsou docela roztomilí (až na ten smrad a všude přítomné chlupy). Všude kam oko dohlédne, leží stovky "hýkajících" lachtanů, kteří se vyhřívají se na sluníčku, srandovně se posunují v písku, potápí se ve vodě, vylézají a slézají skaliska, atd. Je zde zbudované dřevěné molo, takže lachtani jsou vpravo i vlevo, podlézají nám pod nohama pod molem. Je to dobrý zážitek, tolik lachtanů pohromadě jsme nikdy předtím neviděli. Auto větráme ještě i po pár kilometrech, ale dobré zpestření na dlouhé cestě.

Pak už jen dlouhá solná cesta = uválcovaný písek, prolitý mořskou vodou (na rozdíl od o „gravel“ nepráší a je krásně hladký), to docela odsýpá, dá se jet v průměru stovkou. Poté ale, co předjíždíme kropící vůz se nám auto obaluje červeným bahnem.

Konečně dojíždíme k bráně Skeleton Cost Park. Před námi brána se lidskými lebkami a sbírkou velrybích kostí. Do kanceláře vstupuju s tím, že tam nikdo není. Asi za to mohou ty moje samo se tónující brýle, protože na mne promluví černoška černá jako noc. Takže reaguji „good morning“, i když už jsou dvě odpoledne. Jenom se ale zapisujeme, že projíždíme a že jedeme do Palmwagu (kupodivu nás to nestálo ani dolar).

Potom už jenom nekonečné pláně písku, dálka a prach na cestě. Navštěvujeme jeden z přístupných vraků, z písku ale už kouká jenom metr stožáru. Prý toto pobřeží bylo velmi nebezpečné a spousta lodí zde skončila potopením. Dneska už ale v pohodě, vláda Namibie se docela stará o zachování ekosystému v celé přímořské oblasti. Dále je k vidění zrezivělá naftová těžební věž, dále pak cedule o starých dolech těžby diamantů. Jinak celý Skeletom Cost celkem nuda, při výjezdu u Springbok Wasser vyplňujeme ty samé údaje jako u vjezdu. Citizenship mají rozdělen na Namibian, SADC (=občané JAR), Evropané a Američané. Z toho potom dělají statistiku, kolik cizinců navštíví Namibii. Evropa přitom jednoznačně vede.

Před Torra Bay odbočujeme od pobřeží směrem do vnitrozemí po C39. Kolem nás najednou mnohem víc zelené, směrem od pobřeží se začínají zajímavé stolové hory, všude najednou mnohem více barev než na Skeleton Cost. Konečně se blížíme k cíli k Palmwag.

Na cestě ještě zastavujeme u odstaveného auta (místní kluk se dvěma holkama, kteří uvařili nebo spíše zadřeli auto). U nás doma bych asi nezastavil, ale tady proč ne. Dávám jim vodu do chladiče, ale ty zvuky, které se ozývají z motoru nic dobrého nevěští. Poté, co nastartoval se mě ptá, jestli ještě náhodou nemám olej do motoru, ale to jsme už nemohli sloužit. Nejsme jim už nijak platní, tak alespoň pár litrů čisté vody do jejich „petky“ a musí počkat na jinou odbornou pomoc.

Při vjezdu do rezervace Palmwag nás kontrolují vojáci / policisti v uniformách?? Na dotaz, odkud jsme zmiňuju Českou Republiku. Vypadá to jako by věděl, kde to je (otázka je ale, co mi rozuměl). Ubytováváme se v kempu, který nemá oplocení. Podepisujeme prohlášení, že neseme veškerou odpovědnost za případné riziko styku s divokou zvěří (ptám se na lvy, ale ti se prý objevují jenom zřídka, tak jednou za rok -> vcelku povzbudivé). U vjezdu do rezervace vidíme první provizorní přístřešek místních Herrerů nebo Himbů (musíme si to ještě ujasnit).

Večer po uvedení auta do provozuschopného stavu pro spaní (poprvé natahujeme i ochranu proti dešti, protože je zataženo a docela blízko hřmí), trávíme večer grilováním masa a zápisem dnešním dojmů. Zítra odpočinkový den???

Den dvanáctý

V noci lilo jako z konve, jedna průtrž mračen stíhala druhou. Ráno je pod mrakem, ale vše pěkně naleštěné. Prach na autě ze změnil v uschlé bahýnko, ale hodně toho i opršelo. Po snídani balíme našeho „šnečka“ a vyrážíme k jihu po C43, směr Khorixas. Není to ale náš cíl, ale chceme trochu poznat jižní Damaraland, prohlídnout si skalní kresby v Twyfelfonteinu, zkamenělé stromy (Petrified Forest), případně Burned Mountain. Kolem cesty spousta zajímavých skalních útvarů a také stánky s nabídkou produktů místních Damarů (většinou neopracované kameny, lebky zvířat, sochy zvířat z větví a trávy, atd.). Asi moc úspěch nemají, nikdo u stánků není, ale co kdyby, všude jsou schránky, kam je možné vložit případnou odměnu.

