A. Skutečné poznatky (fotky na Facebooku, album Jižní Afrika):
1. den
Let z Paříže do Johannesburgu obřím airbusem A380. Měli jsme sedadla na vrchní palubě (89K a 89L – okénko) - statut „premium economy“, za příplatek € 70). A380 je v současnosti (2014) největší osobní dopravní letadlo na světě).
Parametry: délka 73 metrů, rozpětí křídel bezmála 79 metrů (jejich celková plocha 845 metrů čtverečních), výška 24 metrů. V trupu dvě paluby, které pojmou až 880 pasažérů. Maximální vzletová hmotnost 560 tun (váha prázdného letadla přibližně o polovinu nižší). Airbus 380 dolétne až do vzdálenosti 15 tisíc kilometrů, max. rychlost kolem 950 kilometrů v hodině. POhání ho čtyři turbodmychadlové motory, buďto typu Rolls-Royce Trent 977 nebo Alliance GP7270. Cena letadla okolo sedmi miliard korun.
2. den
Cesta bez problémů (ráno v Johannesburgu pouze 4 stupně nad nulou – uvnitř letiště nám to ale nijak nevadilo. Po příletu do Durbanu (celkem 2,5 mil. obyvatel) jsme snadno našli půjčovnu Budget, po krátkých formalitách (zaplacena ještě záloha R2200) jsme dostali papíry od auta i klíče (Nissan Quasqai). Byť na parkovišti posedávalo několik „hlídačů“, nikoho nezajímalo, že jsme si do auta naložili věci a odjeli. Když jsem se zeptal, tak je budeme zajímat až při vrácení.
Výjezd z parkoviště už vlevo (chce to zvyk a trochu tréninku), malý zádrhel hned po vyjetí (museli jsme zastavit na „blikačkách“ u krajnice), protože se nám nejde správně navigace (původně jsem jí nastavoval už doma). Po přenastavení následuje už opatrná cesta do Durbanu (po dálnici to docela jde). První naše světelná křižovatka (kolem auta se motají mladí kluci, nabízející kde co). Jakmile si všimli, že máme na kolenou Samsung tablet, hned nabízí připojení tabletu do zapalovače v autě.
Ubytování v Umbrella Tree B&B (pouze 3 pokoje), v Umhlanga Rocks.
Podle navigace jsme našli snadno, uvítala nás stará paní Rue (matka Lesley Paterson). Pokoj malý, ale upravený (perfektní výhled na oceán), v domě útulno (pěkné vybavení koloniálního vzhledu, k dispozici společné prostory).
Krátký pěší výlet dolů do města (docela strmé převýšení), hrozně fouká (na pobřeží u majáku se nedá moc dlouho vydržet – písek máme všude). Po cestě zpátky nákup v Intersparu něco k jídlu (cca R500) a zpátky na ubytování. Večer pohoda s lahví vína.
3. den
Dopoledne přesun Durban – Oribi Gorge (cca 140 km).
Po vydatné snídani jsme vyrazili směrem do národního parku Oribi Gorge. Cesta téměř celá po dálnici N2 je bezvadná. Občas výhledy na Indický oceán, ohromné vlny (3-5 m), ideální pro surfaře (žádné jsme neviděli, je ale zimní sezóna).
Podél cesty spousta třtinových polí (právě vrcholí sklizeň, potkáváme náklaďáky plné osekaných stvolů, všude na dálnici se povalují zbytky třtiny), čtvrti luxusních resortů se střídají s černošskými slumy. Místní stopují na dálnici a náklaďáky jim zastavují), mnohokrát jsme viděli přebíhání přes dálnici. Na spoustě míst kolem dálnice vypálená tráva, občas projíždíme oblaky dýmu.
Po odbočce v Port Shepstone projíždíme úsekem, kde se staví nová asfaltka. Kolem velké množství černochů, stejně jak to známe u nás, jeden pracuje, pět i více ostatních „dohlíží“. V době svačiny jeden (asi „svačinář“), rozdá stvoly cukrové třtiny (všude se z ní povalují okousané zbytky).
Bezpečnost práce jim tu moc nic neříká, běžné je cestování v nákladním přívěsu s materiálem, kde leží pár černochů v teplém oblečení a s nezbytnou čepicí. Nekvalifikovaná pracovní síla je využívána téměř všude – upozornění na nutnost zpomalení provozu provádí „praporčík“ s červeným praporkem.
Odpoledne ubytován v kempu a Oribi Gorge „walk“.
Ubytování v kempu Oribi Gorge Camp (chatka č. 3), všechny chatky se stylovou doškovou střechou. Jedna místnost s dvoulůžkem, příslušenství (záchod, umyvadlo, sprchový kout – zásoba teplé voda na dvě vysprchování dostatečná). Další vybavení - varná konvice, lednice, ventilátor základní nádobí. Společná kuchyňka, ale velmi dobře vybavená (dva sporáky, mrazák, lednice, všechno nádobí).
Hned při ubytování jsme u chatky vyrušili malou antilopu (asi lesoň). Také jsme viděli na cestě a ve stromech spoustu kočkodanů. Jsou ale moc rychlí, nestíháme fotit.
Po ubytování autem ca 4 km do údolí Oribi. Tříhodinová (cca 3,5 km) procházka od mostku přes řeku Mziki k vodopádům Falls, většinou tropickým pralesem – všude spousta kytek, které u nás doma známe z květináčů (Draceny, občas nějaká Clívie). Park Oribi patří k méně významným, převážně známý kvůli ptactvu (asi 250 druhů, ale moc jsme jich v tuto dobu neviděli), vyskytují se zde lesoni, prý tu žije i levhart (možná nás viděl, my jeho ale určitě ne). Asi měli štěstí, že jsme viděli několik nádherných papoušků (chocholky a červeně zbarvené spodky křídel, zelený ocásek), vydávali zvuky podobající se skřehotání žab.
Cesta podél vody pralesem (přes kameny nahoru a dolů), koupat se nebo se jen smočit v křištálové vodě se ale nedoporučuje – ve vodě jsou bilharzie (způsobují vnitřní krvácení).
Při cestě zpátky jsme chtěli něco nakoupit k jídlu, podle průvodce nejlépe v městě Paddock. Když jsme tam dojeli, ani se nám nechtělo vystoupit z auta (nevypadalo to moc bezpečně, všude spousta černochů, místní markety nevypadaly moc důvěryhodně). Zkusili jsme ještě odbočit u ukazatele Paddock, ale asi po 1,5 km asfalt končil a pokračovala pouze „udusaná hlína“. Radši jsme to tedy otočili.
Nedalo mi to, abych nezastavil u „Beer Store“, navíc když jsem viděl, že dovnitř vešel místní domorodec. Zážitek na celý život – uvnitř zhruba 18 leté děvče za mřížemi s malým okýnkem, za ní dvě chladnice s pivem, na policích spoustu lihovin (od vodky až po whisky). Anglicky moc nerozuměla (na dotaz, jaká piva prodávají mi ukázala na „chlaďáky“ a když jsem se ptal, jestli jsou to „domestic“, moc nevěděla, na co se ptám). Nakonec jsem jí ukázal na dva vzorky lahvového piva (láhve 0,7l – mimochodem jsem se velice dobře strefil, jeden byl černý stout a druhý světlý lager – obojí dost dobré). Pak jsem se zeptal, jestli neprodávají nějaké víno (to jsem ale „narazil“ na jazykovou bariéru). Musel jsem ukázat, že to bude asi to ve spodním regálu (bylo tam pár velkoobjemových „vaků“). Když mi podala 5 l krabici (Overmeer cellars - Late Harvest, fruity taste), bylo jasné, že to nemůže dopadnout špatně (útrata celkem cca R130).
4. den.
Přesun Oribi Gorge – Giants Castle (cca 320 km)
Ráno lehká snídaně, po probuzení kolem chaty tlupa kočkodanů. Byli ale zase rychlejší než my, takže jsme je ani nestihli vyfotit (jak jsme vyšli ven z chatky, tak zmizeli). Vyrážíme na krátký výlet na tzv. „Baboon View“. Cca za hodinu jsme zpátky, po paviánech ani vidu, ani slechu (mysleli jsme si, že tu bude daleko více zvuků, občas ale jenom nějaký pták, jinak relativně celkem ticho).
