Užitečné adresy
Většinu potřebných informací lze najít na stránkách Reunion Island (v angličtině), včetně několika zajímavých tras pro péší výlety - viz Hiking trails. Hodně důležitých informací také najdete na stránkách průvodce Reunionem, které jsou sice jenom ve francouštině, jsou dostatečně srozumitelné.
Každý den jsme kontrolovali počasína na Meteo La Réunion. Web funguje také pouze ve francouzštině, ale má velmi srozumitelnou strukturu. Dá se navolit i počasí v konkrétním městě, jsou zde satelitní informace mapující např. aktivitu cyklonů v oblasti a spousta další zajímavých informací. Zobrazuje předpověď na ráno, odpoledne, podvečer a noc, na sedm dní dopředu. Je to docela důležité, protože počasí se na Reunionu může změnit během dne.
Den první a druhý
Konečně máme vše sbaleno a vyrážíme do Prahy na letiště. Jako spolucestující s námi minimálně první část cesty jede náš kocour Alísek – do služby k dceři Kamilce. Je si toho vědom a celou cestu pofňukává v přepravce, která je mu poněkud těsná. Na letišti se rychle rozloučíme s Kamilkou i Alískem, snad se za čtrnáct dní zase setkáme. Odbavení bez problémů, byť kufry jenom do Paříže. Letenky máme Praha - Charles de Gaulle a Orly – St. Denis (doba na přesun mezi letišti cca 4 hodiny).
Na CDG předbíháme celou frontu (posílají nás bokem pro navazující lety, byť pasy i letenky stejně ukazujeme). Radši se ujišťuji, že si budeme moci vyzvednout kufry, ale vše je jenom zkratka, v podstatě se setkáváme u karuselů s prvními lidmi z našeho letadla. Venku před letištěm jsme tedy během půl hodiny, rychle nacházíme i stanoviště „Le Bus Direct“, který by nás měl převést na Orly (včetně kufrů).
Jednoduché všude, nikoliv ve Francii. Máme místo, odkud autobus odjíždí, ale nemáme vouchery. Cesta mezi letišti je sice v ceně letenky (jinak stojí 21 €) musíme jít zpátky na přepážku AirFrance, kde nás vybaví vouchery, abychom nemuseli platit. Chce to zase trochu vyptávání, všichni zaměstnanci jsou ochotní a milí, ale málokdy pomohou. Kdo by řekl, že nakonec vouchery k přesunu na Orly dostaneme u přepážky na odbavení zavazadel k letům Air France. Konečně je tedy máme, takže zpátky na nástupiště, autobusy mají odjezd každých 30 minut. Na nástupišti sice je i s řidičem, který nás informuje, že odjíždí až za půl hodiny. Cesta má trvat 1 hod 10 minut, když ale vjíždíme na okruh, kde auta stojí ve všech čtyřech pruzích, nejsem si tím tak úplně jistý. Nakonec to ale stíháme, byť na Orly odbavujeme zavazadla pár minut před uzavřením přepážky. Ufff.
V 20:55 hod konečně vzlétáme směr Reunion. Let trvá skoro 11 hodin, cestou trochu více turbulencí, než je zdrávo. Ráno v 11 hod místního času (posun 3 hodiny dopředu) jsme na letišti v Saint Denis. Vyzvedáváme auto – Dacia Duster (formality OK, záloha cca 900 € na kartu) a vyjíždíme z letiště, nemajíce mapu. Takže trocha „kufrování“ hned na začátek. Nákupní středisko nakonec řeší jak mapu, tak i nákup.
Výjezd ze Saint André na Cirque do Salazie sice nacházíme až na druhý pokus, ale pak konečně vyrážíme do hor, nádhera, prostě nádhera. Kopírujeme cestu kolem řeky v ohromném kaňonu, do kterého padají desítky ohromných vodopádů (vysoké i několik stovek metrů). Chvílemi sice drobně prší a úzkou, místy strmou cestu lemuje tropický prales. Vše obrostlé zelenou vegetací, všude nádherné květy. Voda nahoře, voda dole. Jedeme do městečka Hell Bourg, ubytování máme v pensionu Le Orchidea Rose. Jsme zde jediní návštěvníci (sezona začíná za pár týdnů), takže si místní botanickou zahradu můžeme užívat jenom pro sebe (všude rozkvetlá anthuria, palmy s trsy banánů, nacházím i kvetoucí vanilku - snad to tedy je vanilka).
Večer ještě procházka po Hell Bourgu, kafe s výhledem na masív Piton de Neige (3070 m.n.m), a večer se u vína kocháme nádhernými panoramaty Cirque do Salazia.
Den třetí
Ráno vstáváme za úsvitu (v půl páté středoevropského času, tj. půl osmé místního). V noci byla venku prádelna, ráno je ale celkem jasno a svítí sluníčko. Po snídani vyrážíme do Col de Boef (2000 m.n.m.), který odděluje Cirque de Salazie od Cirque do Mafate. Cesta vede neuvěřitelně strmě vzhůru s výjezdy bez výhledu za horizont. Čím víše stoupáme, tím prudší jsou i zatáčky (občas sklon snad až 45 st. v zatáčce 180 st.). Potkáváme přitom soustu aut, autobus (místní doprava), náklaďák s přívěsem i spoustu dodávek (některé jen drobně omlácené).
Fotím z velké výšky padající vodopády, kontrastně bílá se odráží od čerstvé zeleně protější stěny kaňonu. Nádherné výhledy na vesničky s barevnými střechami kreolských domů se střídají s nádhernou zelení tropických rostlin. Bambusové háje s výškou okolo 10 metrů. Roste tu divoce v podstatě všechno, co známe z domova jako pokojové květiny, či truhlíkové dekorace (např. krotony jako velké keře či stromy). Na parkovišti pár stovek metrů pod vrcholem parkujeme, přezouváme se do pevných bot, bereme trekové hole a vyrážíme.