Po příjezdu na odbočku do Twyfelfonteinu, nás zaujímá cedule s nápisem Damara Living Museum. Sojí nás to sice dvakrát 250 N$, ale i když je to divadlo, je to docela zajímavé. Ukázky z dřívějšího života původního damarského obyvatelsktva - vydělávání kůží, kovářství, léčitelství (nejvíce mě zaujalo inhalování sloního trusu, ale už nepamatujeme, k čemu to mělo pomáhat), rozdělávání ohně z oslího trusu ("donkey dung"), řešení sporů pomocí her (mohli tak prohrát i celou vesnici), atd. Malá průvodkyně sice mluví anglicky, ale všechno také pojmenovává v jazyce Damarů (mluvili tak i mezi sebou - je to srandovní, slova začínají zvukem, který vznikne odtrhnutím jazyka od horního patra). Součástí programu jsou i původní tance a zpěv - jejich šaman vypadá jako čert. Docela příjemný zážitek, bez pobízení a vnucování výrobků. Kupujeme ještě jejich víceúčelový výrobek „ala“ palička na maso, nůž, dýmka, drbátko (vše v jednom).

Další zastávkou je Twyfelfontein, kde jsou na popadaných skalních blocích vyryty obrazy zvířat, prý staré kolem šest tisíc let (některé z nich prý dokonce sloužily jako mapy, např. kde jsou napajedla). S průvodcem svižně procházíme asi 45 min trasu, kde nám vysvětluje a ukázuje skalní rytiny. O tom, že tehdejší lidé migrovali až k oceánu svědčí i rytiny lachtanů.

Nakonec ještě další zajímavé místo Petrified Forest - zkamenělé kmeny stromů. Navigace nás směruje k místu, které je prohlášeno za národní památku Namibie (takže opět s průvodcem za 200 N$ na osobu). Jestli jsem dobře rozuměl, tak stromy sem před 280 miliony let přinesla velká povodeň, která je zároveň "pohřbila" v písku, kde postupně zmineralizovaly (stal se z nich pískovc). Asi to tady není jediné místo, cestou jsme viděli spoustu další upoutávek na „petrified forests“, v navigaci ale označovaných jako neoficiální. Místní je tu našli v roce 1940, největší má 30 metrů a tak cca metr vyčnívá z pístu na povrchu. Každý úlomek je těžší než běžný kámen stejné velikosti (díky mineralizaci křemíkem).

Cestou zpátky do kempu jsme několikrát zmokli. Přes přední sklo na cestu nebylo moc vidět, když tu Iva říká: „Před námi jsou žirafy.“ Vidím také, stojí na silnici na horizontu, ale nevěřím svým očím a proto říkám: „Asi jsou ty vycpané“ (kolem cesty je totiž spousta stánků s craft výrobky - někde připomínající místní pouštní slony nebo nosorožce). Žirafy jsou ale skutečné a volně se potulují přes cestu ( ato jsme mimo jakoukoliv rezervaci). Stádečko má asi osm členů včetně mláďat, které poskakují a mají radost z toho, že na ně prší. Museli jsme čekat až přejdou. V kempu pršelo a tak jsme si připlatili za ubytování v bungalovu, vč. večeře a snídaně (2270 N$ na osobu a noc).

Večeře skvělá, tříchodový bufet (zeleninová polévka nebo masový koláč ("meat pie"), pečený springbok s omáčkou nebo smažené kuřecí paličky, jako příloha dýně s oříšky nebo rýže, dva druhy desertů).V restauraci plno, jsou tu ještě další dva autobusy turistů asi z JAR.

Den třináctý

Vstáváme hodně brzo (o půl sedmé), i když se nám z čistých peřinek nechce. Snídaně skvělá, na cestu se vydáváme po dotankování nafty (vešlo se tam skoro 120 l, auto má dvě nádrže na 140 l, takže už nám moc velká rezerva nezbývala). Vzal jsem pro jistotu i do jednoho kanystru, nevím jak to bude vypadat na severu. Jedeme až do Epupa Falls (na hranice s Angolou), navigace ukazuje celkem 438 km (po šotolině, to bude jízda).

Bavím se s pumpařem, má prý deset dětí, ale doma jenom čtyři nejmenší. Ostatní už chodí do školy (část směrem na Khorixas - cca 60 km, ostatní v Kamanjab - cca 120 km, takže jezdí domů jenom na víkend). Iva si všímá u benzinky vystavených korálků. Když projevíme zájem, přibíhá Himba, oblečená v zlatočerném čistém sárí, s vlasy spletenými do červených copánků. Celá šťastná, že udělala kšeft se nechává vyfotit.

Cesta je nekonečná. Do Opuwa (cca 250 km) to celkem jede, zpočátku na několika místech zebry, skákavky, v jednom okamžiku i žirafy (bohužel právě projíždíme mlhou, takže se nedá fotit). Pak už jenom stáda ovcí, koz a krav, pasáčci na nás mávají, abychom zastavili, ale zjišťujeme, že jenom žebrají. Každou chvíli jiná krajina, ale už ani změny barev jednotlivých skal a údolí nás nepřekvapí.

V Opuwa (hlavní středisko severního Damaralandu) je černo a hnědo, tak rychle v místním SPARu dokupujeme zásoby jídla a vody. Auto nám hlídal takový malý špunt, dostal peníze a bonbony, ale nějak si to neužíval. Kdo ví, co si vlastně myslel. Všude kolem hnědočervené polonahé Himba ženy pomalované hlinkou, tlusté Herero ženy v dlouhých barevných šatech a rohatými šátky na hlavě, prostě africká mela. Tankujeme a v tu ránu kolem auta desítka mladých žen s děcky na rukou, všechny nabízející různé náramky z barevných korálků (nabízí "twenty- twenty, tj. dva náramky za 40 N$). Člověk se těžko ubrání, nakonec malý černoušek od nás dostává padesátku, aniž bychom ho připravili o dřevěného krokodýla, kterého nám nabízel. Není to o žebrání, ale o tom, že evidentně všichni mají hlad a nemají si za co koupit něco k jídlu.