Vracíme se přes Durban (optimální trasa i podle navigace), zapomněli jsme totiž v Umbrella Tree část potravinové výbavy (v česku nakoupený „španělský fuet“ a mrazící kostky do chladící tašky). Nákup opět v Intersparu (zásoby na několik dnů ve vnitrozemí) a vyrážíme na sever do vnitrozemí do Dračích hor.
Cesta po dálnici N3 na sever docela úmorná, nikde žádné odpočívadlo. Na oběd se zastavujeme na jediném odpočívadle, které jsme na dálnici „potkali“ (dáváme si pizzu „all over the world“– 6 „ochutnávek“ od jalapenos až po kousky kuřete – byla skvělá). Dálnice velkorysá – tří, občas i čtyřproudá (jeden by řekl, že čerpají peníze z Evropské unie), většinou ale po ní jede jenom pár aut. Podle navigace jedeme přes Pietermaritzburg dál na sever (dálniční poplatek R39), cestou krásné výhledy (postupně stoupáme ke Dračím horám). Odbočili jsme v Mooirivier na Giants Castle, změna je ale strašná.
To čemu tady říkají cesta, je jenom asfalt nalitý na zem. Samá díra, krajnice vykousané a vydrolené (díry tak do cca 10 cm, v nich hlína). Dvě auta proti sobě se jen stěží vejdou. Pokud bychom přizpůsobili rychlost stavu vozovky, jeli bychom max. 20 km/hod. Tlačí nás ale čas (recepce v Giants Castle je otevřena jenom do 16,30 hod), tak jedeme jak o život (v některých chvílích doslova).
Projíždíme místními vesnicemi (na mapě nejsou naznačeny), takže vidíme spoustu místního „národa“. Procházejí se po asfaltu, povídají si, často nám zamávají. Taky všude spousta skotu (taky se prochází po asfaltu). Na rozdíl od našeho „nepřizpůsobivého národa“ bych neměl problém zastavit a dát se s „místními“ do řeči (asi by nám nerozuměli, když jsem se ptal dětí s červeným praporkem anglicky na cestu, moc nevěděly, co chci). Obecně ale platí, že místní jsou velmi dobře a čistě oblečení (žádné bosé nohy), hodně bílá košile a na ní svetr (občas tedy i kulich na hlavě).
V cca 16,15 hod vjíždíme do parku Giants Castle, dostáváme registraci a info, že recepce je za půl km. Po 6 km dojíždíme na recepci, téměř zavřenou. Cesta zadním vchodem ale vše zachraňuje (místní personál ještě nestačil odjet). Po vyřízení formalit (takové věci jako SPZ auta, nebo číslo pasů nemám u sebe, protože jsem doběhl na poslední chvíli – naštěstí ale vše půjde doplnit i zítra), dostáváme info, že naše chatka je č. 30 („mountain view“) a už jsme ubytovaní.
Už při příjezdu do campu zajímavé zvuky, tak jdeme se podívat, o co jde. Pohybové vystoupení cca 8 místních juniorů / černochů, vč. jednoho albína, snad původem „Saanů“ (viz původní obyvatelstvo = Křováci). Velmi zajímavé představení původní kultury za doprovodu bubnů (holky „nahoře bez“). Sympatická a přesvědčivá žádost o dárcovství (pro rodinu, na školní uniformy a školní poplatky) – rádi přispíváme bankovkou R100.
Ubytování úžasné, prostorný a čistý bungalow - výhled z terasy na masiv Giant’s Castle. Je tu i radiátor a připravené dřevo (i uhlí), tak večer jsme si zatopili v krbu. Potom už jenom prohlídka „dnešních“ fotek, příprava na zítřejší výlety a skvělé víno (z „late harvest“).
5. den
Ráno zima jak v Rusku (2st. C), ale sluníčko ohřívá vzduch velice rychle (přes den až na 25 st. C). Nedá mi to a už od 7 hodin fotím z verandy našeho bungalowu skalní hradbu Giant’s Castle (až 3.300 m), postupně svrchu zalévaných sluncem . Až teď nám dochází, že celá spodní polovina je úplně spálená, pouze sem tam na kopcích přežilo pár stromů. Při prohlídce vypálených svahů dalekohledem objevujeme cca 3 km vzdušnou cestou osamělou antilopu mezi kameny. Stativ a teleobjektiv to jistí, máme jí nafocenou (doufám, že to nebude náš jediný dnešní „úlovek“).
Po snídani doplňujeme na recepci údaje k ubytování a informujeme se o možných trasách na jednodenní výlet. Tradiční Main Caves s kresbami Sunů (cca půl hodiny od kempu) nám připadá moc komerční. Mnohé trasy směrem na sever ke skalní hradbě Giant’s Castle jsou ale uzavřeny kvůli spáleništím (obrovské plochy svahů úplně černé, nad nimi se jen práší). Na základě doporučení vyrážíme na východní trasu World’s View (1842 m, z campu cca 7 km - tam a zpátky výlet na 5 hodin), jediná část travnatých svahů, která není spálena a ani nehrozí nebezpečí (jak jsem byl informován), protože odsud fouká vítr. Ptal jsem se taky na Vulture Hut (podle průvodce možno sledovat orlosupy bradaté zblízka, řízený odstřel zvěře místními ochránci umožnuje být – za sklem – u „krvavé hostiny“), prý je ale objednáno až na rok dopředu.
Míříme na jižní stranu k řece, kde k velkému překvapení (cca okolo desáté ranní) potkáváme stádo cca 8 kusů antilop losích. Napájí se z potoka a spásají kolem trávu. Na požádání pózují našim foťákům, ale následně pro nás pomalu uvolňují trasu do kopců.
Cesta vede travnatým porostem, cestička vyšlapaná ve trávě je sotva poznat. Ještě, že je nutno pravidelně překračovat příčně položené kůly pro odvod vody. Ani ne po půlhodině chůze si všímáme kroužícího orla, který využívá prvních dnešních proudů stoupajících podél přilehlých svahů. Stezka vede po vrstevnici, pomalu získáváme nadmořské metry, nevyplatí se ale moc koukat po okolí. Sotva jsem ale pořádně zakopl a složil se na zem (zachraňuji hlavně foťák a dalekohled), jsou nad námi první mrchožrouti. Jsou to určitě dva orlosupy (rozpětí určitě kolem 4m), nabírající výšku podél kopce. Fotím jak zběsilý, jeden okamžik mám podle stínu dojem, jako kdyby na nás jeden z nich chtěl „naletět“ (je cca 30 až 50 m nad námi).
Máme tedy víc štěstí než rozumu (je okolo 11 hod), využívají ohřívajícího se vzduchu a teplých proudů k vzlétnutí do velkých výšek. Dále přes den už jsme je viděli kroužit vysoko nad okolními kopci. Na světovou vyhlídku dorážíme po cca 2,5 hod (odpovídá pomalé chůzi, na víc se stejně nezmůžeme), svačíme a obdivujeme výhledy. Cestou zpět vidíme jen drobné ptactvo, je horko a vše živé je schováno ve stínu.
V chatce se najíme a chystáme grilovačku. Drobky z chleba sypeme ptáčkům. Někteří za kus žvance neochotně pózují (vůbec není jednoduché je dostat do objektivu). Grilování dovezených hovězích plátků se spojuje s ohřevem na terase (částečně se zahříváme i skleničkami s vínem), pozorujeme stmívání a obrovské množstvím hvězd na jižní obloze. Pak to celé sepíšeme a jdeme spát. Zítra co nejdříve vstáváme a zkusíme se podívat k řece na zvířata.
6. den
To byl zase nápad jít ráno (v 7,30 hod) alespoň na hodinu pozorovat zvěř u řeky (vyklizení pokoje je nutné do 10 hod, jinak platíte další den). Samozřejmě, že nám byla jenom zima a sem tam „ptáček“. Nicméně procházka nás dobře probrala a rozproudila krev. Když jsme se vraceli, sluníčko už začínalo hřát.
Na okraji kempu pobíhal vcelku naštvaný opičák. Paviání táta se snažil lacino dostat k jídlu v odpadkových popelnicích. Strážci z kempu mu v tom statečně bránili. Z předchozího dne jsme věděli, na kterém stromu celá paviání rodinka sídlí a tak jsme se u něho zastavili. Mladí junioři na sebe nedali dlouho čekat a začali pózovat na nejnižších větvích. To bylo sousto pro fotografa.