Vybrali jsme cestu přes sedlo Col de Boeuf na jednu z kratších tras cca 2,30 hod (kdybychom tak věděli, jak nám budou trpět kolena…). Ze sedla se před námi otevírá celý vrchní část Cirque de Mafate s několika vesničkami, kam vedou cesty jenom pro pěší – Marle, Nouvelle,…). Sestupujeme na vrchní pláně Terre do Samarin (cca 200 m převýšení) a vracíme se zpátky přes sousední sedlo Col de Fourche. Strmě dolů a ještě více strmě nahoru, ale zvládáme to. Pěšiny vedou tropickým lesem s bujnou vegetací (kapradiny jako stromy, ale třeba na kmenech rostoucí a kvetoucí fuchsie), jsou plné kluzkých kamenů a dřevěných prahů (ještě, že máme hole). Potkáváme skupiny místních turistů (naštěstí není sezona, je tu jen pár desítek lidí, v sezoně tu musí být děs – asi jak na Václaváku). Venkovní vlhkost je ohromná a je docela teplo, tak nevíme, zda se víc potíme nebo vlhneme.
Cestou zpět se ještě zajíždíme do marketu v městečku Salazie pro bagetu, pak se vracíme a po sprše jdeme na večeři do vsi. Všude plno, ale pak nacházíme docela slušnou pizzerii, kde poprvé ochutnáváme kreolská jídla – kreolský salát a rougail (pikantní omáčka z rajčat, česneku, zázvoru a chili papriček) s klobásou a rýží. Bylo to moc dobré, jenom nevím, jestli protože jsme měli hlad nebo díky té exotice. Večer končíme na terase u sklenky červeného vína.
Den čtvrtý
Ráno, po francouzské snídani, opouštíme Hell Bourg a loučíme se s Orchidea Rose. Dnešek máme na přesun do dalšího ubytování na jihu ostrova v Saint Joseph (místně prý St. Jo). Ráno se ještě zajíždíme podívat do vesničky Îlet-à-Vidot, schoulené pod místním symbolem Piton d’Enchaing (1356 m.n.m. – homole obrostlá zelení, dominanta u Hell Bourg – dá se tam vystoupat, převýšení cca 670 m, výstup náročný 5-6 hodin, nahoře plošina).
Cestou míjíme bývalé termální lázně, které zanikly v roce 1948 závalem, dnes zarostlé bujnou vegetací. Vracíme se údolím (Iva filmuje strmé sjezdy i okolní vodopády kamerou) směrem k pobřeží k St. André. Proti nám občas lehce, jindy těžce stoupají místní sportovci na kolech. V jednom místě podjíždíme převis, ze kterého nám pokropí auto padající voda.
Cesta na jih po místní hlavní silnici N2 vede kolem pobřeží Indického oceánu, projíždíme barevnými vesnicemi a městečky. V Ste. Anne je zajímavý kostelík, trochu kýčovitý se zlacenými štuky), ale zjevně dle vkusu místních. Nakukujeme dovnitř (právě je mše, kterou moderuje ženský hlas) a všude okolo davy lidí.
Dále zastavujeme krátce u Pont des Anglais (visutý most, v 19. stolení - prý nejdelší na světě, dnes již bohužel pro špatný stav zavřený i pro pěší). Okolo spousta Reunioňanů, užívajících si nedělní piknik.
Pokračujeme k Piton St. Rose, kde poprvé vidíme známky vulkanické činnosti – lávová pole. V obci si prohlížíme kostelík, který v roce 1977 láva obtekla (o několik km dále jsou však pozůstatky kostela, kde se láva evidentně nezastavila).
Sjíždíme z hlavní cesty k Pointe des Cascades, kde stéká spousta vodopádů do regulovaného potoka, který ústí do zálivu Indického oceánu. Místo lemuje krásný palmový háj (fotím kokosy na palmách i ty spadené pod nimi), ideální místo pro piknik. Od moře fouká docela silný vítr, jsou velké vlny, ale dle množství loděk na břehu, se zde asi dá udělat při vhodném počasí i výlet na moře. Dáváme si džus z čerstvého ovoce a prcháme, protože je po obědě a začínají se sem sjíždět hordy místních na nedělní odpolední piknik.
Pokračujeme na jih a vjíždíme do oblasti Grand Bruleè, což je místo, přes které stéká láva ze sopky Piton de la Fournaise do moře. Je trochu zataženo, takže vršek sopky nevidíme, ale to co vidíme, je neméně zajímavé. Měsíční krajina černé lávy se snaží znovu zazelenat (poslední erupce v roce 2007). Fotím horizont lávy směrem do oceánu (ohromné vlny se tříští o skaliska a vytváří bílá oblaka nad černou lávou – skvělé).
Poslední zastávka až v St. Joseph, je neděle tak je střed města uzavřen – jsou zde trhy. Chvíli bloudíme, nemůžeme najít ubytování (máme jenom adresu a internetová navigace nám nepomůže – Réunion nemá pokrytí mobilním internetem). Až na potřetí se nám daří odbočit z hlavní cesty (N2) k našemu ubytování v Le Repos d’Or. Je to milé, čisté a vcelku i velké ubytování s kuchyňkou a výhledem na moře. Paní majitelka sice nemluví anglicky, ale spojuje nás se synem, se kterým se domlouvám, zda je možné si nakoupit v neděli nějaké zásoby k jídlu.
Po nezbytném nákupu v Langevinu znovu sjíždíme k oceánu, k Pointe de Langevil. Opět fascinující scenérie černých skalisek, o které se tříští bílé vlny a soutěží, která vytryskne výše. Je potřeba si počkat na tu nejvyšší (a použít krátký čas!).