Jedeme dál, čekají nás ještě další cca tři hodiny jízdy. Míjíme spoustu místních vesnic se dřevenými chýšemi, kde se v prachu batolí spousta dětí. Cesta prašná, nahoru dolu (každých několik set metrů rozbitý brod přes vyschlou řeku, přeřadit na dvojku a pomalu rozjezd na druhou stranu), jinak stovky koz, krávy, s žebrajícími pasáčky. Na rozdíl od Opuwo tady už nemají co nabídnout, takže jenom prosí o vodu a něco k jídlu.

Probuzením z nastupující letargie je policejní kontrola, která nás staví někde na půli cesty do Epupa. V první chvíli mi bleskne hlavou, zda nás nezměřili za rychlost, ale pak se musím v duchu smát, co je to za blbost. První policista důležitě obejde auto (asi neocení barevnou výzdobu auta - prach a bahno v několika vrstvách). Druhý však musí vyplnit formulář, tj. říkám že jedeme do Epupa z Palmwag, pak kontroluje řidičák (říkám: „Takhle to vypadá u nás.“), a pak nás propouští se slovy: „Drive safely.“

Do kempu přijíždíme v půl páté (tj. osm hodin na cestě včetně přestávek). Pěkný kemp, místo máme hned u vody (doufám, že z ní v noci nevyleze žádný krokodýl). Není tu 220V, tak si večer budeme muset posvítit sami. Dokud ještě nezapadne slunce, dělám pár fotek Epupa Falls, které padají do hluboké průrvy, děsivě hučí a stříkají do výše vodní mlhu.

V řece se koupou místní výrostci. Poté, co si řekneme, jak se kdo jmenuje, musím je vyfotit a ukázat jim, jak na fotce vypadají. Je tu krásně a hukot vody přehluší až příjezd autobusu asi s Frantíky. Okamžitě staví stany, rozdělávají ohniště a vaří něco v kotli na ohni. Brzy už sedí kolem ohromného stolu na skládacích stoličkách a mají společnou večeři. My k večeři máme konečně ta vajíčka, která vezeme již Mariupolu (koupené první den). Z koupených třiceti jich zbylo jen třináct, které nejsou rozmlácené, tak hrr na ně. Jinak tu funguje i bar s výhledem na peřeje, všichni si tu dobíjí mobily, docela pohoda (žádní moskytos).

V kempu nabízí, že začala sezóna raftingu na řece (což ale Iva striktně odmítá), přichází za námi průvodce s nabídkou aktivit na zítra (nabízí "birds watching", nebo "crocodile walk", nebo "Himba village". Uvidíme, jak nám to vyjde, mezitím se necháváme přemluvit od místní černošky, že určitě potřebujeme něco přeprat (smluvní ceny bez EET - stovka se jí nezdála, ale za dvě už byla vděčná).

Den čtrnáctý

Ráno bylo v kempu ticho, tedy kromě burácení vody z vodopádů. Odmítl jsem tu nabídku na návštěvu blízké Himba Village, protože se na ní chystal i ten autobus Frantíků (cca 30 lidí). Navíc průvodce avizoval cenu 700 N$ za osobu (prý 350 N$ za zprostředkování a 350 N$ za nákup jídla).Vstáváme krátce po sedmé, ale Frantíci jsou už skoro po snídani, ostatní se pomalu balí, my se rozhodujeme co s dnešním dnem. Máme zde sice zaplaceny dvě noci, ale další ubytování máme až u Etoshi, což je odsud více než 500 km. Po rodinné radě (kde mám jenom jeden hlas, zatímco Iva má hlasy dva), se shodujeme na tom, že je rozumné odsud vyrazit už dneska kolem poledne, tak abychom ujeli něco ze zítřejší trasy.

Po snídani a sbalení se jdeme projít k vodopádům. Zdaleka už nejsou vodopády tak barevné jako včera večer, ale přesto lezeme na kopec s vyhlídkou (Point of Epupa Falls View) na celou oblast. Kocháme se pohledy na nádherné vodopády a laguny řeky Kunene, ale jdeme nestandardní cestou, takže když se vyškrábeme nahoru, místní nás okamžitě upozorňují, že i za pohled se platí, takže nás to bude stát 2 x 40 N$. Říkám, že jdeme jenom s foťákem a peníze máme dole v kempu, což se obratem řeší tak, že nás dolů do kempu doprovází malá černoška a platíme tam.

Doporučení: Protože příjezd do Epupa Falls se většinou nepodaří dříve, než v pozdním odpoledni, vyplatí se ještě před ubytováním vyjet / vyjít na výše zmíněnou vyhlídku. Jsou odsud neskutečně krásné výhledy, které jsou v podvečerním slunku mnohem více fotogenické, než při tom poledním. Navíc se nahoře dá i kempovat (potkali jsme tam auto s německou poznávací značkou).