Na rozkvetlých květech jsme viděli „kolibříka“. Tedy kolibřík to určitě nebyl, ale měl dlouhý zobáček, kterým sál nektar s jednotlivých kvítků.
Po snídani jsme šli vyřídit odjezd z kempu. Bohužel vypadla elektřina, takže jsme museli čekat na spuštění náhradních naftových agregátů (to byl „záhul“ pro přírodu!!). Po dosažení plné elektrifikace kempu jsme mohli dostat výstupní razítko. Z elektriky jsme měli velkou radost i my, protože jsme potřebovali koupit nějaký benzín (natankovat za hotové se dá u výjezdu z rezervace, tady v recepci je luxus, že se dá zaplatit kartou). Požadavek, že potřebujeme natankovat cca 25 l benzinu se personálu zdála nepředstavitelná (benzín se přeci kupuje za R100, 200….), ale pokrok je poznat – kalkulačkou cenu rychle spočetli (R13,60 za litr krát 25 je R340). Tak jsem řekl, ať k zaplacení zadají R300 a bylo všem jasno.
U výjezdu z rezervace jsme tedy natankovali a vyrazili do severní části Dračích hor (nutný návrat zpět na dálnici N3), do rezervace Royal Natal (cca 180 km). Sjezd z dálnice na R74 směr na Winterton a Berville. Doplnění základních potravin ve InterSparu ve Wintertonu (před vchodem parkují tři policejní auta) proběhlo bez problémů. Po cestě dál ještě pro jistotu dotankováváme plnou (dalo se zaplatit kartou přímo u stojanu, „diško“ R10 za natankování a umytí předního okna obsluhující černošku viditelně potěšilo). Natěšení a rozjaření jak všechno dobře funguje, jsme se rozhodli ještě navštívit městečko Bergville.
Když jsme tam vjeli, Iva se docela lekla, bylo tam bylo všude „jenom černo“. Před zamřížovanými obchody se shlukovalo velké množství lidí, kteří spolu vesele rozprávěli, každý něco nakupoval nebo prodával, prostě mumraj. Spousta černošských obchodů, od oblečení přes „fitko“, produkty na zahradu (např. nádrž na vodu) až po sportovní bar. Za chvíli jsme si na to „černo“ zvykli (za zhruba hodinu jsme potkali jenom jednoho bělocha), nikdo si nás ale nevšímal, před obchodem opět nezbytná policie. Nakonec jsme si v KFC nakoupili tortily a kolu, snědli je v autě a vyrazili do Royal Natal.
Brzy jsme opět začali potkávat podél cesty lidi a začali projíždět „zulskými“ vesničkami. Všude spousta lidí, děti (upravení a čistí v uniformách) se vraceli domů ze školy. Jedni šli jedním směrem, druzí opačným, podle uniforem jsme ale vydedukovali, že každá skupinka jde z jiné školy. Většinou nás zdravili, skupinka čtyř dětí ráda zapózovala s masivem Dračích hor v pozadí (pochopitelně jsme je předem museli „uplatit“ bonbony). Všude pobíhali ovečky, kozy a krávy, příležitostně se vypalovala tráva, ženské sbíraly na hromádky kameny podél cest – dalo by se říci „všední pondělí“.
Tentokrát jsme do cíle dorazili včas v cca v 16 hod. Dole u brány do rezervace Royal Natal se nás ptali, se kterými zeměmi sousedí Česká republika (začal jsem opatrně, že ČR leží ve střední Evropě a teprve potom, že leží mezi Polskem, Německem a Rakouskem). Akceptováno s dalším dotazem, jakým jazykem se v ČR mluví (vysvětlení, že „český jazyk“ je to samé jako „czech language“, je evidentně potěšil). Vjeli jsme do rezervace a začali pátrat po kempu Thendele, kde jsme měli rezervaci na bungalow.
Na potřetí jsme „upper camp“ Thendele našli (už na nás čekali, asi už jenom na nás, protože recepce už byla „zamřížována. Koupil jsem pro jistotu krbové dřevo (připravené balení na jeden večer za R17) a jeli jsme se ubytovat. Opět fantastický a velmi prostorný bungalow (s výhledem na proslulý Amfiteátr (skalní stěna 5km na šířku, 500 na výšku), známým ze všech publikací o Dračích horách. Máme obývací prostor s krbem propojený s plně vybavenou kuchyňkou (lednice, sporák, toustovač, atd.), prostornou koupelnu, ve které se dá i tancovat, a samostatnou ložnici (oceňovanou zejména za to, že poprvé nemusíme spát pod společnou dekou – každý má svojí peřinu!).
Než jsme se začali nastěhovat, objevila se veškerá místní zvířena, nárokující si prostor v kempu. První přiběhly perličky, se kterými se Iva ráda podělila o kousek drobivého chleba. Pak ale nastoupila paviání rodinka (půlkou banánu jsme jim “museli udělat“ radost). Poslední přišly antilopy (asi moutain rheedbuck), následně ale pomalu odešly žebrat k jiným chatkám, zatímco perličky a paviáni ještě dlouho ometali kolem chaty. Večer opět grilovačka (kuřecí čtvrtky a tousty) a místní „late harvest“. Zítra nás čeká dlouhý výlet.
7.den
Ráno vstáváme už v 7 hod (naučili jsme se, že kdo chce něco vidět, musí ráno vstávat brzy). Jakmile je snídaně hotova, hned je tady nastoupena „četa“ perliček. Vzhledem k tomu, že máme sami málo, poslali jsme je žebrat k bohatším sousedům. Je tu o poznání tepleji, než v Giant’s Castle, takže fotit po ránu okolo bungalowu se dá i v pyžamu (pro jistotu ale s „diftýnkou“). Vyrážíme už okolo 9 hod, čeká nás dlouhá cesta (cca 6 hodin) do soutěsky Tugela (Thukela Gorge Walk).
Cesta je dobře značena, vede travnatou planinou, v úbočích se střídá se stromovým porostem (takový malý „bushšík“, občas „pralesík“). Pod stromy je ale po ránu chládek, dokonce v některých místech narážíme i na námrazu (ještě v 10 hod!!). Úchvatné vyhlídky na celý Amfiteátr se střídají s pohledy do koryta řeky Tugela. Ta je v současné době hodně vyschlá, celé koryto řeky je však při jarních deštích asi mohutné (jak je vidět na okolních skalách). Zbývající voda je i nyní v zimě křišťálově čistá a průzračná. Nad námi krásné pískovcové stěna a útvary. Občas slyšíme vřískot paviánů, ale zatím je nikde nevidíme. Ještě před sestupem do soutěsky (stále ještě v otevřeném údolí), je krásné odpočinkové místo s ohromným výhledem přes celé údolí i na hradbu skal nad námi. Podle zvuků jsem identifikoval, kde jsou. Zahlédl jsem jednoho na stromě (menší samice), při obhlídce dalekohledem jsme brzy objevili i mohutnějšího samce v trávě.
Po cca 2 hodinách pochodu sestupujeme až do koryta řeky a přes balvany a kamení se dál probojováváme vpřed. Cesta skutečně získává charakter soutěsky, jsou tu ale i první překážky. Nejprve malý žebřík, pak velký nad korytem řeky a následně ve skalách jsou pro přechod jen kovové trny a kořeny stromů, které pomáhají k výstupu nahoru. Tam to celkem jde, ale jak bude vypadat cesta dolů?? Potkáváme mladý pár, který se už vrací, upřesňují, že kousek nad námi se dostaneme k výstupu ze soutěsky. V mapě, kterou jsme dostali na recepci Thendele je soutěska označena jako „tunnel“ (už tam není značená cesta). Při zpáteční cestě ještě prozkoumávám soutěsku zespodu (je skutečně neprůstupná – pouze jezírka a velké „bouldery“).
Po krátkém sestupu klasickým pralesem jsme pravděpodobně u cíle toho, co jsme schopni dnes dosáhnout (je cca 12,30 hod, počítáme ještě s dlouhou cestou zpátky, v cca 17 hod se stmívá). Mladí, co jsme potkali sice zmiňovali, že nahoru šel ještě jeden pár (asi by to šlo, ale cesta korytem se prudce zvedá nahoru, kolem víc a víc prales a vlastnímu „Tugela Falls“ to vypadá ještě „na hodiny“.