Večer už v penzionu Le Repos d’Or (žampionová polévka z pytlíku to jistí, káva "à la turek" z místní produkce, pivo "à la Dodo" – La Bière Réunionnaise, …) a kocháme se výhledem z balkónu na zamračený oceán. Venku docela prádelna (vevnitř ale příjemná klimoška). Se setměním přichází pořádný tropický liják (i včetně blesků), který nás zažene dovnitř. Snad se zítra trochu ochladí.
Den pátý
Ráno je všude krásně umyto a je velmi teplo (28 st.), prostě prádelna. Po včerejší bouřce zbyla jen duha – snad bude pěkně. Snídáme a vymýšlíme výlet na dnešek pro nestálé počasí. Nakonec rozhodnutí vrátit se po pobřeží k St. Phillipe a podívat se na pár zajímavostí, které nabízí průvodce od Lonely Planet. Vyrážíme podél údolí řeky Langevin vzhůru ke kaskádám Grande Galet a výše k startovací cestě k vulkánu, trasa šest hodin – nic pro nás. Začíná pršet a tak se stahujeme k pobřeží… Chvíli se kocháme pohledem na nádherný Indický oceán, který se tříští o lávovou barieru, která chrání umělý bazén plněný právě vodou z oceánu. Všude kolem tabulky, že se tu občas objevují žraloci, takže vstup do oceánu jenom na vlastní nebezpečí. Stejně si nedovedu představit, že by někdo troufl dostat se přes skaliska do vody (a přitom přežít) – vlny jsou tak třímetrové. Na pobřeží v pandánovém lesíku (vacoa) je spousta přístřešků využívaných místními pro pořádání pikniků.
Následně se vydáváme na krátkou procházku do tropického lesa (Sentier Botanique), kde procházíme trasu s mnoha odkazy na jednotlivé endemity Réunionu nebo Mauricia, bohužel pouze ve francouzštině, tak jen obdivujeme. Následně pak ohromný zážitek v Le Jardin des Parfumes et des Épices, což je skutečná botanická zahrada tropické květeny, jen pár km od pralesa. Bohužel i zde pouze s francouzským výkladem, takže kupujeme zlevněné lístky (5,5 €) a hlavně fotím tu kvetoucí nádheru.
Nakonec ještě sjíždíme opět k moři v místě nazvaném Puits Arabe (arabské studny). Opět nádherné místo pro piknik a nádherné kontrasty černých skal a bílé mořské tříště. Oceán zatím jen obdivujeme, přístup k moři zde není možný díky lávovým polím, která dotekla až k moři. Pobřeží je značně rozeklané a divoké. Celou cestu zpátky hledáme příhodný restaurant (už nám vyhládlo), ale zdá se, že okolo 15 hod jsou všechny restaurace buď zavřené, nebo prázdné. Možná je v pondělí zavírací den (asi jako v Česku hrady a zámky) a všichni odpočívají po namáhavém piknikovém víkendu.
Následně však zjišťujeme, že restaurace i jiná občerstvení s jídlem tu fungují jinak než v Evropě – večeří se až po devatenácté hodině a jen v určité části ostrova. V druhé části se zase spíše obědvá až do pozdních odpoledních hodin, ale pak zavřeno bez večeře. Nálada se nám ale spraví poté, co si všimneme malého krámku u cesty, kde se prodává 100% réunionská vanilka bourbon. Upovídaný prodavač nás učí francouzky, my jej zase česky a nakonec u něj si kupujeme vanilku pro všechny známé.
K večeři nám musel posloužit vlastními silami ohřátý buřt se smaženými vejci a rajčaty. Po sepsání dnešních dojmů a nezbytném přídělu francouzského vína jdeme spát.
Den šestý
Dneska jsme se vypravili k nejznámějšímu přírodnímu úkazu na Reunionu – k sopce Piton de la Fournaise (2522m.n.m.). Ve všech průvodcích doporučují si na celodenní túru přivstat a mít rezervu vzhledem k rychle se měnícímu počasí ve vnitrozemí.
Neměli jsme ambice vylézt až nahoru, navíc nebylo úplně jasno, jaké bude počasí (ráno zamračeno). Bylo jasné, že cesta autem ze St. Joseph do sedla Col de Bellevue přes Bourg Murat nám zabere asi dvě hodiny. Vyráželi jsme proto v době, kdy už zřejmě na sopku mířili první návštěvníci a do sedla jsme se blížili v době, kdy se již první vraceli z vrcholu (okolo desáté hodiny). Trasa na „le volcan“ od Bourg Murat až na parkoviště v sedle Col de Bellevue je zhruba přes 20 km dlouhá a dá se říci, že co kilometr, to změna.
Zelené oblasti, s pasoucími se stády krav, střídá pás lesa, který postupně přechází až do nízké kleče se sytě žlutými květy. Na informačních tabulích jsme se poučili, že nás čekají celkem tři velké zlomy, které dokumentují dávnou historii aktivní činnosti oblasti (Nez de Boef, Pas de Sables a konečně vlastní kráter Enclos Foucqué).
Poslední část cesty přes Plain de Sables je nejzajímavější, jedná se o ponuré pláně v mnoha tónech, hnědé bez známek života. Rozbitá prašná cesta nehostinou krajinu jen zdůrazňuje. Konečně jsme na parkovišti Col de Bellevue a vydáváme se do vnějšího kráteru (na vrchol sopky je značená cesta cca 3 hod, plus cesta zpět…). Sestupujeme na dno kráteru Enclos Foucqué (v průměru asi okolo 10 km), je to prudký sestup, do asi 150 m níže položeného lávového pole (cca 500 schodů). Přes lávové pole se jde docela dobře, jen se musí dávat pozor na cestu, na časté škvíry v zatuhlé lávě.