Vracíme se do kempu, pobíráme vyprané prádlo a vyrážíme zpátky na jih po stejné cestě na Opuwo. Je to sice dvakrát 130 km po stejné cestě, ale kvůli krásné scenérii to vůbec nevadí. Nevíme, kde dnes budeme spát, ale snad něco najdeme. Cestou zpátky opět míjíme chudé vesnice Himbů. Často na nás mávají děti, pasoucí v okolí stáda koz nebo ovcí, s posunky, že mají hlad nebo žízeň. Jednou zastavujeme, přichází až k autu, tak jim dáváme zbytek chleba a vodu, kterou máme na pití v autě (určitě si ještě dneska nakoupíme). Míjíme Otjiveze, kde si opisujeme adresu německé nadace, žádající o pomoc namibijským dětem.

Cestou zpátky ale zastavujeme (pár km před Opuwo) u poutače s nabídkou na Ovahimba Living Museum (organizuje německo - namibijská nadace Living Culture Foundation Namibia, stejně jako Damara Living Museum. Je tu i kemp, ale jsme tu úplně sami. Základní program - život kmene Himba stojí 250 N$ na osobu). Přichází tlumočník, říkám že bychom chtěli vidět zkrácený program, ale i nějaký zpěv a tance. Po domluvě s náčelníkem jsme domluveni na 500 N$ za oba.

Nejprve vysvětlení jak je jejich vesnice organizována (východy, místo pro dobytek, jednotlivé chýše, apod.). Velmi zajímavé, jeden náčelník může mít až 5 žen, podle toho jak je bohatý, vesnice má oddělené vchody pro zásobování, návštěvy, obřady, dobytek uprostřed vesnice, …). Podrobně o životě a zvycích Himba psal Koktejl, tak zde jenom odkaz.

Aktuálně zde náčelník funguje už 3 roky (ptáme se kolik je mu let, ale nemá pojem o věku, tlumočník říká že mu je zhruba 45 let, my hádáme tak 30 let). Má dvě ženy a ve vesnici spoustu juniorek (podle náhrdelníků na krku a na nohou se dá poznat, zda mají / nemají dítě, která pochází z jiné rodiny nebo která je z více dětí). Všichni se účastní programu, náčelník vyrábí kovové kroužky na nákrčníky, ženy vydělávají ovčí kůže, drtí kameny kukuřici na jidlo, navštěvujeme náčelníkův stan, kde nám dívky ukazují, jak míchají hlinky, kterými se natírají proti slunku, atd.

Na závěr tanec všech dohromady, přidal se i náčelník, který byl původně vcelku zdrženlivý. Po vesnici se pohybuje spousta dětí, tak dvouletá holčina si hraje s dřevěnou panenkou. Je to asi bussiness, ale my z Evropy „čumíme“, jak se ještě na této planetě ještě dá žít (bez vymožeností, ale i tak vcelku spokojeně). Nevypadá, že by to dělali jenom kvůli nám nebo penězům, prostě mají radost z pohybu (pokračují i po našem odchodu).

Když se loučíme, průvodce (evidentně na žádost náčelníka) se nás ptá, jestli nemáme nějaké „tablets“. Nechápu, na co se ptá, dokud nezmíní „pain pills“. Z lékárničky vyndáváme „Coldrex, Panadol a Brufen (přitom jim pečlivě vysvětlujeme, co je na co a jak se to má užívat). Náčelník je evidentně dojatý (opakovaně děkuje za celou komunitu - doufáme že jim to neuškodí).

Doporučení: Jestli návštěva Himba village, tak určitě radši neorganizovaně, než přes podbízející se průvodce v turistických centrech. Spíše než jídlo Himba ocení měděný drát na náramky (musí nakupovat z Angoly), nebo prášky proti různým typům bolestí. Zmiňovali například, že jednu ženu uštknul štír“, takže musela do nemocnice. Jsou to lidi jako my, jenom mají mnohem méně možností jak řešit stresové situace.

Pak už jen cesta na jih a hledáme kde přespat. Těsně před Kamanjab brána přes cestu, před kterou musíme projet dekontaminační lázní. Přichází místní policista / celník s dotazem, zda nevezeme neupravené maso nebo jiné živočišně produkty (vjíždíme totiž do „non disease“ oblasti, kterou se snaží oddělit od ostatních oblastí Namibie, kde se může vyskytoval kulhavka nebo slintavka - příklady jsme po cestě už viděli). Byť zatloukám, že nikoliv, chce vidět naší lednici. Následně vejce a braiworst pro dnešní večer na gril musí ven. Ještě nabízí, zda si to nechceme uvařit / opéct na místním parkovišti, což s díky odmítám. Takže vše striktně zabavuje (doufám že to nevyhodí, ale že si večer doma dají „do nosu“ namísto nás).

Zatím jsme tedy pořád bez ubytování a nyní i bez večeře. Většina kempů je zavřená a je již dost hodin. Brzy se ale vše v dobré obrátí, daří se nám najít Rest Camp v Kamanjab. Byť vypadá jako zavřený, daří se nám otevřít bránu a nacházíme i majitelku (s evidentně německými kořeny), která nás vítá a ubytovává. Máme elektriku i teplou vodu (roztopili kvůli nám pod kotlem, byť jsme v celém kempu sami). Takže za hodinu teplá sprcha, mezitím polívka z pytlíku a tak dále. No může se mít někdo v Namibii líp než my??

Den patnáctý

Dnešní den je odpočinkový. Kilometry jsme si nahnali včera a dneska jedeme na pohodu. Z Kamanjab jedeme po po C40 směrem na Outjo, střediska oblasti. Zajíždíme do Outjo, byť to není "po cestě", abychom udělali nezbytný nákup, než se vydáme do Etoshi. Dotankováváme, nakupujeme v bílém Sparu i přilehlém Liquer Store. Objevujeme taky místní pekárnu a cukrárnu, takže chleba voní na celé auto a rozptyluje naši zatuchlinu.