Impozantní pohledy vzhůru soutěskou i směrem dolů jsou dech beroucí (fotíme nahoru i dolů). Po okolních stěnách stékající pramínky vody, s vodopádem 497m inzerovaným v průvodci to ale nemá nic společného. Po krátkém občerstvení vyrážíme na zpáteční cestu. Cestou dolů potkáváme další pár. Po krátkém anglickém rozhovoru vnáším strategické informace v češtině a ejhle, oni mluví slovensky (konečně se Iva může zapojit do hovoru). Jejich dnešním cílem je „doběhnout“ do soutěsky a ještě za světla se vrátit zpět. Mají v plánu celou Jihoafrickou republiku za dva týdny, jejich režim je pro nás impozantní, včera jsme byli v Hluhuwe, den před tím v Krugerově parku …, atd. Odpoledne po safari nebo po dnešním výletu sednou do auta a přesouvají se stovky km na další destinaci (po nočním přejezdech se rychle vyspí a vzhůru na další dobrodružství). Přejeme si navzájem šťastnou cestu a rozcházíme se.
V kempu mi už brnkají nohy, ale jdeme ještě koupit dříví (R17) na večer a v „curio shopu“ kupujeme na památku výrobky místních zulských výrobců. U chaty jsme již očekáváni hejnem perliček a jiného ptactva, po povinném krmení se někteří ptáci snaží dobývat dovnitř, ale není jim co nabídnout. Poslední zbytek melounu si šetříme na ráno. Paviány jsme dnes kolem bungalowu neviděli. Nic se nesmí přehánět, dobrou noc.
8.den
Den velkého přesunu, z kempu Thendele v Royal Natal do přírodní rezervace Ithala to máme zhruba 395 km. Vyrážíme v 9 hod, hned po snídani. Auto máme celé od popela, někde v údolí zřejmě hoří a vítr sem zafoukal popel. Ani pohled na Amfiteátr už není jako včera, ve vzduchu je „kouřmo“, i když není nic cítit. Nemá cenu nic fotit.
Nechceme se vracet přes Bergville a tak míříme na sever směr Harissmith. Vystoupáme na náhorní planinu, kde jsou nádherné výhledy na drobné i velké přehrady. Pravděpodobně slouží jako zásobníky vody, neboť v této větrné oblasti větrem vše vysychá a zřejmě zde často dochází k požárům (nezřídka se na nich podílí i místní, kteří vypalují trávu kolem cest „o sto šest“ – vypadá to na oblíbenou místní podzimní zábavu, nebo spíše tradici). Několikrát projíždíme kolem řízených požárů (skupina lidí, hlídá požár, jeden z nich pak s hadicí udržuje hranici ohně tak, aby se nerozšířil). Kolem sebe vidíme spoustu vypálených ploch (cca 10 na obě strany od silnice). Na polích po sklizení kukuřici se pasou krávy.
Příroda se zde úspěšně brání lidské činnosti, asfaltka, po které jedem se rychle rozpadá, část vozovky se už změnila jenom ve štěrk, na cestě balvany velikosti fotbalového míce. Tam, kde se ještě zachoval asfalt je více děr než asfaltu (je to taková „kličkovaná“, často auta v protisměru, neboť jejich směr je nesjízdný. Spravedlivě tedy střídáme chvíli levou, jindy vpravo stranu vozovky. Konečně se dostáváme na dálnici a frčíme směrem na Ladysmith. Ale okolnosti nám moc nepřejí, vjíždíme do cca 50 km úseku silnice, který se opravuje (asi jako u nás, jenom občas vidíme nějakou aktivitu). Cesta je zúžena na 3 m v každém pruhu (na začátku i na konci si toto ověřují velkými betonovými bloky – kdo se vejde může dál) a provoz je zpomalen retardéry každých 50 metrů. Ani nepotřebují značky povolené rychlosti 40 km/hod. Poté, co jsme se málem přerazili o první z nich jsme pochopili, že rychleji to v žádném případě nepůjde. Tak se všichni táhnou rychlostí 30 km/hod a „hop a hop“.
Jak jsme se dočetli, v okolí Ladysmish proběhly v 19 století největší bitvy mezi Bůry a Brity a následně Zuly a Brity. Zulské království bylo totálně zničeno a oblast ovládli Britové. Pokračujeme směrem na město Dundee, kde doplňujeme zásoby potravin.
Poslední zbytek cesty máme po solidní silnici, cesta celkem rychle ubíhá. Poslední zulský slum a vjíždíme do přírodní rezervace Ithala. Ještě před branou (hrozně milý a zvědavý průvodce), potkáváme první žirafu. Ochotně se nechává fotit, ale tlačí nás čas, musíme být na recepci do 16 hod. Stíháme a máme opět luxusní bydlení. Z auta vše rychle vynosíme do chatky a jedeme se kouknout alespoň na kousek = krátký okruh v rezervaci.
Cesta je po šotolině, vymlácená, prašná, plná kamenů a trusu všeho možného, hlavně slonů. Jedeme sotva 20 km/hod. Žádné zvíře nevidíme až ...., po sjezdu z kopečka v zatáčce narážíme na stádo slonů.
Než stačím pořádně zastavit, už vidíme, že mohutný samec vybíhá proti nám. Evidentně není v nejlepší náladě, kromě toho, že varovně troubí, práší buď nohama nebo chobotem. Za ním zůstává slonice se slůnětem. Snažím se fotografovat, ale vpravo ode mne v houští se ozývá praskání (je jich tady určitě více). Samec je i nadále velmi nepřátelský a bojovně naladěn. Brzy zjišťujeme příčinu - za autem stojí na cestě druhá slonice s mládětem a kvůli nám nemůže ke stádu.
Slon se rozbíhá opět proti nám a my radši neskutečně rychle autem couváme, přes díry a kameny pryč (naštěstí slonice za námi odešla i mládětem do křoví). Trochu jsem připálil spojku u Nissana, protože couvání přes kameny do kopce, (s rozzlobeným slonem před kapotou, ve zpětných zrcátcích nic nevidím), není nic moc. Poté, co se stádo spojilo, samec se evidentně uklidnil a přestal útočit. Ještě jednou výstražně zatroubil a pak stádo zmizelo v křoviskách (my jsme zmizeli tak rychle, jak se podařilo vycouvat). Couvali jsme ještě zhruba dalších 300 metrů (než se nám podařilo auto otočit) a mastíme zpět. Rychle se stmívá, v kempu musíme být do 18 hod, vjíždíme už za tmy. Třesou se mi ruce ještě dlouhou dobu. Ani becherovka to moc nespravila. Až grilované steaky s vínem.
9. den
Máme snídani v ceně ubytování, tak se královsky najíme a vyrážíme už v 9 hod na cestu po parku Ithala. Nejprve vybíráme okružní zhruba 10 km trasu Onwervacht – spíše savana, první potkáváme stádo buvolů (2. úlovek z velké pětky), nádherná jsou setkání se skupinkami zeber a pakoňů, na několika místech pozorujeme v polovysoké trávě prase bradavičnaté. Následně jedeme zhruba 30 km trasu Ngubhu Loop, která vede křovinatým a hornatým terénem - bushem. Potkáváme zblízka spoustu divoké zvěře (antilopy kudu, impaly, zebry, některá jsou ve stádech, jiná samostatně. Dále potkáváme žirafy, ale pořád se nějak před námi schovávají ve křoví. Konečně narážíme na samostatného žirafáka. Z počátku se bál, ale zvědavost zvítězila a přišel pózovat pěkně na cestu před auto.
Celou cestu jsme jeli cca 20 km/hod (venku 27 st. C), hodně zastavujeme a fotíme. Dá se říci, že park je rozdělen na oblast se žirafami, oblast zeber a pakoňů a oblast se slony. Antilopy jsou všude. Cestou zpět se zatavujeme u napajedla, kde se to hemží paviány. Chvíli pozorujeme hrátky (trkání) samečků antilopy kudu.
Poslední úsek cesty vedl trasou, kterou jsme chtěli projet včera (kde nás zahnali sloni). Proti nám přijíždí terénní auto a řidič sděluje, že se kvůli slonům vracejí (stojí prý na cestě a nechtějí je nechat projet). Vrací se tedy celou cestu zpět.