Obcházíme malý štěrkový kráter "Formica Leo" a pokračujeme dále k úpatí sopky, nad kterou se už zatahují se mraky a začíná foukat. Vytahujeme bundy, za chvíli je nám zase teplo, počasí se hodně mění. Dorazili jsme až k jednomu z bočních průduchů „la Chapelle de Rosemont“, odkud už začíná cesta stoupat (cca ještě tak dvě hodiny na vrchol hlavního kráteru). Potkáváme přitom soustu „staroušků a stařenek“, kteří si vyrazili jen tak v šortkách, rodiče s dětmi v krosnách na zádech nebo puberťáky se sluchátky v uších a lahví Coca coly, kteří jdou taky jen na otočku.
Z vrcholu pomalu sestupují návštěvníci, jak barevní broučci (vrchol už ale nevidíme, je zakrytý v mracích). Vracíme se zpět s odhodláním, že není všem dnům konec. Cesta není namáhavá, ale převýšení na začátku i na konci trasy tomu dávají zajímavou dimenzi. Výstup do Col de Bellevue vnímáme jak těžcí kuřáci s nevyléčenou brontichýdou.
Cestu zpátky z Le Tampon se snažíme řešit zeleně vyznačenou cestou (traverzuje úbočí) na mapě do St Joseph směrem na Petite Île. Cesta je ale nekonečná, pomalu po ní sjíždíme dolů až dolů k moři cestou plnou zatáček (pouze rychlostní stupeň dvě a tři). Výhledy nic moc, většinou zaclání cukrová třtina.
Den sedmý
Vzhledem k tomu, že dnes má být podle předpovědi vcelku ošklivo, naplánovali jsme odpovídající program. Vyrážíme podél východního pobřeží směrem na sever do městečka Bras Panon, kde má být družstvo zabývající se fermentací a sušením vanilky Bourbon. Jedeme sice již podruhé přes velká lávová pole Les Grande Brûlé, dnes ale mnohem lépe vidět nahoru ke svahům sopky Piton de la Fournaise, ze kterých stékala láva až do moře.
Cestu do družstva Provanille chvíli hledáme, nakonec ale intuitivně zastavujeme na okraji Bras Panon přímo u vjezdu. Družstvu dodává vanilku asi 120 dodavatelů z okolí (nejvíce se pěstuje na svazích mezi St. Phillipe a St. Rosé). Poté, co jí spaří v horké vodě, nechají jí fermentovat okolo 9 měsíců a následně jí cca 1 další rok suší. Viděli jsme poslední fázi, kdy třídí usušenou vanilku do svazků a svazují podle různé délky. Všude to krásné vonělo.
Nakonec jsme zhlédli film o pěstování vanilky a o způsobu jejího ručního opylování. Teď už se nedivíme, že je tak drahá. V družstevní prodejně jsme nakonec nakoupili jenom pohledy, které posíláme domů (ceny odpovídají tomu, že se jedná hlavně o lákadlo pro turisty – cca 30 € za pár usušených lusků). Čerstvou vanilku jako prezenty domů již máme nakoupenu.
Teď už jen koupit známky. Poštu jsme našli vcelku dobře, nerozhodila nás ani úřední doba, ale po dotazu na poštovní známky jsme byli postaveni před dva automaty – jeden měnil bankovky na mince (to byla ještě vcelku jednoduchá úloha), druhý ale tiskl známky až na základě odpovědí na dotazy typu „co vlastně chceme“, „na co to chceme“, resp. „kam to chceme poslat“. Ve spolupráci a s nezměrnou trpělivostí ostatních čekajících (místních) kupujeme první známku. Teprve po cca 15 min se nám podaří z přístroje vyloudit ještě další tři lístečky – známky. Celé to trvalo téměř půl hodiny.
Pro cestu zpět jsme zvolili přejezd napříč celým ostrovem. Vede tu jediná cesta přes La Plaine des Palmistes (oblast, která byla prý dříve plná palem, ze kterých se vylamovala palmová srdíčka na salát). Dnes je to jen pomalu se regenerující pláň, trochu to připomíná naše lesy po kůrovcové kalamitě. Až sem je to do kopce, cesta dál vede přes Bourg Murat a odsud zase z kopce až do Le Tampon a St. Pierre (tuto část už známe).
V St. Pierre trochu kufrujeme, když hledáme ten správný výjezd do St. Denis. Než dojedeme, ještě kupujeme bagety k večeři k dobré rajčatové polévce. Zítra přesun do Cilaos.
Den osmý
Ráno máme napilno, nasnídat se, vystěhovat se a uklidit. Převlékání povlečení na francouzské posteli zvládáme hravě. Paní domácí náš úklid chválí a my vyrážíme k dalšímu cíli – do Cirque do Cilaos. Stávají se z nás mazáci ohledně orientace a tak jedeme na St. Pierre a dále na západní pobřeží (aniž bychom si pořádně nastudovali, kde se odbočuje z hlavní silnice). Je zataženo a docela silně prší.
Ne úplně včas zjišťujeme, že jsme přejeli odbočku na městečko Cilaos. Vracíme se tedy do St. Louis a vcelku v pohodě nacházíme cestu do vnitrozemí (značená jako N5). Vybíráme peníze z bankomatu (čeká nás cesta na konec světa, kde možná nic nefunguje) a vyrážíme do hor. Jsme připraveni na vše. Cesta je dlouhá cca 37 km, ale má asi 400 zatáček. Občas se kus cesty nebo její okolí opravuje a tak jedeme v delší koloně, od zatáčky k zatáčce. Postupně se ale nad námi objevují stále vyšší a vyšší vrcholy (přestalo pršet a mraky postupně ustupují).
Zjišťuju, že jsem asi podcenil dotankování nafty. Máme už méně než polovinu nádrže, když mě napadá, co když v Cilaos nebude pumpa. Brzy se začínají objevovat další překážky. Projíždíme Cilaos dvakrát tam a zpátky, ukazatel s názvem kde máme bydlet ale vede jenom k restauraci Le Platane, nikoliv k ubytování stejného jména (ale adresa sedí).