Do Etoscha Safari Camp je to cca 80 km, takže jsme tam brzy, už ve dvě hodiny odpoledne. V kempu vybíráme vhodné místo pro kempování. Je to jednoduché, protože jsme tu dnes první. Necháváme zde stůl, židle a dřevěné uhlí, aby bylo jasné, že je místo obsazené. Zkoumám na recepci, zda není možné objednat ještě nějaký organizovaný "afternoon drive" do Etoshi, ale pro dnešek už je plno.

Protože je ještě brzo, jedeme se podívat k Andersson Gate (vzdálený cca 10 km), vyzvědět co nás zítra čeká. Do národního parku je kontrolovaný vstup, nesmí se sem vozit maso, uzeniny nebo vejce (kvůli dobytčímu moru). Máme v lednici nakoupené stejky, takže je budeme muset zítra dobře schovat a zatloukat a zatloukat. Brána je otevřena od 7,00 hod do 17,30 hod. Zajíždíme se taky zeptat, zda není možné si zaplatit nějaký "drive" v soukromé rezervaci Ongava (vjezd hned vedle Andersson Gate). Reakce hlídače u brány je ale jednoznačná: "Vstup jenom pro ubytované hosty". Ztratili jsme kontakt na Hašlerky a není úplně jasné, kdy se vlastně máme potkat. Měli by dneska spát v Etosha Safari Lodge, což je hned vedle. SMS-ky ale nefungují, takže se asi už dneska nepotkáme. Ráno chceme vstávat brzo (zvířátka nečekají) a chceme prozkoumat západní část Etoschi.

Den šestnáctý

Dnešní den se dá nazvat "dnem zeber". Ráno byl v kempu dlouho klid, nikdo nikam nechvátá, všechny čeká návštěva národního parku Etosha. Už jsme sbaleni k odjezdu, když přijíždí Hašlerky. To je shledání po tolika dnech. Sdělujeme si dojmy, od té doby co jsme se neviděli. Naše další plány se ale liší, my jedeme do národního parku, zatímco oni chtějí zůstat ještě dnes mimo. Naše cesty se potkají až za několik dnů v Namutomi.

Vyrážíme směrem na Okaukuejo (správní středisko v Etoshi), kde platíme pobytový poplatek. Dále pak vyrážíme k napajedlu Okondeka, které je severně od Okaukuejo na okraji pánve Etosha. Hned kousek za Okaukuejo potkáváme první stovky antilop skákavých (Springbok), zeber nebo pakonů. Nejvíc ale zeber, které jsou všude kolem nás (tisíce). Na cestě, vedle cesty (přibíhají, odbíhají, zebřata vyhazují jen tak pro radost). Malým zpestřením jsou menší stáda oryxů, pštrosů nebo žiraf. Kolem je obrovská planina, jen s malými keříky a travou. Žádné větší zvíře se sem neschová a zvířata jsou vcelku v pohodě.

Jak se ale blížíme k napajedlu Adamax, konečně přichází změna. Skupiny mopani stromů se zvětšují a na cestě se objevují první typické hromady trusu (některé od slonů, jiné od nosorožců). Směřujeme stále na západ až k napajedlu Sonderkop, kde narážíme na první slony. Je to několik samců, kteří okupují napajedlo a nikoho tam nepustí. Přitom se neustále pošťuchují na břehu. Trávíme zde pozorováním asi 30 minut, jsme poměrně blízko.

Protože čas rychle ubývá a rychle se tu jezdit nedá, otáčíme auto a míříme zpět. Žirafy, orixi, zebry a antilopy, sem tak šakal, občas surikaty nebo veverky, to je cesta zpět na bránu. Ujednoho napajedla narážíme i na opuštěného supa.

Čas jsme nahnali, a tak jedeme do kempu oklikou kolem několika napajedel východně od Okaukuejo. Všude jsou desítky zeber, antilop nebo žiraf. Posledním je napajedlo Ombika (vzdálené pouhých cca 250 metrů od hlavní cesty), kde řádí malá skupina slonů se slůňaty. Na to, že je napajedlo je kousek od hranic Etoshi, je zde "narváno". Sloni, žirafy, zebry, pakoně, pštrosi, vše u malé "louže vody". Později se dozvídáme, že jsou velmi často k vidění i lvi.

Den sedmnáctý

Ráno je krásné a klidné, největší rachot dělají vrabčáci v hnízdech nad autem. Jsme rychle sbaleni, přijíždí Hašlerky, chvíli povídáme. Hašlerky zůstávají v Safari Lodge, my jedeme do parku Etosha. Včera byla zvířata na množství, dnes na kvalitu. Kromě slonů, žiraf, pakoňů, antilop skákavek, impal, kudu a pro nás nových červených antilop (Hantebeest), fotíme i ptáky (zejména barevného mandelíka).

U napajedla Olifantsbath je skupinka několika slonic s mláďaty (celkem asi 13 jedinců), která se zde občerstvuje. Jedná se o umělé napajedlo, takže zde není bahno. Sloni to asi ví, protože jenom pijí, stříkají po sobě (mladí "bublají" do vody), ale do vody nelezou, aby se v ní vyváleli. Asi po půl hodině pozorování, začínají slonice umravňovat omladinu k odchodu. Není to jednoduché je seřadit, ale pořadí je jasně dáno: první a poslední půjdou zkušené mámy, omladina potom uprostřed. Seřadit se jim trvá asi dalších 15 min, ale potom odchází od napajedla. Daří se nám je ještě potkat při přechodu přes cestu, kde přechází těsně před naším autem.