Jeli jsme se přesvědčit, zda jsou to naši včerejší sloni – „kamarádi“. Byli to oni, ale bylo jich mnohem více, než jsme viděli včera – odhadem okolo 15- 20 ks. Díky varování jsme jeli velmi opatrně a ke stádu se pomalu přibližovali. Samci opět hlavně hlídali cestu. Postupně celé stádo přecházejí přes cestu a baví se okusováním větví stromů. Samice se slůňaty jsou již většinou nad cestou, ostatní sloni pod cestou i nad ní. Hlavní samec nás nakonec smířlivě nechal projet. Když jsme jej míjeli (ve vzdálenosti cca 30 m) jen zvedl chobot a roztáhl uši (už ani o metr blíže!), pak výstražně zatroubil. Jakmile jsme ale poodjeli, již nám nevěnoval pozornost. Do kempu jsme dorazili kolem 14 hodiny, objednali si safari na večer (od 16 do 19 hod). Něco málo jsme snědli a vyrazili.
U recepce nás čekal terénní auto pro 8 – 10 lidí. Průvodce Josef (s nezbytnou čepicí na hlavě) nám cestou pojmenovává zvířata. Vysvětluje nám, proč se pakoni (blue wildebeest) pasou spolu se zebrami (zebry okusují vršky trávy, a tak snižují porost, ve kterém se pakoni lépe cítí, pakoni mají lepší sensory na predátory, takže upozorňují zebry, které když zvednou hlavu mají větší přehled, a pokud vydají signál, tak se všichni rozprchnou na různé strany), pak jak se pozná samice zebry od samce (má širší pruh pod ocasem než samec), atd. Opět jsme viděli pakoně, žirafy, antilopy, zebry, ale hlavně … nosorožce bílého. Asi 150 m od auta se pásly a strkaly dvě samice těchto nádherných a vzácných zvířat (již 3. úlovek z velké pětky). Josef nám vysvětluje, jak se pozná bílý nosorožec od černého (bílý spásá trávu a proto má hlavu většinou skloněnou, zatímco černý okusuje stromy, tak má hlavu nahoru, černý je také mnohem agresivnější než bílý). Vrátili jsme se za tmy (hvězdy nádherně svítily), ale z nočního safari jsme viděli jen sovu (eagle owl) a stádo pakoňů (leskly se jim oči) a dvě tři antilopy. Večer opět grilovačka (tentokrát hovězí klobásky „mňam“). Zítra se přesunujeme do parku Hluhuwe – Imfolozi (drsná divočina v centru Kwa Zulu Natal).
10. den
Dnes jsme vyrazili až kolem desáté hodiny. Zdržela nás snaha dát o sobě vědět a pověsit nějaké fotky na Facebook (signál chytáme jenom při luxusní snídani, stíhám tedy jenom rychle přečíst, co je nového doma, něco málo okolo pošty, jak na burze, apod.). Jinde v kempu se dá obtížně připojit.
Navigace nás vede na severovýchod, pak se ale stáčíme na jih směr Ulundi (hlavní město oblasti Kwa Zulu Natal) do rezervace Hluhluwe (vzdálenost cca 150 km). Cesta rovná, provoz žádný, kolem pastviny nebo soukromé rezervace. Každou chvíli míjíme jednotlivce nebo skupinky (většinou ženy) se srpem. Mají za úkol vyžínat trávu okolo silnice (evidentně jim to ale nejde, neboť tráva roste rychleji, než ony stíhají).
Nejvíce jsme si užili průjezd přes městečko Nongoma. Takový blázinec lidí a aut na cestě a okolí, kterou projíždíme, se hned tak nevidí (místní jsou ale evidentně zvyklí). Přískoky vpřed nám trvá alespoň půl hodiny, než projedeme. Před víkendem všichni někam jedou, nakupují, děti jdou ze škol (obrovská pestrost jejich uniforem), nebo se jen tak procházejí (typická vlastnost všech místních).
Hledáme obchod k doplnění zásob, ale v tom mumraji není ani kde zaparkovat (i když bychom mohli nechat auto i uprostřed silnice – běžně se uprostřed cesty nastupuje i vystupuje, prodává během jízdy atd.) ale nejsme místní (je to i dost poznat), tak radši spoléháme na nákupy v Ulundi. Cesta je jako když střelí, pak se ale na cca 20 km změní na šotolinu (ještě že nás upozorní cedule „road in reconstruction ahead“, jinak bychom to ani nepoznali). Nikde ale ani živáčka, který by něco dělal. Je ale poznat, že v nejbližších letech tu povede nová silnice. Je to asi nejchudší a nejšpinavější kus země, jaký jsme dosud viděli. Díky špatné cestě se všude strašně práší, je tu i nedostatek vody. Místní chodí pro vodu s mnoha nádobami, pokud je potok, tak v nepříliš čisté vodě perou i prádlo. Ani lidé tu nejsou tak veselí jako jinde a nezdraví nás tak často jako jinde.
Vracíme se na asfaltku a do Ulundi je již dobrá cesta. Zatahuje se a drobně mží. V Ulundi nakupujeme, ale tlačí nás čas a trochu deštivé počasí (teplota cca 19 st. C.). Čeká nás posledních 50 km, z toho 30 km po šotolině. Konečně přijíždíme k bráně do rezervace. Opravdu je obehnána plotem a vjíždíme až po otevření velkých plechových vrat. Vyřizujeme vstupní náležitosti a pokračujeme do kempu Mpila. Opět úřad (ještě, že máme WildCard kartu, jinak bychom platili R120 na osobu každý den) a již míříme k našemu bydlení v bush campu Nselweny. Vítá nás správce, velmi ochotně přistavuje vozík na zavazadla a pomáhá nám přenosit věci z auta. Ubytování trochu jiné než v předchozích kempech (nad námi stanová plachta), ale minimálně stejně luxusní. Správce nás ještě upozorňuje a ukazuje nám vyhlídku – největší plus kempu – řečiště řeky Imfolozi (cca 50m od našeho ubytování), kam se chodí koupat sloni. Vidíme buvola a dva slony, kteří právě přicházejí k řece.
Přivezli jsme si pizzu, takže večeře byla rychlá. Chvilka hodnocení dnešního dne nad sklenkou vína a nastavujeme budík na 6 hodin. Zítra chceme vstát brzo, ať si užijeme co nejvíce.
11. den
Dnes jsme měli téměř bezesnou noc (byť od zhruba 9 hod večer do rána 6 hod). Někdy po půlnoci pravděpodobně „serval“ (dle stop na terase) dostal chuť na krabici od pizzy, kterou jsme nechali na terase. O dalších zvucích nemluvě. Byť jsme si přivstali, sloni ráno u řeky nebyli, tak jsme se najedli a už okolo deváté vyrazili na cestu po rezervaci Imfolozi.
Nepočítaně ptáků, minimálně 13 nosorožců (z celkem 2000, které tu žijí), všichni pouze „z pár metrů“, spousta antilop (hlavně impaly a reebuck), stáda buvolů, žiraf, jedeno přátelský slon, několik zeber, atd. To vše jsou dojmy z dnešního dne.
Ten nejdůležitější dojem ale, že jsme na pár okamžiků zahlédli geparda. Poté, co nás upozornilo auto v protisměru, jsme zbystřili a připravili dalekohled i foťák. Na obzoru ale jenom pár pakoňů (vcelku v klidu), jinak nic. Pak před námi několik stojících aut (první potvrzuje, že tam někde leží „cheetah“), tak se poslušně zastavujeme. Všichni někam koukají, my ale nic nevidíme, zkouším s autem popojet, obracíme se, ale stejně nic, co by se podobalo hlavě šelmy. Stejně jako my se zastavilo dalším 10 aut, takže je zablokováno tam i zpět. Po zhruba půl hodině se původně stojící auta začínají rozjíždět. Protože po předchozích manévrech stojíme v protisměru, jedu opačným směrem, než jsme přijeli, abych se někde otočil. Auta před námi se už zase začínají zastavovat.
Najednou si všímám, že přes cestu přechází velká šelma a pokračuje nízkým porostem asi 100m od nás. Šeptem říkám, „je tu lev“, a rychle se snažím fotit. Máme dva snímky, teprve večer vyhodnocujeme, že to byl gepard.
Dneska jsme najeli cca 50 km (bylo mírně pod mrakem, max. 22 st. C), žádného lva jsme nepotkali (má jich tu být asi 70). Viděli jsme ale čtyřku z africké pětky. Zítra určitě objevíme i lva.