Uvnitř nikdo nemluví anglicky a šéfová se tváří, jako by nikdy neslyšela, že by měla někoho ubytovat. Nakonec nás ale autem doprovází do apartmánu Le Platan (se snídaní) asi dva km od restaurace. Vše je OK, pěkné bydlení a nádherný výhled z terasy na masív Piton nes Neiges (nejvyšší hora Reunionu). Trochu na nás doléhá malátnost (v St. Jo bylo v noci hrozné vedro), tak si chvilku dáchnu a Iva se opaluje a čte si na sluníčku na terase. Kolem třetí hodiny vyrážíme pěšky na procházku městečka Cilaos (hlavně se podívat, jestli tu provozují nějakou pumpu).
Nebe není úplně bez mraků, ale je jasné, že jsme uprostřed nádherné náhorní planiny střežené vysokými štíty Cirque. Městečko Cilaos svým vzhledem připomíná luxusní resort v Alpách. Když přimhouříme oči nad zchátralostí některých domů, jedná se o nádherné lázeňské městečko v horách (ve výšce cca 1300 m.n.m), kde je vše je podřízeno turistům. Vlastně ne všechno, pouze ceny.
Ostatní je reunionské, nebo francouzské. Opět narážíme na problém dát si v restauraci jídlo. Je tu spousta hospod, které lákají na různá menu, ale všechny jsou okolo 16 hod zavřené. Když najdeme otevírací dobu, tak je tam 12:30 hod až 14,00 hod. Narážíme na zajímavý obchod, který se zvenku tváří jako Ovoce - Zelenina, ale uvnitř prodávají pytlíky s místní vyhlášenou čočkou, ale nejenom to, prodává se tu všechno, co tu kdo vyprodukuje. Různé džemy, ananasové víno, kurkuma, atd. Dál bezcílně bloumáme po městečku a zjišťujeme, že na večeři otevírají některé restaurace až v 18,00 hod. Jednu takovou vybíráme a jsme tu jako první hosté.
Nemají jídelní lístky jako u nás (pouze ty nápojové), ale přinášejí nám ale ke stolu dvě tabule popsané křídou se všemi jídly, která nabízejí. Lámanou angličtinou se nám snaží vysvětlit, co je co, ale podle masa je to jasné (kachna, hovězí, ryba, skopové, vepřové atd.). Iva si dává kachnu na vanilce (Cuisine Creole) a já kachnu na olivách (Cuisine Cilaos). O kachně na vanilce jsme četli v průvodci (domácí v St. Jo nám doporučoval, ať si dáme kachnu s čočkou). Iva potvrzuje, že doma kachnu na vanilce určitě nikdy vařit nebude. Nicméně najedli jsme se dobře a už potmě jsme i v pořádku dorazili do našeho přechodného domova. Zítra dle počasí vyrazíme na trek, nad námi jasno, jižní hvězdy svítí jak o život.
Den devátý
Kdybych to bývala věděla (píše Iva), tak dnešní den strávím na terase a budu se opalovat….
Ráno francouzská snídaně od paní majitelky – ráno přijela (pár plátků bagety, džem a med), nechápu, jak může EU takto nechat hladovět ostatní členy unie. Prostě blbý začátek a to je teprve ráno. Po osmé vyrážíme na výlet, ale ne a ne se trefit na správný výjezd z městečka Cilaos (značení je také zralé na stížnost v Bruselu).
Když konečně najdeme tu správnou silnici (D242), tak se kocháme výhledy do Cirque de Cilaos, i na krásné vodopády, ze kterých voda často prší až na cestu. Pak ale dojedeme až do Îlet à Cordes, kde silnice končí. Na mapě jsou sice po cestě vyznačena dvě parkoviště pro zaparkování a následný trek na Col du Taibit (2080 mnm), ty jsme ale evidentně přejeli.
Vracíme se tedy k Îlet Blue, kde je ten správný nástup na dnešní trek, a s problémem nacházíme jedno z posledních parkovacích míst v zatáčce. Nacpeme tedy našeho Dustera na okraj cesty a hurá vzhůru. Před námi vyráží skupina Francouzů / Reunioňanů s bágly a dětmi (dělám jim ještě výchozí foto - je jich alespoň patnáct). Vyrážíme hned po nic a tak se stáváme neoficiálním „ocasem“ francouzských výletníků (jsou slyšet více, než je zdrávo). Kdykoliv je přestaneme slyšet halekat, tak nám připadá, že můžeme zrychlit.
Cesta do sedla a zpět má trvat 4,5 hod (převýšení zhruba 930 m). Zhruba v první třetině (u Îlet des Salazis) narážíme na příjemné překvapení. Dřevěná bouda bez obsluhy, ve které jsou uvařeny bylinkové čaje v termoskách, každý si může nalít dle uvážení, a podle spokojenosti zaplatit do krabičky „Donation“. Milé, byť v Evropě málo reálné – na Reunionu jsou ale všichni v pohodě, myslím, že se tu opravdu nekrade.
Cesta do sedla nemá konce, vypotili jsme i to, co se vypotit nedá. Čím výše, tím více pleteme nohama. Výhledy ale perfektní. Konečně dorážíme do Col du Taibit, kde se „rozvaluje“ naše francouzská výprava. Pokračují do Cirque do Mafate, budou přespávat v Marle, která je zhruba o 400 m pod námi, takže nemají kam chvátat.
Iva říká, že přechodila úpal, úžeh, mrtvici a to nás ještě čeká cesta zpět dolů. Nějak se nemůžeme srovnat s místními časy (jdeme většinou o 50 % pomaleji). Když ale vidím, jak nás předbíhají dolů poskakující junioři – taky nám bylo pětadvacet – tak asi časy pro místní sedí. Časy ale rozhodně nejsou počítány na německé důchodce nebo české otylky!