Dorážíme do kempu Halali, vyhlášeném v celém národním parku Etosha, ale jsme zklamáni. Zatím po celou naši cestu nejhorší kemp. Je tu moc lidí, místa na rozložení jsou malá, dva zájezdové autobusy "hlava na hlavě", dokonce minimálně další čtyři Češi!!.

Ani jsme se nemuseli domlouvat a Milan objednává na zítra bungalow ve kempu Namotoni (tady teda nebudeme). Před setměním se ještě rozhodneme, že se pokusíme vyfotit nosorožce (někde tady musí být, jak se přesvědčujeme celý den podle jejich trusu). V kempu se zavírá v 18,20 hod, máme tedy asi hodinu a půl. Ale ani na Rhino Drive (cesta nosorožců) není nic, co by nás nadchlo, tedy kromě hromad trusu (jak zde asi v noci na cestě pospávají).

Po návratu do kempu večeříme (poslední rajskou polívku z Česka) a v lepší náladě se jdeme s očekáváním podívat k napajedlu Moringa (přístupné a nasvícené z kempu Halali). Ale opět nic, co by nás nadchlo. Dva zájezdové autobusy, desítky hostů a u napajedla pár kačen…. Zítra snad bude lépe. Po deváté dojídáme hovězí steak a v kempu už všichni spí.

Den osmnáctý

Ráno je v kempu jako v úle, všichni balí, jsou hluční, autobusy chystají snídani a všichni hlomozí. V tomto mumraji chodí Japonci ("vylezlí z bílých peřin místcích bungalovů") a fotí si nás v kempu, jako tu "africkou chudobu". Asi budeme i s naším "šnečkem" v nějakém japonském nebo čínském letáku, jak se žije v afrických slamech, ale komu to vadí?

Cestou k napajedlu Moringa (co kdyby…?), fotím dva medojedy, jak šikovně vybírají popelnici. Lidé jim evidentně nevadí. Předvádějí se pro všechny jako zkušení zloději. Na vyhlídce zase nic a tak balíme a frčíme do kempu Namutomi. Hledáme hlavně nosorožce, jejichž přítomnost všude signalizují velké hromady trusu na cestě i mimo ni (už je bezpečně rozeznáváme od sloního trusu, proto zkušeně konstatujeme - "...tudy šel, resp. tady spal nebo stál", atd. Zatím ale bez úspěchu.

Směřujeme k napajedlu Batia, zhruba ale 2 km před ním dojíždíme skupinu aut, která pozoruje velké stádo slonů. Zastavujeme rovněž, ale je zřejmé, že sloni jsou v pohybu a směřují pomalu k napajedlu. „Jedeme, ať ještě seženeme místo, říkám“. Povedlo se, a i když už u napajedla stojí skupina aut, bereme místo v první řadě, po jednom odjíždějícím.

Představení zaříná ani ne 15 minut po našem příjezdu. Vedle nás zkušeně čeká německý pár s vysílačkou, "pán" upozorňuje, že už přicházejí. Během chvilky už první sloni vycházející z křovin a chvátají k vodě. Jsou to slonice s mláďaty a způsobně se řadí na betonovém lemu napajedla. Na všechny se dostane. Stále přicházení další a další. Nakonec stojí kolem dokola celého napajedla. Část stáda již pomalu odchází, když pořád ještě přichází další jedinci. Společně se zdraví, slůňata dovádí, všude pohoda. Samci přišli až naposledy, ale zůstávají u napajedla, i když už samice mláďata postupně vystrkali od vody a pokračují v cestě.

Náhodou se ohlížím a vidím, že za auty stojí ještě jeden velký samec, který se zdráhá přejít k napajedlu. Velcí samci evidentně tedy čekají na něho, občas některý z nich hrozí směrem k nám, autům stojícím v několika řadách na vyvýšeném plácku. Když konečně i on schází k napajedlu, je vidět podle klů, že je z nich nejstarší (asi bývalý náčelník, který se ještě od stáda neizoloval).

Během dne jsou samozřejmě všechna zvířata schovaná ve stínu, pořád tajně doufáme, že třeba nosorožec udělá výjimku. Bohužel, další cesta je o suchu, vedru, občas nějaký pakůň, zebra a antilopy. Těsně před vjezdem do kempu Namutoni, ještě odbočujeme k napajedlo Chudob. Než ale dojížíme na odbočku, všímáme si v dálce vidíme několika stojících aut, takže odbočuji k nim. Stojí v obou směrech, ale některá auta i odjíždějí (evidentně, že nic nevidí).

Obracím auto do protisměru, protože všichni z ostatních aut hledí na jediné místo, k malému keříku, který je těsně u cesty. Máme to ještě přes jedno auto, tak prozkoumávám dalekohledem, co tam v trávě může být. Zdá se mi, že vidím skvrnitou kůži. „Je to něco malého, asi serval“, říkám ještě z okýnka, kde na mě kývá v protisměru auto, které nic nevidí. V tom rána, jak na nás nacouvá před námi stojící auto. Díky němu ale vidímě, co se tam u keře krčí. Vyskočila mladá cheetah, která tam byla přitisknutá k zemi a nebylo jí skoro vidět.