12. den
Dnešní noc byla klidnější, nikdo se nás „nesnažil sežrat“. Po krátké snídani (v bungalo-stanech nejsou kvůli spotřebě elektřiny toustovače ani varné konvice, sporák je na plyn), vyrážíme do severní části rezervace – Hluhuwe. Většina cesty po asfaltu, bohužel jsou v ní takové díry, že po šotolině by to šlo mnohem rychle. V Imfolozi jsou samé cesty po šotolině, dá se ale po nich jezdit a ještě sledovat co se děje kolem. V Hluhuwe je více otevřené stepi, ale buď je tu podstatně méně zvířat, nebo se před námi lépe schovávají.
Jinak ale cesta začala dobře, po několika kilometrech na nás vyhlédla z trávy na pravé krajnici hyena, pravděpodobně čabraková. Když zjistila, že stojíme, opatrně vylezla až na asfalt a koukala na nás, co jako bude (není to malé zvíře, v kohoutku mohla mít tak 1,2 m). Trvalo mi pár vteřin, než jsem se přichystal k záběru, ale to jí stačilo k tomu, aby rychle přeběhla na druhou stranu. Když jsme dojeli k tomu místu, ještě jsme jí chvíli stopovali v trávě, jak šla souběžně se silnicí. Na záběr to už ale nebylo, pak zmizela úplně.
Největším dnešním zážitkem je koupání slonů v řece Hluhuwe. Nejprve jsme zaregistrovali dva až tři slony, kteří v řece dováděli (teprve později jsme pochopili, že jsou to převaděči). Když zaregistrovali skupinu slonů s mláďaty na břehu, oba vylezli z vody, aby se se stádem pozdravili. Pak si stádo seřadili do řady a jeden navedl celé stádo bezpečně přes řeku, zatímco druhý průvod zakončoval (i na dálku se to dalo krásně odlišit, protože první a poslední byli černí = mokří, zatímco ostatní ze stáda byli šedí = zaprášení). Celá skupinka cca 10 slonů včetně slůňat se vykoupala, napila a pokračovala v cestě, převaděči zůstali ve vodě.
Další zážitek máme se dvěma mladými samci nosorožce, kteří se poměřovali na louce asi 50 m od nás. Pozorovali jsme je cca 20 minut, vždy tři kroky vpřed a tři kroky vzad, opřít se vzájemně o rohy (jejich délku odhadujeme tak na 1 m, ostří si netroufáme odhadnout) a tak stále dokola. Byli oba asi stejně silní, proto jim jako kolbiště stačilo tak 20 m (sem a tam). Oba čekali, že ten druhý nakonec uhne, ale ani jednomu se do toho nechtělo („ani bača nepřišel, aby je oba vyhnal z louky pryč“). Postupně ale začal jeden více couvat, tak jsme radši jeli, aby se zase nevrátili do původních pozic.
Den plný příjemných zážitků a setkání se zvířaty (bohužel lev se zase nezúčastnil) jsme zakončili tradičně grilovačkou. Pak ještě rychle prohlídnout dnešní záběry, sepsat zážitky a „na kutě“. Zítra vyrážíme na poslední štaci do rezervace Mkhuze, odkud to budeme mít kousek do rezervací Wetland na pobřeží Indického oceánu.
13. den
Ráno jsme vyjeli kolem půl desáté směrem na město Mtubatuba. Ještě zajížďka několik km zpátky do Mpily, potvrdit, že odjíždíme (v našem kempu Nhsdowe se už nás ráno nikdo nevšímá, evidentně pro to, že už z nás žádný „bakšiš“ nekouká). Kousek před Mpilou na nás mává proti přijíždějící auto, prý před chvíli kousek před námi spatřili rodinku lvů (tak jsou tu !). Celí natěšení hledáme ten strom, pod kterým by měli být, popojíždíme tam a zpátky, ale ani známka pohybu. Po cca 15 min jedeme dál do recepce v Mpile, snad se nám „zadaří“ až pojedeme zpátky. Zklamání, když ani při zpáteční cestě nezahlédneme ani kousek šelmy. Tak snad příště (nebo kalkulujeme s možností navštívit nějakou ze soukromých rezervací, kde je snad mají lépe vycvičené).
Protože máme dost času (navigace do Mkhuze ukazuje jenom cca 150 km), rozhodli jsme se nakouknout do St. Lucia a zmapovat terén na případné další výlety, vč. výprav na jezero za hrochy a krokodýly a na moře za velrybami. Už při příjezdu di St Lucie nás vítá velký nápis „“The whales are back“. Cesta mezi Mtubatuba a St Lucia je příjemná, dlouhé roviny, kolem místní jdoucí „odnikud nikam“, ale zajímaví jsou drobní trhovci s místními produkty. Nabízí dřevěné výrobky – zvířátka – hrochy, slony, žirafy, … od velikosti „small“ – rozměry kolem 1 dm a do velikosti „large“ – rozměry kolem 1 m, dále však taky koberce, ovoce, atd. Až budeme mít více času, tak se tu určitě ještě zastavíme.
St. Lucia je snobské bělošské městečko s veškerým komfortem. V místním infocentru jsme zjistili, že touto dobou je velryb k vidění dost, vyplouvá se ráno v sedm, při velkém zájmu ještě i v devět. Musíme promyslet, jak to udělat, abychom tu byli tak brzo ráno (přeci jenom bydlíme cca 170 km odsud). V St Lucia je i velká „krokodýlí farma“ (i to zní zajímavě). Rozhodli jsme se vydat na sever na pobřežní cestu kolem dun indického oceánu až ke Cap Vidal.
Změna přírody je obrovská, kolem rozsáhlé zelené savany, banánovníky a palmy jsou hlavním zástupcem flóry. Z jedné strany je oceán, z druhé je největší sladkovodní jezero jižní Afriky – St. Lucia (plná hrochů a krokodýlů a ptáků – prý …). Máme málo času a tak frčíme zpět a míříme do Mkhuze, přírodní rezervace na severu.
Cesta je po dálnici, ale z městečka Mkuze posledních cca 30 km je to tragédie. Cesta rozbitá, pak šotolina, na cestě se motají černoši (se svojí šeroslepostí těžko rozeznávám, zda je před námi kráva nebo skupina černochů, všude kolem cesty slumy, stmívá se – prostě hrůza). Do parku vjíždíme v půl šesté a do kempu se dostáváme až po šesté večer, za tmy. Recepce je již dávno zavřená (už od půl páté, což jsme se ale nikde nedočetli), ochotný strážce parku nám ale ukazuje, kde máme naše bydlení (na tabuli obsazení kempu se nacházíme pod číslem 28 jako S?kora). Chatu nemůžeme ve tmě najít, ke vší smůle ještě při couvání nabouráme zadek auta o strom (jsem zvyklý na zvukovou signalizaci při coufání, tu ale náš Nissan z půjčovny jí nemá). Konečně náš „safari tent“ nacházíme, zvlášť kuchyňka, stan průchozí do sociální části, nad postelemi přichystané moskytiéry, chladnička v provozu (prostě vše jak má být).
Večer ještě sčítáme škody při víně a plánujeme zítřejší výlet za hrochy a krokodýly.
14. den
…nezačal vůbec dobře. V kempu byl rachot už od šesti hodin, kolem sedmé pomalu všichni odjeli a ruch utichl. Vedle kempu je malé letiště, tak nás při snídani rušila odlétající helikoptéra (doufám, že to nebyl žádný „papaláš“, v jižní části rezervace na mapě vyznačena „controlled hunting area“.
Dodatečně jsme se přihlásili na recepci (včera jsme přijeli pozdě a nikdo tam nebyl, dneska tam byly tři recepční, trvalo jim to ale asi 20 minut, než jsme vyřídili všechny formality – jde více méně jenom o to, mít potvrzen „exit permit“ pro případné výjezdy z rezervace na dobu pobytu, pro správnou SZP auta a že nic nedlužíme).
Vyrazili jsme zase na jih do rezervace u St Lucia (dnes iSimangaliso Wetland Park), rezervace kolem jezera St. Lucia, ráje ptáků – s plánovanou zastávkou buď ve False Bay nebo Charter’s Creek. Po zhruba dvou km jsme zjistili, že nemáme objektiv, tak jsme se vrátili. Asi v polovině cesty do Hluhuwe jsem ještě zjistil, že nemám ani mobil (to už jsme se pochopitelně nevraceli a spoléhali na to, že se v kempu nekrade (stany se dají uzavřít jen zipem, nikoliv zamknout). Vzhledem k tomu, že vjezdy do rezervace jsou daleko od sebe, zvolili jsme nejbližší cíl - False Bay.