Příjemným zpestřením cestou dolů bylo potkat místního rodáka z Marly (nevedou tam žádné cesty, kromě těch pro pěší). Byl si nakoupit v Cilaosu a potkáváme ho, když se vrací domů (má to na celý den). Byl zarostlý jak Ezop, ale čišela z něj pohoda (když se dozvěděl odkud jsme – Czechoslovakia – tak potvrdil, že tam zná jediné místo – Prague). Na otázku, co v Marle dělá, říkal, že pase kozy a dělá sýr. Rozloučil se s námi zvoláním Alejujah.
Jestli to nahoru byla dřina, dolů jsou to galeje. Udýchat se to dá v pohodě, ale ta kolena. Ještě, že nám pomáhají trekingové hole. Nakonec jsme to ale zvládnuli, byť hladoví (ráno jsme nějak vypustili nákup bagety na cestu) a upocení jsme sestoupili zpátky k autu. Na pokoji večer už pohoda, bagety, dojedení zbývajících zásob a už je nám docela fajn.
Kdybych to ale bývala věděla (znovu opakuje Iva)….
Den desátý
V noci vichr tak na úrovni tajfunu a pak se strhl velký tropický liják. Ale ráno, sluníčko svítí, jemně pofukuje větřík a nad nejvyššími vrcholy jsou sice trochu mráčky, ale jinak vše v pohodě. Zvraty počasí jsou tu opravdu nečekané. Po opět nevydatné snídani se jedeme podívat na druhý směr z městečka Cilaos – směr na Bras Sec (v průvodci píšou něco o konci světa).
Kouzelné malé vesničky, kde se všichni znají a o všem vědí. Registrujeme směrovku na prodej z místní produkce - prodej vín a čočky od pěstitele Gonthier Pierre Paul. Na čočku prý není teď sezona, tak kupujeme po ochutnávce 2 láhve bílého vína (jednu jako přírodní víno a druhou s příchutí jahod). Ne že by bylo nějak extra, ale je to naší povinností. Jedná se spíše o likér, než o víno.
Zbytek dne jsme pojali jako opravdu relaxační, a tak po krátké tůře (cca 2 hod procházka tropickým pralesem s ukázkami místní flory – prý pro rodiny s dětmi), a výstupu na vyhlídku le Blanc (odkud je celý Cirque de Cilaos jako na dlani, sedáme do auta a vracíme se na základnu. V zatáčce objevujeme v jeskyňce tři malá štěňátka (asi je tu někdo odložil), ale nedokážeme jim pomoci. Přístup místních ke zvířatům má asi jiná měřítka než jsme zvyklí u nás.
Na pokoji okamžitě realizujeme siestu a probereme se až ve tři. Posvačíme a vyřizujeme hovory se zbytkem světa (Kamča a Ondra). Zjišťujeme co nového doma, místní wifina ale stíhá buď jenom hlasovou komunikaci nebo tu vizuální, rozhodně však ne obě najednou.
Večer procházka a posezení v příjemné restauraci na břehu místní jezírka. Otevírají až v sedm, ale na doporučení si rezervujeme stůl. Místní se začínají scházet až na osmou večer, rázem je ale restaurace plná do posledního stolu. Dáváme si místní specialitu – kachnu na čočce s rýží, a zapíjíme to skvělým francouzským rosé (bohužel místní rosé už neměli). Následuje káva a jako pozornost od majitele restaurace – sladký punč s chutí ananasu.
Zítra změna lokality, míříme k moři.
Den jedenáctý
Po obvyklé francouzské náhradě snídaně (už jsme si ale zvykli) předáváme apartmán a vyrážíme k moři.
Ještě se ale v Cilaosu zastavujeme na místním nedělním trhu. Procházíme se mezi stánky místních malovýrobců (vína, čočka, květiny, koření, medy, sirupy, likéry, marmelády, košíky a klobouky z palmového listí, oblečení, boty, dřevěné výrobky, atd.) a nestačíme obdivovat. Nakonec kupujeme jenom skořici, vanilkový čaj a čočku.
Loučíme se s Cirque de Cilaos a sjíždíme cestou plnou zatáček směrem k St. Leo. Cestou potkáváme spoustu motorkářů, kterým dělá dobře zvuk motorek odrážející se od okolních skal.
Dále už volíme cestu podél pobřeží na sever a míjíme pláže s černým pískem, na které navazují ty s bílým. V Le Saline des Bains chvíli tápeme, kde jsem to vlastně rezervovali naše ubytování. U místních se s názvem a adresou resortu vůbec nechytám, tak jsem trochu nervózní (mobilní internet tu nefunguje, takže pan Google je nám na „hovn…“! Když se konečně v nějakém hotelu doptáme, kde by to mohlo být, a nacházíme adresu, jsme příjemně překvapeni, jaký skvělý resort s luxusními apartmány jsem to vybral.
Majitel nás ale upozorňuje, že pokoj ještě není připraven (nahlásil jsem, že přijedeme mezi 15 až 16 hod a už jsme tu ve 14 hodin) a tak se domlouváme, že přijedeme na 17 hodinu. Sjíždíme zpět k moři a přemýšlíme jak strávit čas do ubytování. Na začátku městečka Le Saline des Bains je centrum pro výzkum mořských želv Kélonia, takže program je jasný. Je to místo, kde je upravený pěkný park na procházku a středem jsou umístěny dva velké bazény a několik malých. Ve vodě plavou "karety velké", společně s několika korálovými rybkami. Želvy jsou tu staré a velké, ale i mladé a malé, všechny ale krásně barevné a připadá nám, že docela umí komunikovat s návštěvníky. Když se nahnu nad bazén, okamžitě připlave velká želva a snaží se vystrkovat hlavu nad vodu. Hladit si ji netroufám. To v malých bazéncích jsou želvičky na hlazení přivyklé a ještě je můžeme krmit lotosovými květy, které plavou na hladině.