Jééé, říká Iva, spolu s gepardicí za ní odchází tři malá koťátka, sotva ochmýřená. Máme krásné fotky, i když možná za cenu prasknutého předního nárazníku. Ještě dojíždím auto před námi, které do nás nacouvalo a konzultuji s řidičem míru škody na našem předním nárazníku (nelze vystoupit z auat). Prý nic vážného, jen prohnutá značka, uvidíme v kempu. Gepardice tedy odešla i s koťaty a my jedeme do kempu Namutoni vyřídit dnešní ubytování.

Je to tu pěkné, čisté, velké, takže hned vybalujeme a užíváme si dovču. Projdeme si celý Namutoni kemp, fotím z věže místní pevnost, je tu i curio shop, kde kupujme nějaké dárky domů a jdeme na objednanou večeři. Podává se formou bufetu za 230 N$ na osobu (zeleninová polévka / zeleninový salát / rýžové taštičky se zeleninou, hlavní jídlo svíčková z kudu s hříbkovou omáčkou nebo ragů - nezkusili jsme, jako příloha grilovaná zelenina, rýže nebo zapečené brambory se sýrem). Dezert jsme neobjevili (stejně bychom už na něj neměli místo).

Den devatenáctý

Začátek dne je příjemný, v bílých peřinách se dobře spalo, zajdeme na výbornou snídani a vyjíždíme za zvířátky. Dnes chceme navštívit všechna napajedla v okolí. Všude ale jenom zebry, antilopy, pakoně, žirafy a občas nějaký orix nebo kudu. Po jedné hodině odpoledne si i my dáváme pauzu, v kempu. Zaplatili jsme si v Namutoni campsite další dvě noci. Vaříme si polévku a kafe. Máme dost času na odpolední drive.

Doporučení: Kemp v Namutoni je úplně jiné kafe než kemp v Halali. Je zde jenom 25 zatravněných campsitů, které jsou trvale přes den zavlažovány (na rozdíl od cca 60 campsitů v Halali, kde se nic nezavlažuje, takže všude jenom udusaná zem). Také barbecue je batelerzde lépe vybavené. Samozřejmostí je všude osvětlení a 220 V (ale to je i v Halali).

Milan ještě kupuje wi-fi a trochu úřaduje do práce. Kolem čtvrté vyjíždíme. Hned kousek od kempu vidíme párek dvou šakalů (black-backed jakal), kteří se vesele čvachtají v bahně kolem jezera a snaží se něco ulovit k snědku. V dálce jsou vidět hejna plameňáků, kačen, ale cesta k nim nevede. Zvířata se již stěhují k napajedlům, ale stále jsou to jenom už naši známí - zebry, pakoně,……

Až u napajedla Kalkheuwel vidíme velké množství antilop, orixů, kudu, žiraf, zeber a všeho možného ptactva, včetně perliček v obrovském hejnu. Přejíždíme k dalšímu napajedlu, kde zprvu nic není. Když ale přijíždíme blíž, vidíme na kameni nádherného orla s červeným zobákem a tmavě hnědým jakoby rozčepýřeným peřím (je to Bateleur). Pózuje jako zkušená modelka a nevyruší jej ani další auto s turisty. Orla nevidí, čekají na slona. Podělíme se s nimi o zážitek, slon stejně nepřichází.

Podvečerní výlety jsou hlavně o tom odhadnout, kdo, kdy a kde bude. Výhodu mají organizované skupiny, které se přemisťují dle informací z vysílačky. Jezdíme jen tak pro radost a proto se nám nakonec daří i bez vysílačky. U napajedla Klein Okevi nacházíme pijící mladou lvici. Po občerstvení chvíli odpočívá ve stínu, pak se zvedá, rozhlíží se a pomalu odchází. Máme podezření, že na někoho čeká. Pak odchází do bushe a my se vracíme do kempu.

Večer s grilovanou klobásou a jihoafrickým červeným vínem. Dovolená jak má být. Těšíme se na zítřejší ranní výlet.

Den dvacátý

Den celý v Etosche, od napajedla k napajedlu směrem k Halali. Hned po ránu zajíždíme k napajedlu Klein Namutoni, ale proti sluníčku vidíme jenom ohromnou spoustu supů. Večer, když se vracíme na stejné místo, je zde naopak spousta hyen. Teprve teď si uvědomujeme, co se děje. Na břehu leží uhynulý slon, na kterém všichni hodují. Nemá kly, takže může jít o "poaching". To by také vysvětlovalo informace, že rangeři ve směru Tsumeb prý při výjezdu z parku kontrolují pečlivě každé auto.

Těžko říci, zda byl slon nemocný, slabý a u napajedla uhynul, nebo byl skutečně zastřelen pro kly. Je jasné, že oblast celého parku Etosha je k neuhlídání, zvláště když zde hlavně preferují ochranu nosorožců. O nosorožcích černých (kterých tu podle trusu musí být spousta) je tu zakázáno i mluvit - na všech recepcích kempů v parku jsou cedule: "Pokud někde uvidíte nosorožce, nikomu o tom neříkejte."

Poblíž pánve Etosha se rovněž vyskytují obrovští sloni (osamělí samci), kteří jsou mnohem větší než ostatní sloni a jsou skoro bílí. Dnes jsme těchto velkých bílých slonů potkali hned několik. Několik se jich dokonce potkalo na cestě těsně před námi a tak jsme viděli na pár metrů zajímavý rituál jejich zdravení. Různě se omotali choboty a jejich špičkou se vzájemně jemně dotýkali.