Protože není sezona, v rezervaci (vstupné pro dvě osoby a auto R60) i v kempu bylo jen velmi málo lidí, jen pár rybářů, všude nádherné ticho, klid rušený jen křikem ptáků a šploucháním vln. Pozorujeme pelikány, volavky, čápy, marabu a spoustu dalších hus a kachen, které ani nedokážeme určit.
Všude zákazy koupání v jezeře spolu se značkou krokodýlů (žádný z nich ale z vody po celou dobu, co jsme šli po břehu nevylezl, tak jsem si alespoň vyfotil lebku krokodýla nilského i se zuby). Všude taky cedule upozorňující na „fossil heritage“, asi mají na mysli některé stromy, které jsme neviděli nikde jnde, a mezi kterými by se klidně mohli procházet dinosauři.
Pak už jsme jenom sjeli do městečka Hluhluwe pro nákup (opět všude ohromný „černý shon“ a mumraj). Doplnili jsme poslední zásoby vody a pečiva (čas se nám krátí) a vyrazili zpět do Umkuze. Všimnul jsem si, že výrostci tam myjí auta z kyblíků. Jednoho jsem se zeptal, za kolik mi umyje auto, ale vycházely z něho nějaké „neanglické cifry“ a hlavně se staral, jak je to auto velké (asi myslel, že mám náklaďák). Jak jsme tam ale najeli, tak nás ale okamžitě převzal jiný kluk (v krásně čistém žlutém triku) a poté, co jsem mu da stovku, vyhodil z myčky toho, co tam stál a už navigoval, jak máme najet Po předmytí tryskou si přinesl kýbl s hadrem a celé auto namydlil a znovu opláchl tryskou (asi jsem si to přeplatil – „minimálně „dvakrát“), takže „hand made carwashing“ stálo za to.
Po cestě zpátky jsme samozřejmě přejeli správnou odbočku, tak jsme „nakufrovali“ navíc 40 km, ale nakonec (téměř na poslední chvíli) jsme to trefili zpět. Vše bylo v pořádku, na grilu jsme připravili ohromné steaky a naplánovali zítřek. Jedeme hned ráno do St. Lucie (máme tam zarezervován hotel, abychom mohli další den už v sedm hod vyrazit na velryby).
15. den
Po snídani (toustový chleba nemůžu už ani vidět, dělá se mi zle), vyjíždíme směrem na Hluhluwe a Mtubatuba do St. Lucie. Cesta 170 km trvá asi 3 hodiny. Po cestě je naštěstí skvělý signál 3G, tak ještě objednáváme hotel (včera se to moc nezadařilo, máme potvrzeno jenom zaplacení výletu na velryby), krátký telefonát do práce a Skype, co je doma nového.
Cestou mezi Mtubatuba a St. Lucia zastavujeme u stánků s místními produkty (ovoce a vyřezávaná zvířata ve všech možných velikostech, rohože, dřevěné tácy atd.). Nic nás nezaujalo tak, abychom otevřeli peněženky. V St. Lucia info centru na rohu ještě zjišťujeme, odkud se ráno v 7 hod vyráží na Whale Watching (R 950 x 2), www.advantage.charters.co.za, a na dnešní odpoledne ještě dokupujeme výlet na jezero (R 180 x 2) na Hippos and Crocs Cruise. Ve tři odplouváme výletní lodí na dvouhodinovou plavbu pozorovat krokodýly, hrochy a jiné ptactvo (vč. Mořského orla – fisheagle).
První setkání s krokodýlem – jevil se, že tam čeká na všechny lodě nebo je vycpaný. Druhý krokodýl byl už větší, ale živý se také nejevil. Posádka musí mít jezero velmi dobře zmapované, průvodce měl velmi dobrý dalekohled (spíše „dělo“) a hlásil hodně dopředu, co uvidíme.
Zastávka u první rodiny hrochů – nikdy bychom si v přírodě nevšimli, že to jsou hroši, na dálku vypadali jako velké balvany naházené na sobě. Je až neskutečně, jak se tato ohromná zvířata dokážou nacpat jeden na druhého, spát nosem v blátě nebo ve vodě. Ani přijíždějící lodě je neokázali vzbudit. Sem tam nějaký otevřel oko, jinak si nás ale vůbec nevšímali.
Druhá rodinka asi 20 hrochů se před námi rozhodla, že se vykoupou a tak se jedni pomalu, druzí tryskem před námi vrhali do jezera. Kousek od břehu byl mrtvý hroch a na něm si pochutnávali krokodýli. Na břehu jich bylo pár pěkných kousků různých velikostí. Ten největší mohl mít tak 2,5 m., nic, co bych chtěl potkat tváří v tvář. Hroši ve vodě vesele dováděli, strkali se, otevírali tlamy, cákali, potápěli se a honili krokodýly. Loď se pomalu otáčela zpět, cestou už jsme potkávali jenom jednotlivé hrochy, kteří se hned schovávali pod hladinu. Slunce pomalu zapadalo (v pět odpoledne), hladina jezera obrostlá mangrovníky, černé tečky plovoucích hrochů – prostě kýč. Perfektní výlet.
Ubytování máme opět luxusní v Ndzine (v sezoně až R 2000, nyní 950). Bar samoobslužný – co si vezmeš – napíšeš na papír, pokoje velké a čisté. Věci si tu můžeme nechat a vrátit se na snídani po výletu na velryby (měli bychom být zpátky po 10 hod).
16. den
Ranní budíček v 6,00 hod nás nepřekvapil. Spali jsme sice dobře, ale celou noc jsme poslouchali opice a obcházení nočního hlídače kolem našich oken. Již kolem 6,45 hod jsme vyrazili na místo odjezdu. Tam už postávali někteří další účastníci zájezdu. Na rozdíl od nás byli navlečení jak „pumpy“ (asi si přečetli instrukce na internetu).
Pozn.: Podle instrukcí jsme měli mít teplé oblečení nebo na převlečení, pevnou obuv, ručníky, pláštěnky.
Ostatní ale dorazili na lehko (trička, kraťasy, žabky, a tak). Po vyhodnocení situace (ještě před odjezdem) jsme radši nechali v autě „fleesky“ a ponechali si jen trika a šusťákové bundy (úplně to stačilo, již v 10 hod bylo 29 st. C. a moc nefoukalo).
V sedm hodin přijel traktor a jako řádní družstevníci jsme se usadili na police připřaženého vleku. Bylo nás celkem deset, vč. dvou malých (rozverných chlapců do cca 10 let). Na pláži nás už čekali, u asi devět metrů velké /malé kocábky (už od pohledu mi bylo špatně), rozdali nám plovací vesty, do kterých jsme se všichni spořádaně „nacpali“. Loď stála pořád ještě na písku, tak jsem čekal, jak nás i s ní dostanou do vody. Celkem jednoduše, pomocí traktoru.
Prvním manévrem jí natočil nosem na oceán a my jsme spořádaně nastoupili. Následovala informace bezpečnostního charakteru – „neskákat z lodě“, „zvracet mimo loď“ a „poslouchat příkazy kapitána“ (rodilý Holanďan). Vysvětlil nám, co nás čeká, abychom se neděsili, že to bude zpočátku trochu „houpat“, že základní pravidlo je obě nohy na zemi a držet se madel pod sedačkami. Pak nás traktor natlačil dlouhou cca 10 m tyčí do vody, loď setrvačností překonala první vlnu, stočili jsme se po vlnách, aby se motory dostaly do větší hloubky, motory zabraly a nebylo cesty zpět (čelem proti vlnám!!).
Kapitán nás informoval (tedy kromě některých účastníků zájezdu) o velrybách, které dnes uvidíme. Jedná se o velryby Humpbackovy - kerporkaci. Poznají se podle dlouhých prsních ploutví (jakoby křídel), pomocí kterých jsou schopny „vyskočit“ i nad hladinu a mohutným plácnutím se vrátit do vody. Jestli jsem dobře rozuměl, tak jim to jednak dělá radost a zároveň tím zmírňují „svědění“, od různých parazitů, které mají na kůži. Zároveň jsou charakteristické velkou ocasní ploutví, která je černá svrchu a bílá zespodu.