Ze suchozemských želv je v přilehlém parku velký výběh "želv sloních". V době naší přítomnosti s nimi cloumalo jaro, bylo to docela srandovní, jak se „želvák“ snažil. Moc mu to nešlo, ale o to více u toho „hekal“ (možná proto je želv tak málo).
Poté se už jedeme ubytovat, krásné místo, nový apartmán, velká společná terasa a bazén se slanou vodou, moc príma (rezervace přes Vert Lagon, cena teď v březnu, ale ještě i v dubnu cca 75 €). Zítra ráno podle počasí – buď k moři nebo na Maido – výhled do Cirque de Mafate).
Den dvanáctý
Vzhledem k tomu, že pan domácí servíruje snídani až v devět hodin, začínáme si užívat dovolené. Ke snídani máme zpestření – maracuya (plody mučenky jedlé) - nenadarmo v angličtině jako "passion fruit". Je to super sladkokyselé, vyjídáme lžičkou.
Následně vyjíždíme bez konkrétního cíle podél pobřeží na sever. Skaliska střídají krásné pláže. Máme to kousek do městečka L’ Hermitage des Bains, kde se jdeme trochu projít po pobřeží, resp. do přístavu. Brzy narážíme na nabídku výletů lodí na moře – pozorování vodního světa nebo pozorování delfínů. Právě odjíždí jedna loď, na dnešek už je všechno vyprodáno, tak si zamlouváme dvě místa na zítřejší mořské safari v deset hodin (delfíni nebo velryby).
Při procházce jsme se značně „uvařili“ (je více než 30 st.), bosky přes pláž jsme si sice smočili nohy slanou vodou, ale zároveň obalili pískem. Vedro snášíme jen v autě s klimatizací. Jedeme tedy do hor po D5 (místně Hauts), samá zatáčka, ale pěkné vyhlídky na vesničky, políčka a na moře.
Po návratu na pobřeží kupujeme jen ovoce, trochu pití a bagetu na večeři. Musíme dojíst všechny zbytky. Snažíme se zapadnout mezi místní, tak si bereme velkou tašku, dáváme do ní plavky a ručníky, banány a jdeme na piknik. Prý je tu normální, že jeden člen rodiny zabere v ranních hodinách místo, kam ostatní přijedou kolem poledne s taškami jídla. Mnozí přivezou grily a hrnce uvařeného jídla, u kterých stráví na pláži celý den. To ale asi jenom o víkendech.
Na krásné písečné pláži v Le Saline des Baines moc lidí není, nám stačí hodinka. Chvilku na ručníku, chvilku se cachtáme v moři (jako dva bílí vorvani, vedle těch černochů a indů, ale působíme trochu divně). Indický oceán je v laguně velmi teplý, vlny se tříští o korálový útes zhruba 200 m od břehu, takže takový teplý slaný rybník. Od moře se přesunujeme k slanému bazénu v našem ubytování. Dáváme si studenou sprchu a otevíráme víno. Tak má vypadat dovolená. Zítra se jedeme mrknout na delfíny.
Den třináctý
Dnes po snídani chvátáme do Le Hermitage les Bains, zamluvili jsme si dvouhodinový výlet na moře pod názvem Safari. Je nám jasné, že to bude pouze o delfínech, neboť velryby sem připlouvají z Arktidy, aby se rozmnožily v místních teplých vodách v rozmezí října až listopadu, ale přesto se těšíme.
Přicházíme včas, odplouváme v 10,30 hod lodí Le Grande Blue. Moře je klidné a viditelnost nádherná. Občas se nad vodou proletí létající ryby, vypadají jako takové větší vážky. Asi po dvaceti minutách plavby už vidíme první delfíny, další se rychle objevují po obou stranách lodi. Na přídi je máme přímo pod sebou při jejich výdechu, voda vystříkne často až na nás. Udržují tempo s lodí, předvádějí se, nadskakují nad vodu a jsou v průzračné vodě krásně vidět.
Kolem je pozorují ještě asi tři nebo čtyři další lodě a katamarány. Z menšího člunu seskakují do vody lidi jenom se šnorchlem, takže mohou pozorovat delfíny přímo z vody a možná si na ně i sáhnout. Možná to zkusíme příště. Cestou zpátky děláme ještě okruh kolem pobřeží, loď náhle zpomaluje na volném moři, abychom se mohli podívat na plovoucí velkou karetu (ta však nemá moc náladu, a tak se rychle ponořuje do větší hloubky).
Pozn.: Včera večer jsem se chvíli bavil s naším domácím (při ochutnávce místního rumu), potápí se a říkal, že zatím na žraloka nenarazil. Velcí bílí tu prý nejsou vůbec, občas se prý objeví žralok tygří nebo kladivoun. Bojí se prý ale bublin, takže potápěči se cítí v celku bezpečně. Horší je to se surfaři, kteří kopou do vody, pak jsou toho plné noviny a lidi se bojí koupat. Jinak ale laguny jsou chráněny sítěmi, jak jsem si přečetl na pláži.
Cestou zpět se podává na lodi občerstvení, nejdřív Coca cola, potom něco ve stylu kreolských taštiček plněných čímsi a nakonec džus s rumem (po upozornění, že v tom oranžovém je alkohol). Řidiči pijí colu, my nikoliv.
Po výletě ještě chvilku sedíme ve stínu na pivku a džusu a pak se ještě rozhodujeme navštívit mořské akvárium v Gilles des Bains. To je vybudované teprve nedávno, nádherné prosklené stěny umožňují vidět celý mořský svět od mořských koníků a korálových rybek (včetně malého „Nema“) až po velikou štiku, mořské úhoře, od kaniců až po žraloky (sice menší, ale s ploutvičkou). Je to zároveň naučné centrum, takže tu např. pěstují korály (v akváriu jsou cedulky kdy byly osazeny, aby bylo vidět, jakým tempem přirůstají).