Den dvacátý první

Bohužel se blíží konec našeho cestování, odjíždíme z Etoshi. Ráno ještě zajíždíme k napajedlu Klein Namutoni. Hyeny se koupají v napajedlu a hodují i nadále na mršině slona. Tak ošklivá a nezajímavá zvířata jsou docela roztomilá, když skáčou ve vodě jak malí pejskové.

Pak již definitivně opouštíme národní park a míříme na jih do Waterbergu po B1. Míjíme Tsumeb a po cestě do Grootfonteinu ještě zajíždíme k meteoritu Hoba. Je to docela ospalé místo, musíme chvíli počkat, než se uvolní místo "v amfiteátru" kolem meteoritu, kde se vzájemně fotí tři místní "krásky". Meteorit byl nalezen v roce 1920, je těžký okolo 50 tun a je z 98% ze železa a niklu. Je umístěn v centru kamenných kruhů a je obklopen malou botanickou zahrádkou asi 20 stromů typických pro tuto oblast. Místo je také využíváno jako piknik pro obyvatele Grootfonteinu.

Následně stavíme ještě ve Sparu v Grootfonteinu pro asi poslední nákup (tj. jídlo na dnešek, víno a biltong, který chceme dovést domů). Jako tradičně, ohlídání auta nás stálo nějaké drobné, ale nasypal jsem klukovi všechny mince, které jsme shromáždili během našeho putování, ani nevím kolik to bylo.

Hledáme nejkratší cestu do Waterberg Resort. Volíme cestu po D2512, což je ale celou cestu "po roletě". Přesto je to zajímavá cesta, všude kolem pastiny, většinou projíždíme přes soukromé pozemky, které jsou odděleny uzavřenými branami. Je to proto tedy docela rozcvička pro spolujezdce - vyskočit, otevřít / zavřít bránu a zase naskočit do auta (vždy po několika kilometrech). Barvy jsou většinou nádherně kontrastní (červená země, zelená vegetace a modrá nebe.

Ve Watenberg Resortu (provozuje Namibian Wildlife Resorts, přes který jsem zamlouval i několik dalších ubytování) máme zamluvený bungalow. Chceme se dát trochu do pořádku a uklidit auto, abychom neměli problém poslední den při jeho předávání ve Windhoeku. Waterberg je náhorní plošina se spoustou divoké zvěře, jsou zde ale možné jenom organizované (nikoliv soukromé) výlety. Příjíždíme však až okolo třetí hodiny odpoledne, takže proti proti už nám právě vyjíždí vyhlídková auta s rangery na odpolední vyjížku. Na recepci si potom potvrzujeme, že další se koná až zítra ráno v 6:30 hod. Je tu ale spousta příležitostí k pěším výletům. Setkáváme se opět s Hašlerkami (bydlí kousek od nás, přijeli chvíli před námi), domlouváme se na večeři v místní restauraci.

Mezitím ale ještě vyrážíme pěšky na vyhlídku na planinu (má to být zhruba 40 min nahoru a zhruba stejně dolů). Přes protesty paviánů nasazujeme zpočátku vysoké tempo - tlačí nás čas. Bohužel ale cca po honině cesty, musím konstatovat, že jsme ztratili stezku a trochu bloudíme. Vzhledem k zapadajícímu sluníčku, se proto radši vracíme. Škoda, ale jenom nás to utvrzuje, že Waterberg Plateau rozhodně stojí za to, a urřitě ho navštívíme při některé z našich dalších cest (chce to ale plánovat alespoň dvě nocí a naplánovat výlet nahoru na planinu).

Po výborné večeři v místní restauraci (upravené z bývalé německé policejní stanice) - je narváno (ani jsme netušili, že je tu tolik hostů) se po cestě zpátky u bungalovu Hašlerek potkáváme s rodinkou medojedů, kteří se zabydleli v odpadním potrubí. Bohužel jsme vyrušili mámu od jejích potomků, které pak nervózně hledá, protože se jí mručením ozývají z potrubí. Máma se ale bojí nám ukázat, kudy k nim vede cesta. Následně si ještě chvilku sdělujeme dojmy z předchozích dnů, kdy jsme se neviděli (kde jsme byli, co jsme viděli, atp.) a potom už na kutě. Pro nás opět "bílé peřiny", což nebyl tentokrát každodenní standard. Zítra nás čeká poslední noc v Namibii, spíme v pensionu Moni ve Windhoeku.

Den dvacátý třetí a čtvrtý

Ráno přejezd do Windhoeku, ubytování v penzionu Moni, procházka městem, dokoupení dárků, společná večeře v penzionu a potom už jenom závěrečné povinnosti našich báječných "prázdnin". Tj. důkladné umytí auta (cenově rozlišují umytí místních a speciální umytí aut, která přijíždí od pobřeží nebo z vnitrozemí - stálo nás to asi 250 N$), dotankování nádrže a vrácení auta na letišti (bez problémů, jenom dotazy zda byly nějaké problémy s autem).

Pak už jenom smutně a tak trochu potichu čekáme na naše letadlo.

Den poslední

Ráno v šest jsme v Mnichově, jedeme si vyzvednout naše auto (3 neděle v garáži za 120 euro) a hurá domů. Už se hodně těšíme, co je doma nového.

Celý fotoarchiv Namibie 2018 je k nahlédnutí zde

 

Nahoru