Samice dorůstají velikosti 14 – 17m, okolo 40 tun, samci jsou trochu menší, váží „jenom“ 25 tun. Samice jsou březí 12 měsíců a okolo 6 měsíců kojí. Kerporkaci migrují podél pobřeží až k vodám Madagaskaru (orientují se podle korálových útesů), kde rodí mláďata a následně se vrací zpět do studených vod k Jižnímu pólu (bohatých na potravu). Každý jedinec se dá rozeznat podle spodku ocasní ploutve – každá je jedinečná jako otisk lidského prstu.
Krátce po vyplutí jsme v dálce zahlédli gejzíry vody. Brzy se objevila první skupina 2 až 3 velryb poměrně blízko lodě. Loď se k nim opatrně přibližovala, podle sonaru a dalekohledu si kapitán dával pozor, aby se k velrybám nepřiblížil moc blízko (povoleno má min. 50 m). Pokud nebyly v dohledu velryby, upozorňoval nás kapitán na delfíny, na ptáky a vždy měl i podrobné informace ohledně života v oceánu.
Vzhledem k vlnám a neustálým manévrům lodi, byl docela problém udržet se bez držení a ještě fotit. Dalekohled jsme odložili hned na začátku (bylo by to spíše na „vyražení zubů“). Byl jsem jednou rukou obtočený kolem vertikálního madla, abych udržel foťák souběžně s kýváním lodi. „Fotím jako o život“ na krátké časy, velryby jsou před buď námi nebo vedle lodi, v dálce je vidíme vyskakovat nad hladinu. Vynořují se, mávají na nás ocasními ploutvemi, vyfukují gejzíry vody. Voda cáká do lodě s každým jejím dopadem přídě do vody, většinou se ale daří uchovat objektiv bez kapiček. Sluneční clona, kterou jsem sice měl s sebou, ale nebyl čas jí nasadit, by určitě lépe pomohla ochránit objektiv proti stříkání, než jeho schovávání za tělem.
Většina pasažérů na lodi je úplně promočena (malí kluci na přídi měli evidentní radost z toho, že jsou „zlití“ od hlavy až k patě), naše strategická místa na zádi nás od většiny spršek ochránila. Kolem 9,30 hod jsme nabrali kurz pobřeží. Posledním vyvrcholením bylo upozornění kapitána, jak se dostaneme na břeh. Plnými motory proti břehu (přistání z vody do písku bude prý trochu „tvrdší“, tak se radši máme pořádně držet). Ustát se to ale dalo, nakonec jsme suchou nohou vystoupili (mezi dvěma příbojovými vlnami). Čekala tam už druhá skupina zájemců, nás vláček dovezl zpět k „whales office“.
Vrátili jsme se do hotelu okolo 10 hod, královsky jsme posnídali (čekali na nás, to jsme měli domluveno již od včera) a vyrazili na pláž. Tam jsme se asi hodinu prošli v přílivových vlnách a vyrazili na cestu ze St. Lucie přes Mtubatuba zpět do Umkunze (cca 140 km po N22). Zhruba pár km před Hluhuwe je po levé straně tržnice, ve které se dá levně nakoupit vše „hand made“ k místní zulské kultury (rohože, zvířata i Zulové vyřezaní ze dřeva, dřevěné pomalované misky, ozdoby a spoustu dalšího – oči by chtěli, naše zavazadla ale nedovolují). Dlouho jsme se ale nemohli odtrhnout od té krásy.
Radši než „domů do stanu“ jsme to vzali oklikou přes rezervaci, zda se nám nakonec nepoštěstí vidět nějakou šelmu. Něco zvířat jsme viděli, ale na to, na co jsme se těšili jsme nenarazili (rezervace nás trochu zklamala, na tolik prostoru poměrně málo zvířat – a to inzerují celkem 96 leopardů).
17. den
Vlastně není ani co dodat. Po snídani vyrážíme na poslední cestu, do Durbanu (cca 350 km), odkud pozítří odlétáme domů. Ještě před branou jsme se rozloučili se zvířátky (žirafa, impaly, pakoně a dva nosorožci). Z rezervace tentokrát odjíždíme druhou stranou, přímo na dálnici N2 přes Mkuze (cca 20 km, cesta velmi prašná a kamenitá), pak už ale jen dálnice, jak když střelí (až do Durbanu celkem zhruba 340 km).
Až do odpoledne jen sezení v autě, oba toho máme za těch pár dní už až dost. V rámci našeho cestování po KZN (Kwa Zulu Natal) jsme najeli celkem asi 3100 km. V Durbanu se ubytováváme v penzionu Umbrela Tree B&B (u Lesley), jako při příletu. Na zbytek odpoledne se jdeme ještě projít po pláži, večer nachystat kufry a zítra po snídani ještě trochu po Durbanu a pak už sbohem Afriko, bylo tu neskutečně krásně a zvláště „na venkově“ jsme si to dost užili. Snad se nám podaří se sem vrátit a již získané zkušenosti využít. Hlavně chybí nám pátý člen africké pětky – lev.
18 – 19. den
Ráno ještě při snídani s Lesley probíráme zážitky z uplynulých více než dvou týdnů, ukazujeme jí fotky, abychom se srdečně rozloučili s tím, že se třeba ještě někdy u ní objevíme. Jedeme se ještě podívat po Durbanu, do odpoledne máme čas. Projeli a prošli jsme si celou zátoku, přístav i pláže obklopené hotely. Již ráno v 10 hod bylo 27 stupňů C, na moři krásné vlny a všude spousta lidí.
V Durbanu (asi 3. mil. obyv.) je poznat také vliv indické menšiny, je zde i hodně muslimů a pochopitelně všude černoši. Autobusy přitom pilně přiváží na pláže další výletníky z vnitrozemí. Ti posedávají a polehávají všude, švitoří a krmí holuby. Kolem pláží je také velké množství stánků (i zde se již prosazují Vietnamci). Cítíme se ale vcelku bezpečně, i když nás každou chvíli někdo oslovuje (jednou s dárcovstvím pro nějakou charitu, jindy zda se nechceme projet nebo vyfotit s jejich barevnými dvoukoláky, pak zase, že prý mám dobrý foťák – prý Canon D5 – odpovídám mu, že „vedle je jak ta jedle“, je to D600). Nakonec i ten foťák dáváme z ruky, když na molu se bílý Jihoafričan na kole nabízí, že nás spolu vyfotí.
Kolem poledne jsme podle nastavení obou našich navigací vyrazili na poslední cestu v Africe, na letiště King Shaka. Ale nebyla to poslední. Po pár km obě navigace prohlásily, že jsme dorazili do cíle, ale letiště nikde (navíc jsme někde jižně od Durbanu, na výjezdu N2 na Port Shephstone). Chopili jsme se tedy selského rozumu a nastavili cestu zpět do Umhlangy, odkud jsme ráno vyrazili (byli jsme cca 35 km daleko). Podle sdělení Lesley to mělo být od ní na letiště cca 15 min. Po návratu do Durbanu jsme se brzy chytili ukazatelů na King Shaka Airport Int. (zajížďka cca 40 km, ale času jsme měli dost).
V půjčovně jsme přiznali poškození zadních dveří (šrámy na boku nikdo neřešil). Sepsal jsem „incident report“, nevím proč, ale všechny rozesmála malůvka škodné události (asi se líbil ten namalovaný strom, který jsme nabrali). Kolem třetí jsme odletěli do Johannesburgu a v šest jsme se s Afrikou definitivně rozloučili letem do Paříže. Tentokrát jsme měli místa v A380 dole na lower deck.
Standardní předodletové procedury byly zpestřeny dezinfekcí vnitřku kabiny od „malarica insects“ – stevardky chodili po chodbičkách a vzhůru stříkali spreje proti komárům (žádný z nich tím pádem nemohl překročit práh EU).
Ráno před šestou jsme byli na CDG v Paříži. Několikrát jsme prošli výstupní celní i pasovou kontrolou, abychom se nakonec doslali ven z kontrolované zóny. Následně jsme mohli absolvovat vstupní proceduru do EU. Na poslední kontrole kabinových zavazadel nám je rozebrali na atomy. Obsah obou kabinových kufrů „šel ven“, ze svítilny vyndat akumulátor, prohlídnout plynovou lampu, vysypat všechny kabely, dobíječky, atp. Odnesla to nakonec jenom Colemanská plynová bomba, jinak nám všechno ostatní nakonec prošlo. Zapili jsme to kafem, z počítače vyhodili propašovaného komára a zamířili ku Praze. Snad dorazí i kufry.