Plni dojmů si kupujeme něco k večeři a vracíme se na pokoj, užít si slaného bazénu (na rozdíl od pláže, zde po vykoupání nejsme obaleni pískem). Zároveň je potřeba trochu doopálit kůži, pořád jsme hodně dvoubarevní z hor (obličej, krk, ruce, lýtka jako rudokožci, zbytek těla narůžovělý tvaroh).
Den čtrnáctý
Tak se nám čas krátí, dnes jsme vyjeli na vyhlídku Maido – výhlídka do Cirque de Mafate ve výšce 2205 m.n.m. Úspěch nebyl předem jistý, neboť už ráno se bylo vidět, jak se v horách nad námi tvoří mraky. Odpolední mlha je přitom na Maido pravidlem. Z Le Saline des Bains jsme vyjeli silnicí D5, což je pěkná klikatice, kterou jsme již kousek jeli včera a která strmě stoupá do oblasti Hauts.
Chvátáme, abychom byli nahoře co nejdříve, moc to ale nejde (stálé přeřazování mezi dvojkou a trojkou). Po cestě nad Giulliame jsou již ukazatele na Maido, nejde tady zabloudit. Narážíme na upoutávku místní destilerie přírodních esencí ("z otce na syna již několik generací"). To určitě stojí za zdržení, takže zastavujeme a kupujeme extrakt z muškátu (pelargonie). Celá oblast je vyhlášená esenciálními oleji, takže následně míjíme ještě další, u kterých už ale nezastavujeme.
Cestou na Maido se mění vzhled krajiny mnohokrát (cesta se ale klikatí pořád), od polí třtiny a lesíků z bambusu, dále lesní cestu (Route de Forestiere), lemovanou nádhernými cypřiši a tamariny. Nahoře je mlha na krájení. Vítr žene z Cirque pod námi mlhu přes strmou hranu Maido nahoru, ale šance, že by se mohl otevřít nějaký pohled je minimální. Pod námi je přitom hloubka několika set metrů. Výhled jen na pár vteřin, když se mraky roztrhly a zahlédli jsme nějakou vesnici pod námi a Col de Boef. Sotva stisknu spoušť, je to pryč.
K radosti a zlepšení nálady ale přispěla cesta zpátky, označená jako Route de Tamarins. Vede nádhernými tamarinovými lesy a přes noc je zavřená. Stromy, které se sklání nad piknikovými posezeními v zelené trávě nás naprosto uchvátily. Strmé rokle, označeny v zatáčkách bílými patníky doplňují kouzlo místní přírody. Všude to přitom krásně voní, sytá zelená v mnoha odstínech je úžasná.
Další část cesty směrem na Televave se mění v tropický deštný prales. Cesta je z obou stran lemována modrými a červenými hortenziemi (ale nejenom jimi), rostou zde zvláštní palmy podobné cykasům. Několikrát nás překvapil déšť, ale k této oblasti lesa byl naprosto přesný. Nejkrásnější botanická zahrada, jakou jsme zatím viděli.
Večerní odměnou za náš celý pobyt na Reunionu byla večeře v Les Gilles les Bains. Přímořské letovisko, přístav, tak samozřejmě ryby. Hospoda místních rybářů - dnešní úlovky převážně tuňák - na všechny způsoby. Opět mňamka.
Den patnáctý
Ráno nikam nechvátáme, je to poslední den na Reunionu, tak si ho užíváme. Vyrážíme na sever do St. Denis, přejíždíme na západní část ostrova a ve vesničce St. Teresa najdeme vanilkárnu. Máme průvodkyni, která mluví anglicky, dovídáme se, jak se vanilka pěstuje, jaké jsou druhy (guyanská a mexická, madagaskarská, atd.), že každá voní jinak dle půdy, ve které se pěstuje.
Dozvídáme se spousta zajímavých informací o vanilce, jak se pěstuje, opyluje, sklízí, fermentuje, i jaké je její další zpracování. Něco jsme si vyčetli, určitě jsme se tu ale dozvěděli mnohem více než ve vanilkovně v Bras Canot. Lusky po ručním opylení (květ kvete jenom jeden den, zkušení pěstitelé opylujíí 700 až 1000 květů denně) zrají celkem 9 měsíců, než se mohou sklízet. Po krátkém spaření (ponoření v proutěném koši do vody horké 65 st.) se zabalí a nechají zapařit. Poté zhnědnou a začíná etapa jejich sušení (nejprve krátce na slunci, 2 dny na cca 5 až 6 hodin, potom ve speciálních bednách z teakového dřeva po dobu 1 roku). Mezitím se několikrát kontroluje, aby se vyloučili případně plesnivé lusky. Z 5 tun čerstvých lusků je nakonec 1 tuna sušené vanilky. Podle její vůně se dá poznat odkud je. Nakonec se ještě lusky balí podle velikosti do svazků a tak jsou skladovány dalšího půl roku (vyloučením oleje získávají lesklý povrch). Celkem tedy proces trvá 2, 5 roku, než jsou připraveny k prodeji. Za tu dobu taky každý lusk projde rukama celkem 8x. Při skladování ve skleněných zkumavkách vydrží asi pět let, při zatavení v plastu cca 6 měsíců. Vanilka je po šafránu druhým nejdražším kořením, 1 kg se prodává za 700 €.
Doplňujeme ještě dárky a už frčíme zpět do St. Denis. Chvíli se procházíme po pobřeží, chvíli jezdíme městem (je tu hodně Indů) a hledáme válečná děla na náměstí Charles de Gaulle. Konečně máme také společnou fotku, že jsme tu byli oba. Pak už jen něco k zakousnutí, vracíme auto a schyluje se k odletu.
Zítra touhle dobou už snad budeme v Praze….